NOC
tes.jpg (2217 bytes)

Ty mrtva nejsi, ty se usmíváš,
když noční pršku s větví střásá keř,
když k lůžkům dne lesní se vrací zvěř,
a její zrak nám dí: Jak divný je svět váš!
Je divný tak, že unikáme s rosou,
a naše stopy černají se po ní,
jak trn by poranil před námi dívku bosou.

Ty mrtva nejsi, ty se schyluješ,
jak v živém plotu štíhlý čilimník,
když večer obchází a v naše jizby vnik.
Kde jsou ty zahrady, jichž ticho miluješ?
Kam ony stezky nekonečně cílí,
po kterých přicházíš s tmou hladkou po vodách,
když podobu dne s tváří svojich smyly?

Ty mrtva nejsi. Z končin severních
díváš se hvězdami a měsíc tebou bled
zasévá mrazu třpyt. Polem jeho je led
a jeho osením jsou závěje a sníh.
To všechno, co jsem žil, to byla cesta háji,
pout pod stromy, jež v nocích na skle rostou
a procitnouce světlem chvatně umírají.

Co nocí prošel jsem! Z jich svitů upředen
jak ze sta stonků lnu mne labyrintem vedl
jediný, velký, bílý boží den.