LIST ANTONÍNU SOVOVI
tes.jpg (2217 bytes)

Chtěl bych vám říci bolesti své půl,
básníku moudrý jako v září sad,
však nemám sil. Mám večer, stín a chlad,
mám jízvu v mysli své a hrobu zbyl mi důl,
kterého nespatřím. Jsem obrán vichřicemi,
jsem spola vyvrácen a ve studené zemi
pod sluncem půlnočním čeká mne mrtvé prach.

Jak pod štěp úrodný na křižovatkách cest,
já, poutník zbloudilý, k vám obrátil bych krok.
Než den je noc. A den a noc je rok
tam v říši mrazivé, kde zrá jen zrní hvězd.
Po pláni vítr jde a hyne v žlutém sítí.
Já bratrem jeho jsem a znovu zatlačiti
chci oči uhaslé, jež oživují v tmách.

Ty, které žily jako stébla trav,
z mé krve rostouce nad zemitý můj žal,
ty léta pozdravy pod srp svůj podzim vzal.
Až ztichnou salaše a zmlknou zvonce krav,
až pastýř naposled zazpívá na polaně,
pak, lysý kámen, zvednu prázdné dlaně
a řeknu obloze, ať ptákům dá z nich pít.

Snad básník moudrý jako v září sad
mne pochopí, a jak já - verši svými -
mé lásce ubohé, on oči zatlačí mi.