ZAHRADA BALSAMÍN
tes.jpg (2217 bytes)

Zahradou byla živoucí a vešel do ní zmar.
Co bude z ní, až usedne ke svému kolovratu
noc, přástevnice osleplá, až vytuší svou ztrátu
a do svých zornic znavených tmy přijme hojný dar?
Tam, kde jsem včera světlem byl a ty jsi šťastna kvetla,
má ubohá, kéž větrem jsem, bych dlouze, teskně vál
a důvěřivé mlčení a skon tvůj celoval.

Zahradou byla kvetoucí. Byl z kamene jen práh.
Nad koši lip a trávníky zpěv zlatý, blanokřídlý
zněl deštěm kapek slunečných; teď vzduch je něm, a zřidlý
strom nemá víc už ovoce než stáří, žal a strach.
Kéž stanu se ti podzimem a v černém lesku vod
buď očištěn zas půvab tvůj a v listů mroucí žluti
na paměť vděčnou, zesnulá, já světla zažehnu ti.

Zahradou byla rozkošnou a její horký klín
byl rozmarýnu temný keř a sléz ho vroubil štíhlý,
jak on, dny byly růžové a všechny k sobě tíhly.
Dnes odumírá poslední tvůj záhon balsamín,
dnes odumírá poslední. Nad posmrtným tvým studem
mhy rozestrou plášť průsvitný, jak měsíc velký, bledý
vzpomínek světlem omývám tvé tělo naposledy.

Noc, přástevnice osleplá, již berlu slepých vzala
a trpělivě u bran dne tvou duši čeká pestrou.
Jdi, zhaslý květe balsamín, a svou ji nazvi sestrou!