Pojal jsem kvůli tomu nepřátelství ke knížeti d´Agrigente, který tak jako všichni lidé, jimž chybí fantazie, ale nikoli lakota, měl ve zvyku divit se,co že to člověk pije, a žádat ho o dovolení, aby mohl trochu ochutnat. A tak pan d´Agrigente pokaždé kazil můj požitek tím, že moji dávku zmenšoval. Této šťávy není totiž nikdy tolik, aby žízeň ukojila. Nic se tak málo neomrzí jako tato transpozice barvy nějakého ovoce v chuť, ovoce, které zavařením jako by se vracelo zpět do doby květu. Šťávu, zarudlou jako ovocný sad na jaře nebo bezbarvou a svěží jako vánek pod ovocnými stromy, může člověk vdechovat a pozorovat kapku po kapce, a pan d´Agrigente mi pravidelně znemožňoval dosyta jí užít. Tradiční oranžáda zrovna tak jako lípový čaj si však i přes tyto kompoty podržela nadále svá práva.    ~~~