PÍSEŇ ŽENY
tes.jpg (2217 bytes)

V tvou zahleděna krev jsem v tváři uzardělá.
Je ticho nad námi a temno v citech mých,
mám tíhu ve vlasech jak stromy čerstvý sníh.
Sněží se bílá noc. Jak dlouho jsem to bděla
nad tebou, lásko má, a pro tvou radost, muži!
Poledne nad městem a půlnoc keřů je,
poledne tužeb mých a zimní půlnoc růží.

V tvou zahleděna krev do úzkosti se dívám.
Mám závrať z mlčení a z nedotknutých cest.
Sad tolik osaměl. Sníh nepřestal se mést.
Já v světle studeném sama se uzardívám,
že vidíš pouze mne, já obzor, jak se úží,
jak v pravé poledne jde mimo velká noc
nad spánkem jasanů a zimním ložem růží.

Jak tento šťastný sad bych odpočinout chtěla,
dny proměniti v noc a tebe ve svůj sníh.
Ty měl jsi léto mé a ve svých závějích
dej podušku mým snům a snem buď mého těla;
jak moudrý zahradník mne nízko přikloň k zemi,
jež nesla stopy tvé, a zeptá-li se mráz,
kam že jsem odešla, pověz mu: za růžemi.

Sad našich setkání a ty žádoucnou krví
nás tiché zvednete, až probudí se země,
a bledy úzkostí a uzarděny temně,
jak Bůh by stvořil zas, v den procitneme prvý.