Hyper-pleinair

Je poledne. Zář stříbrná se sněží
s oblohy žhavé, ve vzduchu se třese
a těkavé to, břitké světlo leží
na mezích polí, na ospalém lese.

Jak bílý prach když všecko obestýlá.
Křídový nádech na pole se sází,
silnice pálí a je celá bílá,
i střechám domů vlastní barva schází.

Potoky vyschly už a nános bláta,
kamení vápnem z daleka se bělá,
ta zeleň luk je suchá, jedovatá,
jak světlá měděnka by na všem lpěla...

Toť zvláštní cit. Vše ze sádry být zdá se,
vše strnulo... Ah, podivná ta chvíle!
Tvé oči umdlely v tom bílém jase
i v tobě vše je křídově tak bílé...

(Dojmy z Paky)