magazlin

Tvary jiného ticha v poezii Pavly Šuranské


Znovu ta spící na skříni
v pokoji zalitém slepotou

Kateřina Rudčenková:
Není nutné, abyste mě navštěvoval


Ačkoliv zlínská rodačka Pavla Šuranská (ročník 1982) si svůj knižní debut odbyla již v loňském roce, kdy jí péčí pražského nakladatelství Solín vyšla bibliofilsky vypravená knížka Básně, a její druhá sbírka vychází necelý rok a půl poté, bezpochyby překvapujícím zjištěním může pro leckoho být přiznání, které Šuranská učinila hned v několika rozhovorech: “...poslední čtyři roky mi psaní nejde – nevím proč, asi nemám klid a soukromí. A když ten klid mám, tak raději poslouchám muziku,” svěřila se básnířka kupříkladu literárnímu obtýdeníku Tvar 13/2001. V dopise autorovi tohoto textu datovaném 28. červencem 2001 Šuranská píše: “Dosud jsem žádný nový básně nenapsala a asi se na to skutečně vyseru, nemůžu.” Přestože básnířka si nechává pootevřená zadní vrátka a v citovaném dopise pokračuje: “Rozhodně si nenechám vzít naději, že se k psaní ještě někdy vrátím.”, nic to nemění na skutečnosti, že sedmatřicet textů, které shrnuje nynější knížka Tvar jiného ticha, nese vročení 1995 až 1997 – vznikaly tedy mezi autorčiným třináctým a patnáctým rokem života. Ovšem: nahlédneme-li do zmíněného rozhovoru v časopise Tvar podrobněji, zjistíme, že Šuranské relativně nízký věk rozhodně není její literární tvorbě nikterak na překážku: “Já jsem si od třetí třídy vymýšlela pohádky, později jsem si vedla deník a texty podobné Magorově bosákové pomstě (próza psaná moravským dialektem – pozn. RK) vznikaly už od mých třinácti let.” Tedy básnířka Múzou políbená?

I
Třináctý rok byl pro Pavlu Šuranskou i její poezii vpravdě zlomový. V pětadevadesátém roce absolvovala Základní školu pro nevidomé a slabozraké v Brně a z moravských Březolup přešla do Prahy, kde začala studovat klasický zpěv, hru na příčnou flétnu a klavír na Konzervatoři a ladičské škole Jana Deyla. Nedlouho předtím prvně publikovala v rozhlasovém pořadu Miroslava Kováříka Zelené peří, nedlouho poté vyšly její první básně na stránkách revue Souvislosti. Ale předně: Šuranská se potkala s estetikou českého literárně-hudebního undergroundu 70. a 80. let minulého století, zhmotněnou především v rozporuplné osobnosti Ivana Martina Jirouse, teatrálního rabiáta i před Bohem pokorného lyrika. “To bylo taky přes rádio a Mirka Kováříka,” vysvětluje Šuranská v rozhovoru pro Tvar, jak se seznámila s muzikou Plastic People of the Universe, DG 307 nebo poezií a prózou Jáchyma Topola, Jiřího Krchovského či Víta Kremličky, “Když se konalo v roce 1996 první bítovské setkání básníků, Kovářík věnoval celé jedno Dobré jitro z Prahy právě Bítovu: tam jsem prvně slyšela Věru Jirousovou, Ivana Slavíka, dozvěděla jsem se o Jirousovi a Luďku Marksovi, kteří tam po hradě tancovali ve slipech. To se mi strašně líbilo! Kamarádi mi pak začali shánět jejich knížky, vystřihovali mi o nich články.”

Svému prvnímu setkání s tehdy čtyřiapadesátiletým Jirousem Šuranská připisuje zcela zásadní význam: “To setkání bylo výborné! Tenkrát mi bylo patnáct – těžká puberta, kdy jsem ty své idoly žrala – a furt jsem otravovala básníka Petra Maděru, který u nás na konzervatoři pracoval jako vychovatel, aby mi sehnal na Magora kontakt. Od Luďka Markse jsem pak dostala Jirousovu adresu do Staré říše. Poslala jsem mu nějaké svoje básně a v dubnu osmadevadesátého jsme se setkali v kavárně G+G, kde měl čtení. Přišel ke mně, podal mi ruku a povídá: ‚Já jsem Martin Magor. Ty tvoje básně jsou skvělý. Hele, něco spolu určitě uděláme.‘ Já jsem špitla: ‚Díky.‘ A on: ‚Žádný díky! Ti říkám, že ty básně jsou fakt dobrý.‘ Podepsal mi knížky a když podepisoval poslední, řekl: ‚Do píči, dyť seš slepá a neumíš číst. Tak tam napíšu Magor z lásky Pavle a už na to seru.‘ (...) Dneska už Magora tak fanaticky nežeru, i když ‚androš‘ mě drží pořád...”.

Přesto, že “androš” Šuranskou “drží pořád”, do její poetiky, kterou sledujeme v knížce Tvar jiného ticha, se – vyjma několika parafrází či odkazů kupříkladu k románu Jáchyma Topola Anděl (opakující se motiv krve padající z nebe) a ovšemže podobně intenzivní a svobodomyslné atmosféry – nikterak zásadně nepromítl. Přiznává to i autorka: na otázku, čím ji oslovili básníci undergroundu, odpovídá: “Asi svojí otevřeností, spontaneitou, autentičností. Mám pocit, že z těch lidí i z jejich psaní jde ohromná energie, cítím v tom život. A přestože mi tahle poezie tolik učarovala, v mojí vlastní poetice se to nijak neodrazilo.” Básně ovlivněné trapnými poetismy Iva Vodseďálka a zejména totálně realistickými rýmy Egona Bondyho, kteří do značné míry formulovali podobu básnických výpovědí snad každého autora pohybujícího se v podzemní kultuře 70. a 80. let – Jirouse nevyjímaje, skutečně tvoří pouze zlomek básnířčiny tvorby. Tyto texty mají podobu jakýchsi naivistických ód na Magora a Plastic People a přestože nápaditě ctí rým a k tomu vznikaly paralelně s “vážnou” poezií, lze je považovat v rámci díla Pavly Šuranské nanejvýš za rozvernou kuriozitu. Citujeme pro ilustraci báseň “Magorská zem”:

1
Tam, kde leží Vydří, je Magorská zem,
tam žije Magoračka s Magorečkem
My bychom Zmagořili, oni však ne,
no, tak se za nimi teď podíváme.

2
Magorek u půl litru zase sedí,
Magorka na něj zlověstně hledí.
Magor Magorku velmi miluje,
tak na trpělivost její pije.

3
Magorka myslí si, že nic nezmůže,
Magorovi od chlastu už nepomůže.
No tak si řekne, že to zkusí taky,
nad Vydřím snášejí se černé mraky.

4
Tak nyní sedí, chlastají spolu,
Magorovi slipy padají dolů.
A že prý ten hnusný chlast nic nezmůže!
Doufám, že těm dvěma k lásce pomůže.

5
Tak žijí nádherně v Magorárně,
beránky z oblohy padají na ně.
Oba jsou vždycky šťastni, když jdou spáti,
zítra jim delírium kořalka vrátí.

II
Ona “vážná” poezie Pavly Šuranské je rozkročena mezi dvěma břehy: jednak pokračuje v klasické expresionistické tradici, v jejímž duchu básnířka touží “uzamknout se do své bolesti a říkat, že nejsem”, a jednak v tradici vezdejšího religiózního básnictví, ovšem nikterak durychovsky či demlovsky vypjatého a přepjatého, ale v jádru vyznávajícího především tichou pokoru a touhu “sklonit se nad zelenou trávou, políbit a odprosit ji za ranní srp”. Šuranská sice jako by v každém okamžiku ztrácela sílu, “umírala pod dvěma vyhaslými sopkami”, ale zároveň tutéž sílu získávala, neboť právě ta nejčernější noc – jak píše – “je mojí nadějí”, jedině tehdy “mnou proudí síla, život a nesnesitelná veselost”. Právě z noci, ze spánku, tmy nebo snu, jež v tomto případě nejsou ničím jiným než metaforami kruté nemožnosti člověka spatřit svět vlastníma očima, vynořuje se “třetí břeh” poezie Tvaru jiného ticha. Básně Pavly Šuranské sice jsou občas psány komplikovaným a leckdy stěží proniknutelným veršem, většinou se však v jejích takřka prozaizovaných strofách míhají podivuhodně krásné obrazy a metafory magickorealistické či spíše rovnou surrealistické provenience: klasikovo přirovnání krásy k “setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole” tu metamorfuje v “samotu v plačících lánech”, básník v tomto světě přebývá s “inteligencí houpacího koně, okurkovou hlavou a velbloudím hrbem”, leckterá “zámlka na povrchu tváře / může znamenat záchranu poslední řeky”. Nejednu báseň bychom neváhali označit za přepis snu (Něco málo o slunci). – Za “pohaslýma očima” Pavly Šuranské se realita přirozeně protíná s nadrealitou, fantazie jejího vnitřního světa vynahrazují nikdy nespatřený vnější svět.

Ať to zní jakkoliv nepravděpodobně, poezie Pavly Šuranské působí v úhrnu podivuhodně vyrovnaně, čteme v ní – přes veškerou metaforiku krve a nesčetné verbální danses macabres – smíření s osudem a takřka nevýslovný klid. Věty, které zazněly z úst Pavly Šuranské v rozhovoru pro Český rozhlas, jenž s básnířkou vedla v polovině roku 2000 Dora Kaprálová, to jen dotvrzují: “Že bych nějak nad sebou plakala, to ne, to v žádném případě. Vlastně už tím, že jsem život dostala, už tím je potřeba si ho vážit. Na pravý oko nějaké světlo vidím, a jsem ráda, že můžu vidět sluneční paprsky, i když vidět úplně bych už asi nechtěla.” V Tvaru jiného ticha najdeme i tyto a podobné verše: “Radostná tma prostoupila ticho”, “Proto ta chvíle, / jež mne odsoudila k věčné hře s barevnými anděly”, “Zavírám se sama před sebou, / nebo za sebou nechávám pootevřeno?” – Není právě tohle ta nejkrásnější katarze, bytostné sebeočištění, které je jediným a odvěkým smyslem poezie a umění vůbec? Bezpochyby ano. V básni Zavírám se, snad nejintenzivnějším textu sbírky, autorka píše: “Musím spěchat, abych vůbec mohla žít.” Knížka Tvar jiného ticha dokládá, že Pavla Šuranská nyní “žije” a spěchat bít se s větrnými mlýny osudu, který jí do vínku vetkl onu “věčnou hru s barevnými anděly”, naštěstí už nemá zapotřebí.

Radim Kopáč

magazlin
www.magazlin.cz
2002