Den
 
Klubko smyslů, jež házím do koše jitra,
mi vracíš -
přes pohoří jsem přišel -
stoupám po pěti stech stupňů
nohu zlomenu v kloubech -
zachycen mezi čtyřmi nohami židlí
na vlně rudého koberce
kam prudce padl jsem ze sna
kdy jediným trhnutím víček jsem ocit se v světle
 
jde vlnami kolem mých očí
tváří a rtů
halí mé tělo ve vláknitou vatu
rozkládá bytost mou povrchem pokožky
pálí a štípe,
rázem vysávši všechno mé uvnitř
je rozhodivši do všech úhlů světa:
ó dny horké a psí břehů Eufratu
řev lvů písčí šeď
jízda Sibiří zimní
puch eskymáckých děr líný
bahnité tělo vilnice
z jara, kdy rozkvetly třešně, pouť
v odlivu polí v šeď silnice.
Ekvilibristova koule, jejíž výduť šlapu
(z mléčného skla)
a jež vpravo a vlevo v jediné chvíli se točí -
činka s koulemi jiter a večerů
kterou si zvedám -
hrazda a lana, bílá bez konce
a věcmi života, těmi a těmi,
jež ale jsou všechny, se proplétající
 
rovnoběžná s čarou poledne,
nad níž obloha vždycky jest modrá
zvony všech orlojů odbíjejí jasněji
a po níž jdou spěchají běží
jeden po druhém
husím pochodem
z továren z obchodů skladišť a písáren škol
(nad nimi obloha vždycky jest modrá)
všichni znaveni hladoví
s tíhou uprostřed těl
a z nich nejvíce
všechny nás polyká
břichatá tramvaj hlučící funící
o závod středem ulice
kde náhle stane v nárazu domů
jak plavé dobytče s lysinou na čele
ve vchodu do stáje
 
poté dále jdou v zašedlou hladinu
zklidnělých odpůldní, jež
jako zamyšlená kvočna
sedí pod poklopem polední,
přes oběd zčernalým,
zamotávajíce v své sítě
dámy na pavlánech
kytky v kořenáčích zapomenutý topol
a řadu šedých kolosů
sedících v lenošce nábřeží
opřena záda o fasády domů
a nohy si oplachujíce v řece
vše sedí teď, sedí
 
lana jdou, lana jdou
až dojdou ku světlům večerů
a se zavěsí
na knoflíky rozžatých luceren
 
po těchto lanech se houpaje tanče
nad střechami hlavami světly a třídami
jak se tu shlukly
mezi nimi a pod, kolem nich skrze a přes
těla všech mozky přes vlasy a šat
 
jdu nesu se úhořovitě vnikám se deru a jsem
světlem ze stožárů prachem hlukem a zápachy výkřiky -
klubkem vozků a kol
se lesknoucích pohledů (klobouk) kolejí, dlaždic,
nápisy Morel a spol. For Ever Shoe Elite
mřížovím stok hnízdy kaváren
pod šatem oblým útvarem
a černými ručičkami, ukazujícími sedm.
 
Rozhazuji okna, jež vedou do noci,
měřím výšku všech výší -
a stačím, jak stojím tu
souběžně k onomu komínu
a rozfoukávám noci tmu
zde z čtverhranného výseku
postranní desky krabice,
již mi kraj a obloha tvoří
s tenkým víkem i dnem, obě zborcené -
 
stačím: plocho a napříč běžím
a v diagonálách se kladu z koutu v kout
mé tělo v deseti, ve stu a tisíci úhlech
se protíná ostře a koso
se rozbíhá v paprsky,
ale přec jest jedinou výplní tohoto prostoru
v němž jsem!
a se nadouvám jako nezměrná ropucha
bych oblinou boků a temenem lebky
nazad i vpřed celým tělem
velmi těsně se dotkl
kraje a konce hůry a dolu
a každé pídě z tohoto prostoru
kde chci býti všude a zároveň uprostřed.

 

                                   (Den)