JITŘNÍ CESTA
tes.jpg (2217 bytes)

Ta cesta údolím! Výš rozkládá se za ní
seč, kterou Rájem zvou, jezero vůně lesní,
kam ticho stéká se s hřebenů táhlých strání
a vítr zmlkaje přelétá chvatně přes ni.
To býval domov můj. Sem srnčí přijde z hvozdů
ve zraku tklivý strach a smutné přemítání,
proč bloudí člověk sám a v bolest svou se vesní,
když roztál všude sníh a zpěv už jásá drozdů.

Ta cesta údolím! Ty měkce rozteskněna
jen zřídka promluvíš a rty tvé, oči, líce
mdle světélkují, já co sladká jména
pro tebe vymýšlím, teplá jak světlo svíce.
Bor starý nad námi se zkořen dojat kývá
a z ráje lesního k nám ticha splývá pěna.
Nuž, pověz mi, zda takto sebe zříce
jsme ještě zemský prach či hvězdy záře živá?

To štěstím obsypán jak lípa, která zvoní
včel zlatým bzukotem, život bych složil lehce
co panna letní šat, když loukami tma voní
a koupel vábí ji a palach šumí křehce.
Jsme v tiché zátopě, jež na mýtině klekla
v mlh šátku zvetšelém a proudem slzy roní
pro drahou matku noc a bez ní žíti nechce.
Kéž, až mne nebude, bys tichu šeptem řekla:

Můj býval štíhlý jilm. Já u pně jeho stála
před bouří ukryta, koruna jeho vlála
útěchou bázni mé. Zda tehdy jsem se chvěla?
Já nehladila ho. A já jej milovala.