POD MRAKEM
tes.jpg (2217 bytes)

Viz, to je obraz náš, má milovaná duše:
svah polední a na něm v úzkostí tvých žáru
svítil by pustý dům tak, jak byl svítil v jaru,
tak, jak byl svítil kdys, an hosty z města tuše
půvaby venkova se hojně obklopoval,
resedou u prahu a sluncem v okenicích,
po hřeben v zeleni a do tepla se schoval.

Désť padá na střechu a do pokojů vtéká
se světlem bílých dní zpěv ptáka utlumeně,
že hlava poklesá, že uvnitř smutno ženě
jak venku fialám, jež vláha příliš leká
a proto k záhonům se stále níže chýlí.
Krb v šeru smuten je. K němu teď nepřisednou.
Sám bude, sám, po sychravých dnech zbylý.

Pak léto odchází, má duše milovaná,
dům pustý je a na petlicích visí
kované zámky zas. Kdož nyní vzpomněl by si,
že býval otevřen a vítr teple vana
že v něm si také hrál jak usměvavé děti?
Štít jeho ubohý, jsi ty mne, ovíjí
zardělá réva soucitem svých snětí.

Jak vroucně po tobě bych ruce svoje vztáh,
jak radostně bych zralosti své tíhu
na hrudi nesl zas, kdybys mne proti jihu
ukryla v stínu svém a ve svých úponkách!