Pití oranžády

Staří přátelé pana a paní de Guermantes přicházeli na návštěvu po večeři, aniž se na ně čekalo, a popíjeli v zimě v zářícím osvětlení velkého salónu šálek lipového čaje, v létě pak zase sklenice oranžády v přítmí malého zákoutí obdélníkové zahrady. Při těchto posezeních po večeři v zahradě se nikdy nestalo, že by se u Guermantových podávalo něco jiného než oranžáda. Ta měla v sobě něco riruálního. Připojit k ní jiné osvěžující nápoje by bylo znamenalo něco jako porušení tradice, zrovna tak jako nějaký velký večírek v Saint-germainském předměstí není už večírkem, jestliže se tam hraje veselohra nebo nějaká hudba. Je třeba, aby to vypadalo, že člověk přišel jen tak i kdyby tam bylo pět set osob -, aby navštívil například kněžnu de Guermantes. Můj vliv byl předmětem obdivu, protože se mi podařilo dosáhnout, aby k oranžádě byla navíc připojena karafa se šťávou ze zavařených třešní nebo hrušek.   ~~~