Pomerančová šťáva a polibky

Zeptal jsem se Albertiny, jestli se nechce napít. “Mám dojem, že tamhle vidím pomeranče a vodu,” řekla mi. “To bude výborné.” Mohl jsem takto spolu s jejími polibky vychutnávat i svěží chlad, který mi u kněžny de Guermantes připadal žádoucnější než ony. A pomeranč vymačkaný do vody jako by postupně, jak jsem upíjel, odhaloval skrytý život svého zrání a svůj blahodárný vliv na jisté stavy lidského těla, patřícího přitom k říši tak odlišné, svoji neschopnost živit je, ale zároveň i ty zavlažující účinky, kterými na ně zato mohl příznivě zapůsobit sterá tajemství, která plod vyjevoval ne mé inteligenci, ale mým pocitům.
   ~~~