OBSAH: Třeskot Hlav
       Pravda o stvoření světa 
       Noha
                             Třeskot hlav                        

  Procházím se ulicemi Zlína, neutrálním březnovým ránem a s cigárem v
  koutku úst se snažím zachytit nějaký ten náznak jara. Zvolna a jako
  obvykle se motám přímo proti proudu lidí, kteří se se surově otevřenými
  okenicemi svých víček hrnou do Svitu pro chléb svůj vezdejší. Několikrát
  jsem se dostal přímo do lidského víru, který se mnou nevybíravým způsobem
  mrštil přímo na zeď zdejšího podchodu.
      Hned po ránu mne tedy opět popadá zuřivost a vypouštím z huby ty
  nejfantastičtější nadávky které, jsem schopen stvořit. Usedám na
  rantl a zapaluju si další cigáro, protože z toho předchozího mi zůstal
  v hubě akorát filtr! Roztřesenou rukou přiblížím svůj věčně nefungující
  zapalovač k těžce vyklepané Startce, zapálím a potáhnu.
      Ale co to!?
  Přímo z kanálové mříže do které sem tam odplivnu hořkou ranní slinu,
  se na mě mlsně kouká lidská hlava. Nic víc. Jenom hlava. Špinavé a
  mastné vlasy ji splývají přes vypoulené oči a rozkopaná ústa
  se na mě smějí promodralými rty. Z pravé dolní poloviny úst rozšafně
  vykukuje vykažený řezák. Znechuceně odvracím svůj pohled do výkladní
  skříně, která nabízí nějaké boty - nejspíše od toho výrobního nymfomana
  Bati. A zdá se, že mé znechucení dosahuje vrcholu.
  Výklad je rozbitý a mezi střepy a pantoflemi se směje další hlava, 
  tentokrát dívčí. Je šeredně pořezaná, ale má platinové náušnice a drahou
  indickou sponu ve svých do zlata odbarvených vlasech. Její růžový jazyk 
  je mírně povystrčen  před zuby a dotýká se jazyku pánské pohorky za 2500
  korun.
     Začínám se bát.  Párkrát se zmateně rozhlídnu kolem sebe a ze všech
  odpadkových košů se na mě dívají lidské hlavy. Malé, velké, tlusté, 
  vyschlé, modrooké i cikánské. Každá je jiná, ale něco mají spoleźného. 
  Jsou šeredndě zřízené kopanci a údery.
     S obtížemi vstávám a v panice se rozbíhám k eskalátoru. Pryč odtud,
  jen pryč odtud!!!
     Vyjedu na boží  světlo a co nevidím. Všude  na trávnících městské
  zeleně, kde obvykle policie věší bez soudu na první pouliční lampu
  každého, koho tam přistihne, se dnes motá spousta lidí. A všichni 
  jak se zdá, se dobře baví. Každý má u sebe nějakou tu lidskou hlavu,
  se kterou buď čutá fotbal, hraje golf, košíkovou, nebo se tvoří
  skupinky a hrají na prostředníčka či vybíjenou. Občas některá hlava s
  třeskotem narazí na obrubník nebo trolejový sloup. Ozve se křupnutí 
  jako když loupete kokosový ořech a mozek se s mlasknutím  vyhrne na
  špinavý chodník. Ani nemá čas začít se rozkládat, protože  kolem každé 
  takto zdemolované hlavy se zakrátko seběhnou toulaví a  vzteklí psi a
  kočky. Některá ze zvířat jsou už úplně přežraná a tak lidi kterým už 
  došly hlavy použijí ke svým hrám právě těchto nafouklých a zdutých zvířat.
     Jde mi z toho všeho hlava kolem. Bolí mě žaludek, ale zjišťuji
  že to není hnusem, ale hladem. Jdu tedy na Prior. Beru si vozík,
  vjíždím do samoobsluhy a nacvičeným pohybem vybírám z regálu dva 
  ořechové jogurty a černé dvanáctistupňové pivo. Když se blížím k
  pokladně s dobrým úmyslem alespoň něco zaplatit, zjišťuji, že
  nejatraktivnější regály jsou plné lidských hlav za velice přijatelnou
  cenu, jak o tom hlásají svítivě oranžové cedulky na čele každé z nich.
  Pohlížím k pokladnám, kde se na pojízdných pásech řadí další a další
  hlavy. Prodavačka je prohlíží, markuje, bere a vrací peníze a lidé si
  spokojeně   cpou svůj nákup do igelitových tašek s obrázkem zlínského
  mrakodrapu,které jsou dnes vyjímečně zadarmo.
     Bouchám se do čela. Až teď mi to dochází, vždyť je přece desátého
  března: největší zdejší svátek - TŘESKOT HLAV.
  To je alespoň horor! Ať se jdou amíci vycpat i s celým tím jejich
  Halovínem!
 Pravda o stvoření světa
    Nejdřív nebylo nic. Všude tam, kde se teď rozkládá vesmír nebylo nic.
 Aby se však lidi nemuseli pracně vyrovnávat s myšlenkou, že nic je taky 
 fajn a moc prima, tak tam byl alespoň jeden dálniční přivaděč. Vedl od 
 nikud nikam. Jeho naprostá nefunkčnost však ani v nejmenším nevadila dvěma 
 lidem, kteří seděli na jeho svodidle a nezávazně klábosili o věcech kolem.
 A protože kolem nebylo jak víte vůbec, vůbec nic, plynul jejich hovor
 hladce a bez překážek.
     Dělo se tak až do chvíle, kdy jeden z nich řekl blbost nepředstavitelné
 velikosti. Není důležité jakou, ani jaký měla vztah k nicotě kolem. Jisté 
 je pouze to, že to byla ta největší blbost v dějinách vesmíru, které se v
 tomto okamžiku ještě ani nezačali odvíjet. Neprodleně se tak ale stalo hned
 v okamžicích následujících. Oba lidé se na sebe podívali a v jejich očích 
 se zrcadlil obrovský údiv a strach z blbosti, která se jim právě zjevila
 ve své naprosto obnažené podstatě, protože jak už bylo řečeno, nebylo kolem
 nic, do čeho by se dotyčná blbost mohla zabalit, nebo zavrtat.
     Zkřížením jejich udivených pohledů, které lze definovat jako
 okamžik velkého omylu, bylo doprovázeno obrovskou detonací. Vědci celého
 světa ji dodnes mylně považují za Velký třesk. V tomto jediném okamžiku byl
 stvořen celý vesmír.
 Ti dva dotyční na svodidle však nepostřehli nic kromě toho, že cesta od 
 někud přichází a někam taky pokračuje. 
 K jejich obrovské smůle však neměli možnost dozvědět se cokoliv více, 
 protože je nešťastnou náhodou oba naráz přejel smradlavý oranžový náklaďák.
 Jak už to bývá, řidič z místa nehody pochopitelně ujel, což je hlavní důvod.
 proč je stvoření světa a vesmíru vůbec dodnes opředeno tolika dohady a zmatky.
 P.S.
 Je více než pravděpodobné, že až se někomu podaří vyřknout ještě větší
 nesmysl, než byl ten, na jehož podkladě vesmír vznikl - vesmír zase zanikne.
 Zůstane pouze jedna otázka:
 Jestlipak nám do té doby nezreziví svodidla na dálničním přivaděči??? 

 

Noha

Vilma seděla v ošuntělém křesle svého podnájmu a nervózně kouřila jednu za druhou. Poslední dobou se jí všechno sype a je jí z toho nějak těžko od žaludku. A není to jenom tím neustálým kouřením, ale svůj vliv na to má i zkutečnost, že už dva dny nic nejí. Jenom chlast a cigára, chlast a cigára atd.

Nepřítomně hledí do zdi a snaží se nevnímat umíráček znějící v hlavě. Nemůže uvěřit, že její otec, ten poslední koho tu měla, se na to zkrátka vysral a v tichosti se za jejími zády uchlastal k smrti. Ze všech sil se snaží zastavit proudy výčitek svědomí, které pomalu pohlcují její zmuchlanou duši.¨
" No a co! Není to moje vina! Přece mu nemůžu nahradit matku. Nemůžuza to že se bývalý výsadkář a válečný veterán nesrovnal se smrtí blízkého člověka." Přihnula si z poloprázdné flašky a trpce si vzpoměla, kolik takových před otcem rozbila, nebo vylila do záchodu, ve chvílích, kdy jej našla ležet před prahem jeho bytu. Měl totiž takový zlozvyk, že došel až k domovním dveřím a tam většinou krok před svým královstvím definitivně vytuhnul.
Dalo jí to hodně práce držet jej při životě a teď je najednou pryč.Zůstala úplně sama a navíc švorc. Práce v nedohlednu a dluhy jsouvšude kam se podívá. Pořádně si přihnula a pustila tak do svéhorozdrážděného žaludku další hlt pálící tekutiny. Do očí ji hrkly slzy a ona v novém záchvatu pláče pomalu vstupuje do osvobozujícího spánku. S rozkoší se noří do různobarevných kruhů vystupujících z centra jejího ztrápeného mozku a s údivem, který ji silně vzrušuje shledává, že oranžová mlha vznášející se všude kolem ní je naomak velice měkká, teplá a plná porozumění.

Pocit bezpečí a uspokojení ovšem najednou zvolna vyvanul a Vilmase přistihla, jak se vznáší pod stropem nemocniční chodby. Chodba celá zářila bělostí a pocit nebeské čistoty ještě umocňovaly ostré paprsky letního slunce, které se odrážely v zrcadle dokonale naleštěné mramorové podlahy. Vilma si uvědomila, že to je nemocnice určená prominentním pacientům, kam ji kdysi dávno vzal otec ssebou, když si šel jako bývalý válečný vlk nechat zkontrolovat své šrámy utržené v bojích. Podivila se, že to tam všechno vypadolo přesně jako ten den, kdy tam jako malá holčička byla. Hmm.. malá holčička hm... malá holčička no přesně taková, jako teď vchází dveřmi a drží se obrovité tlapy vysokého šlachovitého muže oblečeného do důstojnické uniformy. Vilma se neklidně zavířila kolem lustru, připlula blíže ke dveřím a v němém výkřiku který se rozlehl chodbou poznala pod sebou sama sebe a svého teď už čerstvě mrtvéhootce v ten den kdy tam s ním jako sotva šestiletá byla. Naprosto externována se dívala shora na svou dívčí hlavičku s obrovskou bílou skládanou mašlí, kterou ji vždycky maminka pomalu a velice pečlivě vázala. Prošli pod ní a ona pobaveně sledovala sama sebe, jak usilovně cupitá na svých malých nožkách, a snaží se tvrdohlavě držet krok se svým otcem.

Náhle otec něco radostně zahlaholil na plnoštíhlou blonďatousestru přibližně v jeho letech a vzápětí si padli do náruče jako staří přátelé.

Málá Vilma vedle nich zůstala rozpačitě stát a velká Vilma u stropu si uvědomovala, že takhle srdečně se mohou vítat jenom lidé, kteří si navzájem udělali spoustu hezkých a příjemných věcí na které často a rádi vzpomínají.
" Bože Richarde! Ty jsi pořád ještě pořádný kus chlapa!" zvolala tahodná žena a s očividnou chutí poplácávála otce dlaní přes široká ramena a také i jinde. Otec se srdečně smál a nepouštěje ji z náruče, jezdil dlaní sem a tam po její široké zadnici napěchované v bílé sukni sestřičkovského úboru. " Co tvoje noha?": začla se vyptávat. " Vidím, že už vůbec nekulháš. Měl jsi, tenkrát ale namále Vzpomínáš? Přes tři měsíce jsem tě učila znova chodit. " No vzpomínám" zubil se otec. " A co jsme přitom užili srandy, vzpomínáš?" dodal. Znova se dali do smíchu a poplácávání nebralo konce. " A jak to s tebou vlastně dopadlo", ptala se ta žena dál. " Nebyly problémy s vytahováním těch šroubů, co ti drželi pohromaděnohu? Otec pobaveně zakroutil hlavou a tiše pronesl. " Abych tipravdu řekl Marie, ty čtyři platinové šrouby mám v té noze dodnes. To víš po válce jsem začal honem plodit děti a tu operaci jsem furt někam odkládal. Když jsem se pak do nemocnice konečně dostal, doktoři se zděsili, jak na mě mohli zapomenout a taky zjistili, že už s tím nejde hýbat a že si tu platinu zkrátka vezmu do hrobu. Stejně to bylo z ukořistěných německých šperků tak co!
Sestra Marie byla tou historkou nejspíše velice pobavena, protože se rozřehtala tak, že její obrovská prsa se začala pod bílou zástěrou mocně natřásat a hrozila, že každou chvíli vyletí z modré košile na světlo boží. Malá Vilma se toho srdečného smíchu rozléhajícího se prázdnou chodbou polekala natolik, že poplašeně vzhlédla ke stropu a na zlomek sekundy se setkala s pohledem svých vlastních očí ve kterých se však zračilo dvacet let navíc...

Velká Vilma v tu chvíli polekaně vykřikla, trhla sebou a dostnešetrně přistála zpět do křesla svého pronajatého bytu a do úplné reality doprovázené dost nepříjemnou kocovinou ji dostal třeskot popelníku, který upustila na holou zem bez koberců.
" Teda to byl ale blbý sen!" řekla si a svírala své bolavé čelo v upocených dlaních. Neviditelné jehličky se zabodávaly do její mysli a jediné co ji napadlo bylo natáhnout se pro platoparalenu na nočním stolku. " Až mi dojde paralen, asi si to hodím."
Zapila z flašky hořký prášek, zaklonila se do křesla a snažila sevybavit si ten podivný sen do všech detailů. Co to ta ženská vlastně říkala? Platinové šrouby? Ale to znamená obrovské bohatství v tátově noze, které teď určitě skončí v krematoriu.

Najednou se jí celý svět zdál hodně nespravedlivý. Nejenom, žezdědila po otci jenom dluhy, které jeho kamárádi opilci budou možná vymáhat po ní, ale navíc to jediné co u sebe měl táta cenného, teď shrábne nějaký dementní spalovač mrtvol. " To teda ne !" vykřikla do zatemnělého pokoje a rázně se zvedla z křesla. Odpotácela se do koupelny a pustila si do obličeje proudy osvobozující ledové vody, která sice nějak divně páchla, ale probrala ji celkem dokonale.
Zahleděla se do zrcadla a s velkou nevolí si prohlížela svůj flekatý obličej.Takhle už to dál nejde. Ještě před rokem byla na škole nejhezčí holka ze třídy o kterou se mlátili ti největší kanci a teďby ji přehnl snad jen nějaký bezdomovec nebo zfetovaný mnich po dvacetiletém celibátu.
Musí se z toho nějak vysekat! A tátova platina v jeho noze ji v tom
může výborně pomoci, protože prachy jsou jediným řešením jejich zapruzených problémů. Jenomže. Jenomže, jak to jen udělat. Vyšla z koupelny, zapálila si cigáro, odhrnula závěsy, pustila do pokoje proud deního světla a začala horečně přemýšlet.

Za pár minut vyběhla z bytu a zamířila do svého oblíbeného baru.
Tentokrát se tam však nepospíchala klasicky ztřískat, ale přesně
veděla co chce a kdo jí v tom může pomoci. Už dlouho ji mozek tak
skvěle nešlapal a ona z toho měla velkou radost.

Temperamentně rozrazila dveře a rozhlížela se po osazenstvu
lokálu U mokrého dráčka. " Všechno podle plánu" pomyslela si, když zahlédla Horáce u jejich oblíbeného stolu.
Horác byl její starý přítel, ale protože poslední dobou chlastal
čím dál tím víc, hnusil se ji tak, že ho na sebe připouštěla jen když
už měla opravdu velké svrbění a nevěděla si se svou kundou rady.
Na druho stranu to byl jediný člověk, který ji vydržel celý večer poslouchat a kterému se mohla se vším svěřit.
" Hej Horáci!" kup mi prosím tě pořádný kafe, myslím, že mám skvělýnápad kde sehnat prachy a možná že ne zrovna málo. Sama to ale nezvládám, tak je ti snad jasný, že do toho musíš se mnou. Horác se na ni nevěřícně podíval, nicméně kafe bez odmlouvání objednal.
" Myslel jsem, že se teď nějakou chvíli neukážeš. Je mi to fakt líto, že ti umřel taťka. Musíš to mít teďka pěkně blbé. Ještě štěstí, že věříš na reinkernace, takže víš že tvého otce nečeká nic špatného."

" Díky Horáci za projevenou lítost. Hezky se to poslouchá , ale bohužel mi to houby pomůže. Budu mnohem raději, když teď půdeme k nám a ty si tam necháš vysvetlit můj geniální plán." Vilma se na Horáce usmála a kolenem mu pod stolem nenápadně třela vnitřní stranu stehna. Horác se z povzdechem zvedl a zavěšen do Vilmy, nejistým krokem opouštěl lokál a pohledem se přitom mlčky loučil s ostatními "obyvateli" Mokrého dráčka.

 

Téhož dne večer se Vilma s Horácem vydali do místní nemocnice. Horácovi se hlavou motalo spoustu výstražných světel a všechno mu říkalo, že se blíží dobrý průser. Vilma naopak šla jistým a odhodlaným krokem a blaženě nastavovala tvář večernímu větříku.
Horác ji po očku sledoval a snažil se přijít na to, kdy se ta holka stihla dočista zbláznit. Podle ní teď jdou na patologii, za jeho kámošem Brankem, který tam dělá civilku a holí tam mrtvoly. Branko Vilmu nezná, takže neví o co jim jde. Vilma se nabídla, že ho opije a zabaví a Horác mezitím vnikne do ledničky, najde tam jejího otce a pokusí se dostat platinové šrouby z jeho nohy. Proč zrovna on, který v životě rozkuchal maximálně jednu žábu - to si vysvětlit nedovedl.

Když dorazili do kumbálu nemocničích zřízenců, byl Branko už taky pěkně máznutý, takže jejich návrh na malý večírek v márnici, který doložili flaškou slivovice byl okamžitě načeně schválen. " Hej Horáci " blábolil Branko žvatlavě: " máme štěstí, že tu věčer kromě mě nikdo není. Teda Ha ha když zrovna někde nespadne školní autobus z horského srázu Ha ha ha . To pak máme plno HA HA.
Seděli v místnisti zcela obložené bílými kachličkami a podávali si litrovku trnkové pálenky, která přes svoji úctyhodnou voltáž mizela ze sklenice podezřele rychle. Branko, který už měl nakoupeno od samého začátku už začínal být nesnesitelný a chlípně se plazil po Vilmě s neskrývanou touhou pořádně postiskat její kozy.
To byl dostatečný signál pro Horáce, který se jakože decentně přesunul na wc se slovy, že v žádném případě nemá v úmyslu těm dvěma šlapat po štěstí. Neodpustil si však uštěpačnou poznámku na Vilminu adresu. Bylo to něco o tom, že když při tom bude řvát tak jako má vždycky ve zvyku, určitě probudí nějakou mrtvolu. Sotva to však dořekl, přistály mu do obličeje její úplně promočené kalhotky a to byl jasný náznak toho, že si má hledět své práce, nebo to celé zvorá.

Vydal se tedy dlouhou chodbou až na konec a otevřel těžké dveře chladící komory. Obestřel ho nasládlý mrtvoplný zápach a jeho žaludek se sevřel ještě víc, než byl doposud. Mlčky se šouravým krokem protahoval kolem šuplíků kterými byla pokryta jedna zeď od shora až dolů. Konečně se zastavil u jednoho, který měl na pověšené cedulce napsáno jméno Vilmina otce. Se zatajeným dechem zatáhnul za rukojeť a z mrzícího boxu ve zdi se nečekaně lehce vynořilo lehátko, na kterém se nacházel černý igelitový pytel, se kterého se mírně kouřilo.
Horác tam tak nehnutě stál a zíral na ten černý ranec několik desítek sekund. Potom se konečně vzpamatoval a třesoucími se prsty zatáhnul za zip. Z nepříjemným šustěním se pytel rozevřel a Horác se otřepal hnusem. Setkal se totiž z přímým pronikavým pohledem široce otevřených očí Vilmina otce, které svítily ze zsinalého obličeje.
V první chvíli chtěl Horác utéct, protože se mu zdálo, že muž se tváří naprosto stejně nazlobeně jako když mu Horác v minulosti několikrát a víceméně omylem zkřížil cestu. Nebyl to tudíž vůbec přívětivý pohled. Když ale Horác srovnal svůj slivovicí rozostřený zrak, uklidnil se a v duchu se ujišťoval, že je Vilmin otec skutečně mrtvý. A on také mrtvý opravdu byl.

Horác hbitě přehodil mrtvole přes obličej cíp pytle ve kterém vězela a shledal že když nevidí ty oči, nedělá mu to co právě dělá takový problém v břišní krajině. Začal si zkoumavě prohlížet nohy mrtvého a udivilo jej, jaké jsou seschlé a tak nějak zhroucené do sebe. Naráz ho zalila vlna soucitu s mužem, který toho asi soudě podle spousty jizev na celém těle musel hodně vytrpět. S učastí si prohlížel hluboké důlky a rýhy, kterými byly jeho nohy hojně posety. Trychtýřovité prohlubně, které vypadaly jako malé víry na vodní hladině prozrazovaly, kde všude se do jeho kostí zaryly kulky z letadlového kulometu. V tu chvíli měl Horác sto chutí zasunout chlapa zase zpátky do ledničky a nerušit jeho posvátný klid.
Už už se to chystal udělat, když v tom se k němu donesl důvěrně známý Vilmin křik, který byl neklamným znamením, že si ta čupka právě užívá jeden ze svých megaorgasmů. To Horáce dokonale probralo, protože ač si to nerad připouštěl, velice mu na Vilmě záleželo a uvědomil si, že když teď neudělá to co má, Vilma si už o něj neotře ani boty.

Vytáhl z bundy ostrou pilku na železo a nahnul se nad mrtvolu. Na chvíli zaváhal kterou vlastně nohu má odřezat, ale pak si vzpoměl, že Vilmin otec zřetelně napadal na pravou nohu a navíc ta pravá vypadala mnohem více pochroumaná, sešívaná a zdrátovaná. Zatnul zuby a vnořil ostří pilky do tkáně kousek nad kolenem. Do chvíle, než narazil na kosti to šlo celkem hladce. Pak se ale jeho pohyby začaly zasekávat a musel pořádně přitlačit, než se ubohá noha s nepříjemným mlaskáním a trháním oddělila od zbytku nebožtíkova těla. Z lehkým nadavováním přehlédl něco krevních sraženin roztroušených na nebožtíkově lehátku a v duchu děkoval bohu, že sem nepřišli ukrást třeba půldruhého metru střev. Byl přesvědčen, že to by už nezvládl ani za nic. Vytáhl z kapsy složenou igelitovou tašku rudé barvy s nápisem LEGO a rozložil ji na břichu mrtvoly. S ušklebkem si představil jak by to asi vypadalo, kdyby firma lego vyráběla stavebnice z takového materiálu jaký se do tašky právě chystá nasoukat.

Z těchto veskrze neplodných úvah, na které byl ale Horác vyhlášený specialista jej vytrhl hukot sirény. Vzápětí se z Brankova kumbálu ozval telefon a Vilmu už kupodivu také nebylo vůbec slyšet. Rychle proto nacpal nohu do tašky, nebožtíka trochu srovnal a hbitě jej zapnul do toho morbidního neprodyšného spacáku.

V kumbále pro zřízence mezitím nastal menší zmatek. Branko vyrušen zvukem sirén a telefonem se vymrštil tak prudce, že Vilma která, na něm byla krásně nabodnutá a vyžívala se v kočírování svého neskrotného permanentního megaorgasmu se rázem ocitla odmrštěná v rohu místnosti. Začal zmateně pobíhat a hledal ponožky. Neřekl sice ani slovo,(jen neuroticky cvakal zubama), ale Vilmě stejně nemusel nikdo nic říkat, aby pochooopila že je nejvyšší čas se odtud zdekovat. Pozbírala své zmuchlané svršky a bleskově se oblékala.
V tom se ve dveřích objevil Horác a významně pokynul rudou igelitkou. Vilmě se po tváři rozlil radostný úsměv a dotáhla si opasek svých jeans. " Je tu nějak rušno co říkáš Branko"
" Hej Horáci běžte do prdele, ale nenápadně protože mi tu někoho vezou.

Nic jiného ani neměli v úmyslu.
" Tak čau!"
"Čau!"

Venku se ti dva rychle rozdělili. Vilma odběhla za roh na trolejbus a Horác zůstal stát před bránou nemocnice. V ušícm mu ještě doznívaly její poslední slova, které mu řekla poté co mu při polibku na rozloučení razantně strčila jazyk hluboko do úst.

" Byl jsi dneska skvělej miláčku. Tak ještě prosím tě nějak dostaň ty šroubbečky ven a já si pro ně zítra ráno přijdu. A potom si můžem udělat něco fakt moc hezkýho, ale pořádně se na to připrav, protože tvůj kamarád v márnici teď nasadil laťku dost vysoko".

Ráno se Vilma v dobré náladě ocitla u Horácových dveří. Zazvonila, akdyž zjistila že je odemčeno, vešla dovnitř. Našla tam Horáce apaticky sedět u stolu nad novinami, na kterých ležely ohlodané kosti. Podívala se na ně pozorněji a s hrůzou zjistila že na nich není ani stopa po nějakém kovu.

Zdrceně dosedla na židli vedle horáce a zalkala:" To snad není pravda. To nemyslíš vážně!"
" Hmm Jo jo, ozval se šeptem. Prostě jsem se seknul. Ale těsně.
Jenom o jednu jedinou nohu."