ANDĚLŮM VÍNO

LILIE

V toužebném lůžku lilie,
neprobouzím tě v něm,
anděl jeho se ptá,
tvé rty jsou otevřené nebe,
smí-li vzlétnout
a mezi beránky
do božího daru
nejmilejší můj.



OMILOSTNI MÉ OČI

Omilostni mé oči,
k zesílení zraku
má vězeňská dávka
špilberského tabáku,
jsi nahý jako ostřice,
kdo tvaroval ti lýtka?
abys tak jemně doskočil z loďky na břeh,
v kterém slováckém městečku je Italská ulice?
ochránče mé duše,
ochránče pašerácké stezky,
neodolám míšencům,
nemůžu signální oheň rozdělat,
vzor na koberci smíšené krve,
čekal jsem jen potmě na Jaroslavických pasekách,
mít naději slavit jaro tvého těla,
odešlého jara čekal jsi rozluštění veršovánek,
domácí detektivka pomalu končí,
už mají vraha i poklad Byzance,
mé oči omilostni,
ptám se u sněžného Betléma, mám komu být věrný?
k tajemství pohlédnu,
čekal jsi na mě v dolíčcích svěží vánek.



MODLITBA

Luční spánku
ponechej mě s ním
a já zapálím myjavskou voskovici,
bude ti hořet s chlapeckým tepem
v konečcích prstů,
mít v ruce chlapcův vystřelovák,
sfoukneme spolu světlo svatební,
a dokud tvůj údiv nebude s pánembohem,
jako něha
daleko odtud
bouřňáček po moři se prochází.



Z JAKÉ PÍSNĚ TO MÁM UKRADENÉ

Okouzlení.
Proč se mně spojuje klekátko s pohankou?
Kardinálovo klekátko a kardinálova pohanka.
Pohankové klekátko.
Drobný stisk.
Drobné zoubky.
Drobné šperky.
Pěšky ze Zlína na Hostýnek na Tři krále.
Se smrtelným hříchem a s nesmrtelným hazardem.
Neumřel pasáček na vodu ani na víno.
Hlídá si vítězné ovečky.
Některé vítězné ovečky jsou v noci roztrhané.
Z jaké písně to mám ukradené?



NAŠEHO MILOVÁNÍ STUDÁNKA

Hříběte křídla utonou
ve studánce,
neměj naději,
snáší se do chorové lavice,
ruší zločiny Maltézský řád,
už do hodiny budeš nejtišší
a usínat v katolické noclehárně,
budeš mít katolické sny
o mrazivých šelmách,
jak nekonečně pomalu tě zahřívají,
o agresívních jazýčcích,
jak chutnají zaoceánskou nocí,
chtěl bych se chlubit tvými sny
o posledním soudu,
pomodli se za mě,
byla by na dně našeho milování studánka.


* * *

Mořem a javorem
tvých žil
pouští se koráb
a je slavnost
na jeho palubě,
pod jeho hvězdou,
Svatého Těla,
při větříčku
jinochova dechu.
Miluj.
Krev už prosvítá.


* * *

On není od půlnoci falešný,
provaz se stočí v oprátku,
co po smrti se najde
od stříbra, od zlata,
od neviňátek touhy spát,
vždy v lásce jen čisté,
          vždy v lásce jen krystalech,
                     vždy v lásce jen topůrku,
ach zaplatím ti další noc,
od mnoha Janíčků
zelených lístků



ZA SVĚTLUŠKY PRO TEMNÉ STEZKY

Ještě trochu světla zbývalo v jehličnatém lese,
ještě trochu světla zbývalo v tvých svobodných
                     panenkách,
a ruka na srdci je položená kvůli zimě,
z cihel hraběnek je postavený napajedelský hřebčín,
stále se můj hřích vrací,
sliboval jsem, že má láska je průzračná studánka,
je jako svazek blesků,
a v kostele znějí prosby za světlušky,
za světlo pro temné stezky,
nepřestávám žasnout
- chodí mezi námi nízké a vysoké hodnosti,
na den svatého Šebestiána
mezi Doubravkou a Bělou,
jdou všichni ze Střeleckého spolku ke zpovědi.



A NYNÍ UMŘEŠ?

Krvácení nechce ustat,
je to tak jednoduché,
když se modlíš lodě královské se potápí
a královské lodě ze dna stoupají,
já s časným ránem: a nyní půjdeš kam?
a nyní umřeš?



TORSO

Na růženci svatí Jakube a Filipe
jste z dřeva pěkného jasanu,
puštík nemá dávno ani sen,
a zhasneš ozdobo moje v mrazu.



NEDĚLE V NEJSVĚTĚJŠÍM SRDCI PÁNĚ

Neděle v Nejsvětějším Srdci Páně,
bývalá kaple vojenská,
kde ministruješ a kde jsi doma v květu,
kde opatruješ svůj včelín,
ve slepé vesnici
- cesta pokračuje dál jen k pláži,
jako jsem pro svátky vánoční tenkrát tě tolik mít chtěl,
jenom slyším tvůj hlas
na tu vzdálenost,
(kostel z Králova Pole do Oslnovic
přenesen v andělském peří)
ale já nejsem zázračný.

Jak snadné ti slibovat
je věčnost a smích
ve strašidelném spánku se mnou,
kdo chlapce milují mají to natrénované,
na věčnosti zasmějeme se
- má roso krůpěji andělům
svým láskám zoufalým
nádherně rozezní se rájem.



Z TRÁPENÍ VERŠE V ČERVNU I.

To nemůže nikdy přestat,
trápení, trápení, trápení,
to nikdy neskončí
dobře, dobře, dobře,
oči deštěm projdou,
hladina stoupá,
sklenice okraj jazyk obtáhne,
jak také jinak může být než v žalosti nade mnou,
jejich šelest a jejich třpyt,
stráž sestavená ze samých zločinců a zběhů,
šaty mají malebné,
místopisně moravsky a také v noci afekt a exotika
- za Rozkoší je Škorpión.



Z TRÁPENÍ VERŠE V ČERVNU II.

Když vybíráš si už jen z nouze a z trápení
jména motýlů a můr jako básně,
dlouhozobka svízelová,
soumračník,
a bereš si k sobě domů
jako lesní studánky
mládence podle jejich kalkulace,
dnes bylo nádherně a slunce odchází,
básník vzdálený miluje a prosí,
abys zachoval si srdce čisté pro svou lásku.
Amen.



DOMUM DUCE

Světlo jako netopýr do vlasů
se zapletlo,
do chleba zakrojené svátečně,
oblakům jen zvoní
a jenom těm temněmodrým
a odkud je?
láhev toho nejlepšího bílého
až v nebeském království má dno,
vykouzlenou noční naději vedu domů,
a na tom ohnivém vlase
korunou úsměvu Eminence
z náměsíšně rudých žilek list
tě zakryje,
a tma a ostré kamení si s tebou spí.


* * *

Kolem hory, jak rybář je vítr,
že pokoj mně dáš,
odměnu v noci,
dravec krouží,
jak přesně? položit láskou
otevřených ran a květů a ostružin apoštolů smích,
rychle se modli.



A MISTŘÍN JE PODLE MISTRŮ

Jenom o pelu snad jsem dosud nepromluvil,
zamiluje se do něho tak marně, tak svatoborsky,
litřík vína - ten který pokračuje,
o dvou tvářích na jediné hlavě,
dotknout se jak zpěváka slunce
smutného navždy mého jazyka,
to Bože mně přece nedovolíš.



JAK KRÁSNĚ SPÁT

Po otevření nože jen těžko se zavírá,
daleko dřív víčka klesnou,
pod košili dlaň vsune se,
znamení, že všechno ještě vydržím
v letokruzích za červencové noci,
jsou slzy vytrysklé,
kam ale stečou?
letní, bělavá, průsvitná
v monsignorově pokoře z košatých stromů
spadaná na zem jablka,
v jakém martyriu
mé polibky zahnal jsi do údolí,
kde není jak krásně spát.



JINOCH JITŘENKA VYŠÍVANÁ
PROJDE TVÝM JABLÍČKEM


Kouřem prošlou rybou voníš.
Polkni kouř, polkni ploutev, polkni rybu.
Sen o kouři,
sen o ploutvích,
sen o rybě projde tvým jablíčkem.

Miluji tě jako řeky marocké,
které k moři nikdy nedojdou,
v poušti narodí se a v poušti umřou, polkni Maroko,
čaj Berber whisky projde tvým jablíčkem.

Smutný je chleba.
Nad rodným krajem
poslední paprsek je zelený,
na sklonku prosince polkni spánek Šebestiánův,
šípy jako litanie projdou tvým jablíčkem.

Natáhneš své struny
mezi zapomenutýma horama,
máš svou muziku a ona je pro smrt
a polkni větvičku přichystanou na roub,
koruna Krále Svatodušního projde tvým jablíčkem.

Tolik toužím vědět,
kde zůstalo privilegium
do chrámu k věčné slávě vjet na koníkovi s perutěmi,
polkni nad hřívou ženoucí se mraky,
ostruha svítí a svítí - projde tvým jablíčkem.



BOHDAN

Jak mě milují,
kousek od městečka v jinovatce,
v andělech jinovatky
Janova hora,
v Edenu listopadovém
před začátkem noci
první vločka na rtu,
a první vločka nad Stolem Páně,
jak mě milují
velkopansky
a prodělečně,
a jen jeho oči
proti zlému duchu,
jiné jsou slabounký jen kouzelný odvar,
tvé chvějí se jak bárky,
které rozpláčou,
jak světla na bárkách rybářů,
od mělčiny bliknou do tmoucího domu,
opera bona,
jako zázračná hlava v zázračném klíně
realitou nádražních odjezdů,
k dobrým a krásným přístavům, usnula,
anděl v srdce má lišáka,
své květy sklonil,
a zahyne i se mnou,
květy v milosti - kaštánku,
na jedno polknutí víno mého královsky
           opuštěného života,
jak mě milují,
v nedělním víně světlo jara spí,
v kraji studně nejhlubší,
studně chladné,
v krajině ostrovní
kluk suknici na zem spustil,
čistota jeho slaměná,
zoufalost rozfouká
jak slámu ruměnec,
rozemne náruč ladičkou zvonění,
to ti nemůžu slíbit,
a jen v jeho očích,
jak mě milují,
mezi Kostelcem a Štípou
vítr se sněhově dotkne korunky,
na koních rekrutských zatmíme,
panenské i hadí korunky,
markrabské i Orientu korunky,
i vláskem jediným
nade mnou panuješ,
a hrůzou se ukolébáš,
směješ se, že hlas můj je náhrobeček,
nikomu se po něm nestýská,
už ani nedokážu prosit,
v purpurovém adventu,
přece je nade mnou girlanda světel beránků,
a šíje skloněná, jako v legendách, je tím světlem,
zdaleka, ach z takové dálky, šplouchnutí vesel,
odpluješ nad zimními zahradami,
nad Netopýrkama,
jsem jen mladičkého milence,
jsem jen šlechty,
jsem jen Matky Církve,jak v legendě česat a zaplétat hřívu,
když tolik smůly,
nevěsta s chlapcem kamenným,
ženich s kasárnou,
tolik vévodských krajíčků bolesti,
rozlousknutých oříšků,
semének vyrojených v orlích zobácích,
když tolik zdrobnělin,
tak za Smolinou je ještě Smolinka,
ze studně skalní závrať,
to by nebylo podivuhodné,
ale i z mělké studánky závrať,
z prachového horského peří,
snad každé struny,
z čardášu tvého lesklého potu
jazykem se dotknu, jasnější milování Jasénky,
u soutoku s Lutoninkou,
za dary, které dostávám od Boha
chtěl bych být vděčný
a nejsem,
dosud vždy byli tajemní a rozesmátí,
tisíce a tisíce poutníků
na mně se v noci dívá,
a tisíce a tisíce nádherných poutníků
mě lituje,
jak mě milují,
hostina se musí vykouzlit,
jako v nesmrtelnost duše
a v pekelná muka věří,
u nebezpečných,
u divokých potoků,
róch ! s tím synkem zamilovaným
do nebezpečného a divokého potoka,
mít otevřené hlasivky
zpívat je z hory do hory,
meč nastrojený jako panenka,
ani to ti nemůžu slíbit,
zásvětí pod škrobenou košilí,
na synečky jsi moje volavá koňadra,
a nechat je štěbetat,
lítat z dlaně do dlaně
je mít otevřenou ránu,
je čas pro tebe, když louka se naháčky zamodrá,
takové sny,
a takové mám sny,
zdálo se mi, že Morava pramení
          pod Kralickým Sněžníkem,
a zdálo se mi, že milovat mě budeš věčně.



(18.října - 1.prosince 1998)



JABLEČNÝ DOMOV

Ponocuješ
a sám jsi v nebi renet,
na tichučko lov,
vějíř větru za atletem,
už nechoď za mnou,
na náměstí Ducha
ulice duchů vedou,
na oba spánky políbíš,
jako s ovečkou na spánek můj,
jako v šťastném karet rozdání na spánek můj,
pro zimu
okatě posbírej oharky bílé kolem ohniště
svého zranění,
ale jen pozlátkového?
vždyť sklovina o sklovinu posbíral jsi jiskry,
ještě rád jsem tě měl,
na kluka z ohně kůži štědrou
kohouti svítí,
z pomněnkových paprsků
vitráží kostelní,
jestli ještě obě naše těla dál
blanco usnou jen pod belvedérem,
touha tě tam vyleštila,
a v moři krve proud,
a mušle ozdobou je na břebečkovi
ve sněhu s křídly
- proráží vzduch,
mou střelu zbývá proměnit,
na šípu tom něhy pérečka chvějí se,
na šípu té královny,
za vesnickou nádherou
moira thanatoio,
prolétne včelí roj,
a jak chvějí se poskakuje suchý vídeňský hrách
na bubnech,
a kde je moje včasné varování?
kde moje zlaté jabko?
jablečný domov,
křižují se blesky,
jemný zvonek pod smělou bání,
kroužívá zápěstí houslistů umírají,
s nejpěkněji obětovanou svíčkou
ponocuješ,
a rozvine se pod tebou údolí,
každý svůj tep tiskneme,
a málem neslyšně v něm praská
mrazivá tříšť
v otiscích po opáncích
kolem rotundy,
kde se tančilo,
to tělo nebylo nikdy živé,
jakou odvahu?
a tančit mezi cherubínama,
v kamenech mlýnských má snítka,
v kamenech mlýnských můj doušek,
na mém půnebí paprsek dechu,
z kostí separovaných jsi pro psy,
a na skále v ďábelských miskách,
a jak říkají vzduchoplavci
- bez ztráty květinky,
od tebe daleko mně dáš se opájet,
od tebe daleko mě do klubíčka stočíš,
do tebe daleko protože jenom usínám
s tvými sty nevinnými jezdci,
mají slzy pro zaniklé pouště,
pro zakázané rejstříky,
tonoucí krev,
v paprsku dechu tvého tonoucí,
po něm vzlyk,
jak měl jsi pro mě dokonalý svůj servis,
v mé krutosti při tvých dlaních
a po tolika jarech
začervenal jsem se,
na kraji letokruhů,
podvečer mariánských ostropestřů,
a ráno tajemství
kotva spuštěná,
jen do náruče mé neklesej,
ráno tajemství
smích radostně spolu spících,
úsměvem mou náruč
nechtěj propadnout tmám,
ráno tajemství
dravců kroužících,
jen do mé náruče
nedávej je střemhlav,
a jiná jsou uhrančivá světla,
a jiné nejprudší jsou peřeje,
a na tolik vína lesní cesty už nestačí,
rány se zahojí,
ale osud
je od ráhna k ráhnu svítivě rozepjatý,
krátce - jak jsme na tom spolu?
nemožnost mravní
střídá nemožnost naprostá,
ach, nemůžeš mít krásu?
za režnou plachtou
strach z ozvěn tichých z hnízd nemáš,
strach z lůžka se zlou chvílí
režného milování nemáš,
na samotou pokoušených prsou
pustá zahrada
je rozkvetlá poušť,
jen vesmír
dnes bude se pást,
zásek tvůj
cesty za úplňku
do hrudního koše,
je únorovým větrem
zlámané sváteční prostěradlo,
jen vesmír
ve svěcené vodě krůpějích,
chlapci mně v horách pomůžou,
on plakal?



(4.dubna - 4.června 1999)


zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz

Nakladatelství: VĚTRNÉ MLÝNY
1999

RECENZE

foto: R.Červinka