PÍSEŇ STESKU
tes.jpg (2217 bytes)

O louce se mi sní. Je plna kopretin
a vstavač krvavý a žlutý kosatec,
hej, to jsou květy mé! Zde, radosti má, tec
volně jak svodnice a jako mraků stín
zas hrej si honičkou po mladém osení,
po vrbách stříbřitých a vlavých topolech.
O louce se mi sní. Stráň modrých plna léch.
Štěstí nás ovívá, jsme štěstím zroseni.

Jsme štěstím zroseni, já s tebou, kterou v stech
jsem vysnil útvarech a ve stu podobách
nosím tě v duši své jak hoch motýlí prach,
motýlích křídel prach uvízlý na prstech.
Co je tu pomněnek! Jsi v jejich modru ty,
jsi ve všem kvetoucím, z kvetoucí krásy žen
střásám tě v denní jas jak vítr roztoužen.
Leť, pyle zlatistý, leť čist a netknutý!

Za loukou v úvalu jásotem bouří splav,
laskavý přítel můj a věrný smutků druh.
On ví, jak miluji, on, věčný, stálý vzruch.
S ním život čarovný i zánik blahoslav,
má duše v rozkvětu. Jak překrásný je luh
pod sluncem našich dnů, kdy člověk rozesněn
sám není víc než sen a květů vůně jen
a prškou vlažnou jarních jasných duh.

Ty nejsi, nejsi. Kdybys ale byla,
uprostřed vstavačů a žlutých kosatců
mně by ses, dálko modrá, dojista zaslíbila.