POSLEDNÍ POZDRAV TROSEČNÍKŮV
tes.jpg (2217 bytes)

Líbám tvé oči, která v nízké zůstaneš tu zemi,
tvé lokty hladím zas a znovu oči líbám,
by teplo bylo v nich; až zítra pod olšemi
vpomeneš samotna, bys nestýskala rybám:
On odešel. Krev moje studená je,
pod těžkou hladinou mi bude mlčky žíti
a na dno vzpomínek mi slunce nedosvítí.
Tam pablesk živoří a s tajem nejas hraje.

Lijáky šedivé a kalné, drahá, obklopí tě,
tvá okna uzavrou sychravou syrovinou,
po svlačcích veselých muž cizí klamů sítě
zavěsí na dům tvůj a učiní tě jinou.
Tak budeš změněna, že desátému slovu,
jež klíčem bývalo k tvé duši v touhách jara,
jen těžko srozumíš a jako kniha stará
zetlí i láska má. Tvé oči líbám znovu.

To, co nás obstouplo a co nás k sobě víže,
je tichá, mírná smrt všech nadějí a citů,
jimž ruce složíme. Hleď, u cest polní kříže
jak prostě žehnají zem pšenici a žitu,
by netlačila jich. Já oči tobě líbám.
Buď lehká tobě zem, kde budeš dále žíti!
Mých očí nehledej, jim ve hvězdách kříž svítí,
a co jsem zamlčel, to moře poví rybám.

Chci tělu odplouti. Chci jeho svléci hmotu,
na moři vidin svých já musím ztroskotati.
Ve vašich korálech se krve proužek ztratí,
ostrovy Tuamotu!