Před večeří

Vešel jsem do svého pokoje. S postupem roční doby se měnil obraz, který jsem oknem viděl. Zpočátku tam bývalo jasno a jen za špatného počasí se šeřilo; tehdy se moře v morozeleném skle, vzdouvaném oblými vlnami, moře zasazené do železných rámů mého okna jako do olověných pásků barevné gotické vitráže třepilo po celé hluboké a skalnaté obrubně zálivu v trojúhelnících, lemovaných nehybnou pěnou, načrtnutou tak lehounce, jako když kreslil peří nebo chmýří Pisanello, a ustálenou oním nepurušitelným a smetanovým, bílým emailem, představujícím na Galléových sklenářských výrobcích vrstvu sněhu. Dny se brzy zkrátily a ve chvíli, kdy jsem vcházel do pokoje, se fialové nebe, které vypadalo jako stigmatizované ztuhlou geometrickou, pomíjivou a oslňující tváří slunce (připomínající znázornění nějakého zázračného znamení, nějakého mystického zjevení), sklánělo k moři na stěžejích obzoru jako náboženský obraz nad hlavním oltářem,
   ~~~