HYMNUS TĚLA
tes.jpg (2217 bytes)

Nechal jsem slzu na tvé šíji
a teplo políbení na ňadrech.
Už nejsem člověkem. Už nevím, zdali žiji,
mé myšlenky jsou duhou ve mračnech,
můj osud vláhou je, jež nad horami stoupá
a hřeben jejich v mlhách něžně koupá
jak mladá matka robě svoje.
Sluncem jsou velké oči tvoje,
tvé květy rozvily se na ňadrech.

Jméno tvé vděčně opakuji;
jsemť, lásko moje, tvojí ozvěnou,
jsem pramenem, v němž ruce tvoje snují
vidinu dálek jitrem ruměnou.
V tvých loktech moře cíp mně otvírá se,
že nelze váhati a nové nutno kráse
vstříc plouti oddaně a hledat zemi novou
růžovou jako ty, jak skráň tvá úbělovou.
Jsemť, lásko moje, tvojí ozvěnou.

Tvé boky písní jsou, jíž srdce moje zvoní,
tvé přimknutí je večer na nivách,
jenž k prsti zkypřené se hebce, zvolna kloní
a nalézá si lůžko v keřů tmách.
Oviň mne rukama a budou všechny kvésti
a světlem zašlých dnů zasvítí ratolesti,
sta lamp se bude v hlavách našich houpat,
sta zraků květin ve stech šťastných poupat.
Tvé přimknutí je večer na nivách.

Tvé zřítelnice hasnou. Noc jde odevšad.
Do jejích hlubin zvolna sestoupíme,
do lázně krve své a po ní oblékneme
zas touhy čistý šat.