TICHÉ JITRO
tes.jpg (2217 bytes)

Jak chladné ruce máš! Sen jimi změněn v led
střechýli duhovými nad hlavou se klene,
je život bájí teď o kruté hoře sklenné,
kde hmotou mrtvou je na stromech list a květ,
kde pramen mrtev je a všechno vytoužené
je skelným přízrakem a ledovou jen hlatí,
kde zpěv i pláče kvil ozvěna mrtvě vrátí.

Je příliš raný čas a rosy třpytný kmit
tu nikdo nesetřel i mlhy posud leží
na lukách rozlehlých, na hrotech štíhlých věží.
Tys pannou, jitro mé, a lože tvého skryt
na marné naděje závěje světla sněží;
v nich možno zahynout, bez hlesu, ztracen všemu,
v nich možno potkati vlastní svou duši němou.

Co já se načekal, až rozbřesk vstane z hor,
až slunce terč se z mračné stěny zvedne!
Kohout už odzpíval. Červánků okraj bledne.
Jsem v celém kraji sám a oko nedohlédne
hranice samoty, jež hluchá je a pustá
jak pole válečné a dokonavších ústa.

Už nelze čekati! Chci spatřit bílý den,
chci slyšet koníčky a probuzení žluv,
chci vidět pastýře, lid jdoucí za prací.
Radost je řečí tvou. Mé jitro, vzplaň a mluv!