Zmrzlina ale v každém případě není něco, co se vyvolává, co se rozváží po ulici, pročpak ji vlastně chcete?” A tu mi odpověděla slovy, která mi opravdu zjevně předvedla, kolik latentní inteligence a vkusu se v ní rozvinulo od té doby, co jsme odjeli z Balbecu, slovy toho druhu, o jakých tvrdívala, že za ně vděčí jedině mému vlivu, stálému soužití se mnou, i když já sám bych je byl nikdy nepronesl, jako kdyby mi bylo kýmsi neznámým zapovězeno, abych v konverzaci použil někdy něčeho, co by mělo ráz literární formy. Možná že budoucnost neměla pro Albertinu a pro mne stejnou podobu. Vytanulo mi to skoro jako předtucha, když jsem viděl, jak rychle začala používat v řeči obrazů povahy tak literární, které mně připadaly vyhrazeny pro jiné, posvátnější užití, o němž jsem ještě vůbec neměl jasno. Řekla mi (a byl jsem tím přese všechno hluboce dojat, neboť jsem si pomyslel: Já bych ovšem nemluvil jako ona, ale přece jen, nebýt mne, tak by takhle nemluvila, hluboce jsem ji ovlivnil, a nemůže mě tedy nemilovat, je mým vlastním dílem):   ~~~