CESTA NAVEČER
tes.jpg (2217 bytes)

Ostrovy růžové uprostřed oceánu!
To ony jsou, kde vidiny mé sídlí,
kam racek nese stříbrnými křídly
mou touhu bolestnou. Tam nikdy nepřistanu,
tam kotvy nespustím do korálových lesů,
jen zřídka slyším v snách pozdravy jejich tesů,
jen někdy stíny píší mi je na zem,
a slunce polední je horkým jejich vzkazem.

Ostrovy růžové na moři modrém temně!
Toť ony, jejichž pobřeží se shlíží
již v tichém večeru, co k nám se teprv blíží
dne téhož svítání a chví se v prstech země
jak velký, světlý květ; a hvězdy našich pásů
jich nikdy neshlédnou za noci v rosném jasu,
kdy dívky milence, my jako dobré známé
své štěstí, mír a pokoj marně vyhlédáme.

Ostrovy růžové, příbojem omývané!
To ony jsou, kde stopy ráje zbyly,
kde stále rodí se a pro nás nedozraje
ovoce poznání. Jen vůně jeho vane
nad lidským osudem a nad brázdami duší
co vítr večerní, jenž klasy žita vzruší;
a rovno křepelce, již vlídné skryjí klasy,
za druhým domovem tvé srdce zastýská si.

To ony jsou, k nimž nezbytno je plouti!
Já váhal, duše má, však noci příval sladký
stojí až na prahu a slíbil mi, že zpátky
víc nikdy nepřijdu. Lze blízko nich, kdes v dálce utonouti.