Hudba Blahoslava Rozbořila

se nedá poslouchat.
Rozumí jí jen ten, kdo umí naslouchat srdcem. Na samém sklonku dvacátého století , jako posel soumraku gramofonových koncernů přichází Blahoslav Rozbořil , prostý oráč gumy, aby vyryl svou dráhu, aby řezal do živého a spojoval nespojitelné.

Jako Spasitel na lokomotivě ženoucí se hořící džunglí, radostí hýkající religiozní kýč surově větrající puch sedmkrát svěcené nudy farizeů a písmaznalců, jako Jarryho mechanický peloton mrtvol , ten dávný ohlašovatel žlutého trikotu studených závodů míru, zázračně funkční transmise zamřelých součástí , šlape můj všednodenní hrdina, fonocyklista, Herkules-švadlenka v ženské práci a jeho zpívající, nemilosrdně vertikální jehla stehuje , sšívá století ke století.

Poctivý umělec a vědec tu se vší pílí šlape na jazyk devadesátých let. Na počátku zápasí s hmotou na způsob gutenbergovských xylografů, nakonec se jako elegantní, salonní dandy“dýdžej” ujímá odkazu rituálních rytmů černé Afriky, proměňovaného ve formách digitálního metalického technopopu. Písař a skladatel, autor, interpret, tambor, ilustrátor a samozvaný show-distributor.

Stokrát laskavý k nám, pomalu chápajícím, pozdržuje Blahoslav Rozbořil oponu padající za stoletím. Popřává času domyslet , pocítit autentický dotek minulého, zapomínaného, pohříchu fyzického lidství. Tváří v tvář teenegrovsky zištnému heroismu, vypočítavé odvaze digitálních, elektromagnetických lumíků, strnulý na svém rozviklaném, dunícím, plechovém trůně připomene nám metafyzickou melancholii mechanického pierota.

Poslední svědek mechanického věku objímá celý novověk , od jeho jablečných počátků , přes fonografickou zvukomalbu až k elektrochemické bezbřehosti- objímá celou mediální epochu zmnožování, klene se nad staletími.

Jako duha září přísvit jeho prohry, jako znak smíření provází jeho hru sladce barevná korona propadáku, svatá a donquijotská, veselá patálie věrné smůly, docela uvěřitelná stálost neúspěchu.

Blahoslav Rozbořil svoje skladby nehraje, nýbrž prohrává.