Balada kouzelníkova
 
Jdou šiky dobyvatelů do ložisk našeho ticha
a stojíce u bran, volají o svoje práva.
Jest jich na miliony, víc, nežli pomyslit lze.
 
Jak je odvrátíš od těchto útočišť,
kde rozeslali jsme všechny své voje,
kde rozložili jsme svoje mapy
a nyní sami, pod kvetoucí jabloní
zavřeni v nezměrné prostranství, jímž nelze přejít,
nikdo nezná je, neboť jest bez konce,
jak je odvrátíš, pohneš k ústupu,
půl s nimi spjat, podivným osudem spjat,
jenž zní: jejich odchod tvá smrt,
jejich příchod sem v tuto vitrínu zrůstu sil tvých tvůj zánik?
 
Jako hradby jsou pevní, chytřejší nežli pardál,
kopí lesknou se v slunci, že statisíc jehel se nabodá v oko,
ruce jsou z kamene, gesto jediný záchvěv síly,
o němž se nesnilo zemi.
Jak zmůžeš, zkojíš, zdeptáš, změníš uragán příboje?
Slyš je! Hradby tam na obvodě chvějí se zežloutlým listem,
cimbuří střílen se láme a ty sám zde se mnou
béřeš se k mrtvým a roztrháváš své srdce.
 
- Na ruce své kladu své tělo
a vyletuji na ostrově země,
již jsem odtrhl z této půdy kraje a stoupám.
Vzduch sladší jest nežli den,
vlnění letu mnou vášnivěji prochází nežli láska.
A celý můj kraj, odloučen, pode mnou
slunečnice, z jejíhož terče
jsem byl jako polibek vyslán,
lehce po jediném z její lupenů okvětí,
jež jest tak žluté.
 
Jen pozoruj toto štěstí stoupání, tuto rozkoš výše,
odkud nový jest svět a jiný a jiný
jediný pokyn z všech stran,
lesklejší než stříbrný talíř.
Pohleď!
Jediným příkazem očí svých stojíme tisíc metrů nad zemí,
jediným příkazem novým opět dále plujem
na ostrově země své, zeleném pažitě, aeroplánu,
vznášejícím se tišeji nežli stín, nežli oblak.
 
A teď možno se obrátit k nim,
již je zříme za branami kupící se, doléhající a bouřné.
Teď možno i přiložit ruce k ústům,
by hlas byl docela silný,
a volat a volat:
 
Slyšte,
již přišli jste, neklidní, bouřící,
zástupe milých hyen, které objímám,
líbám po žíhané lidské hřívě,
slyšte, jest volno mé údolí ticha, vstupte!
Buďte si vládci,
buďte si, neboť zatím jsem já
zde ve výších ujal se žezla,
sám jsem, jsem nejvyšší,
neznám již země, dalek, nedosažitelný,
vám na pospas dávám své léno, své voje,
své vše, vše,
neboť stoupám a zároveň vládnu
tímto větrem stejně jako oblaky a obzorem zevšad,
dnové neznámí jsou pod mou rukou,
a jsem v nových, nezměrných výších.
 
Slunce mne objímá!
Slunce mne saje až k sobě,
já přilpívám k jeho terči
a vhroužen v jeho gigantský žár
jsem změněn.
 

                     (Balada kouzelníkova)