STESK PŘED POLEDNEM
tes.jpg (2217 bytes)

Kdys půjde tudy láska má po mrazu šedivém
a na travinách zjíněných já najdu stopy pat.
Tvých bosých pat a krvavých! To bude listopad.
Než teď je jasný, bílý den a obloha se klene
tak závratná a nesmírná, že touhy okřídlené
k ní vypouštíme z rukou svých, by svatou hrůzou věčna
zpět oslepeny padly v prach - slunečka sedmitečná.

Kdys půjde tudy láska má a šedý bude mráz
a srdce zchladne v prohlubeň, nad kterou zakroužily
pletence těžké vlasů tvých a zraky, jež mnou žily.
Však nebesa se chvějí teď jak ozvučná skříň cela,
když slavným hymnem radosti je hejna přeletěla
doupňáků jitrem vzbuzených. Já nahou tebe vidím,
ja rdím se ještě svítáním a krásy tvé se stydím.

Až tudy přejde láska má, to bude večer můj.
Vždyť křižovatkou odlehlou jsem v opuštěném kraji,
kde mlčky mrtvá s živoucí se občas potkávají.
Jak velký oblak stříbrný, když vítr váhá ranní
vod tiché zčeřit blaženství, je moje vzpomínání
a v jeho stínu poledne mou půlnoc plaše zdraví,
než útlé paty lásky mé mráz šedý okrvaví.

Jestliže ještě zůstaneš, pod kvetoucí hloh sedni,
kde hnízdo sobě vije pták, a k Bohu mysl zvedni
jak čisté čelo k polibku a neodcházej dlouho,
mé sedmitečné slunečko, má okřídlená touho!