V ÚNORU
tes.jpg (2217 bytes)

Dívej se k zemi, chceš-li. Či spíše do nebes?
Modravý stín tvůj čeká v tichu a na závěji.
Ty však jsi prohlubní, kde cit a klid se chvějí
hrou letmou řas a ryb. Na břehu stojí bez,
keř bezu černého a na hvězdičkách lat
blyští se led a mráz a únorový chlad.
Tebou jsem okouzlen. Oč celý svět je jinší!
Do mrazu tuhého mi z duše zpívá kos,
na ňadrech tvých a na šíji voní už konvalinčí.

Jsi štíhlou lodyhou, listenem tvoje boky,
zavitým květem klín, svět prosvětlenou sečí.
Milenců bloudí pár v radosti stále větší,
až závidí jim den plavý a modooký,
on závidí jim tak, že zardí se a bledne,
že spěchá k západu a již se neohlédne,
polibek na prstech, jímž loučiti se míní,
posílá za vrchy a jeho vroucný stesk
jak v konvalinčí náš mění se v lehké jíní.

Dívej se kamkoli, můj ranní květe žen,
měj pohled užaslý či zamlžený strachem,
jen toho pamatuj, že obléváš mne nachem
své horké úzkosti a že jsem pohroužen
v tvůj smích a slzí proud. Jsem nahý, tolik as
před tváří tvojí jsem, co žalující hlas
nad mraky šedými, v nichž zapřisahá znova
a zas a marně zas budoucí jaro své
obloha mrazivá a píseň skřivanova.

Ty však jsi prohlubní, okem jsi mezi ledy,
v němž nebe jasní se. Až počne v slzách táti,
za každou člověk z nich vděčně pak pocel vrátí,
květ konvalinčí zem, květ jak tvé skráně bledý.