TROJLODÍ JAKUBA

NEDODĚLANÁ BÁSEŇ

Drobný déšť
po troškách
zhasínal oheň
bál jsem se chodeb,
tam na konci chodeb červánky,
poslouchal jsem jak se pořád zavírají dveře
a nezůstávají chvilku už konečně
zavřené,
jak někdo kdo nás navštívil
zůstává stát mezi dveřmi,
zase jsem nespal doma,
na pevném,
abych se oklamal,
tak občas jsem zavřel oči,
a dal se probouzet,
nechal jsem si dlouho cloumat holým ramenem,
až k podlitině,
víčka jako varhánky,
zatím nebylo nejlépe,
nebe stále jenom zamračené,
po celé dny
a dobře nebylo
ani pod střechou,
a ani dobře nebylo potom,
stím zůstával stále svěží
a nemizel,
hezké jenom to, jak pomalu se ze stropu
spouštěl pavouk,
náhle ale v půlce pokoje zůstal viset,
ledová byla i postel,
v pařezech se držela kalná voda,
všude bylo jako u hloupých, a jako snad po povodni,
takové frajery s pršáčky nahoru,
jak to mám rád,
ještě včera jsem potkal milence
na sklonku večera u mostu
každému pěkně zvlášť
jsem záviděl,
jako obvykle,
z těch tří,
než zašli si za roh a než zašli si do pole,
vítr od neděle, od rána, nejprve lámal větve,
potom i stromy,
ani na čerstvých hrobech nehořely svíčky,
ani ty svíčky chráněné sklem,
rozházené kytice slaměnek šelestily,
ale jak by k tomu přišly,
kdyby se měly rozdat po jednom,
na mši bylo lidí, jak na prasečí zabijačce,
během čtení uvnitř roztál na botách přinesený sníh
a mezi lavicemi byla podlaha až k oltáři samá břečka,
nad tou břečkou s kolenama ve vzduchu
srandovně klečeli farníci,
poslouchal jsem jak někomu za mnou
pravidelně vynechává srdce,
ale nic vážného z toho přece jen nebylo,
pokaždé když jsem chtěl putovat na svatou horu,
pokaždé z toho nakonec zůstal jen svatý kopeček,
potichu jsem se zasmál té vzpomínce,
tak roztomilé,
chtěl jsem v kostele někomu zdola zamávat
na kůr, ale ruka jako už tolikrát mně zdřevěněla,
při cestě nazpět,
nebo na procházce kolem lesa?
se do tváře zabodávaly jehly,
rybízové keříky málem dávaly tušit bludiště,
ven z domu do zahrady vycházel nářek,
ovšem také brzo po začátku na oslavě každému sklaplo,
krásně klapla čelist,
tma byla jenom po lýtka,
celé odpoledne jsem listoval kalendářem
a marně jsem hledal,
které z dívčích jmen
by se mně líbilo,
že marně - to si budu pamatovat,
snad ještě že by tak Dorota? Dorka?
kdysi, pracoval jsem ještě na zámečnické dílně,
zima mě ráno drobila,
a ještě dřív jsem blízko řeky v mlze každé svítání
přidržoval kamarády když zvraceli,
všichni řikali
a mysleli si,
jaký to je hodný chlapec,
takový chcípáček,
který se snaží,
ale dlouho tu nebude,
jsem přes hodinu naslouchal řečem,
jak by nám to spolu slušelo,
ovšem že slušelo,
bavilo mě to,
ale šťastný jsem nebyl,
v létě jsem polehával za stolárnou,
na neohoblovaných deskách
a stávalo se, že se mi všechno zprotivělo,
i ty zčernalé oči,
i jak z vlasů stéká olej,
pod Královcem jsem se naučil kosit kosou,
trávu nad hlavu,
kosilo se v řadách za sebou,
ostří kosy,
v noci vyklepané na malé kovadlince,
spršky jisker dopadaly na bílá záda,
pod lopatky,
se vždy takřka dotklo kotníku,
v přestávkách,
promočeni potem,
s vytahanými žílami,
jsme odpočívali u borovice,
někteří dole pili,
jeden kluk, který spal blízko,
nádherně voněl psinou,
už málem jsem zapomněl,
jednou bych se chtěl zapomenout,
potom znovu zase na lásku
jsem odpověděl několika urážkami,
které srovná až truhla,
lákalo mě to, ovšem už se neprobudit,
náhle se všechno protiví,
i ta kostra.

Na uhel ráno,
mezi závěsy klesá
sladký vzduch,
pokoj byl vysoko,
že hlas slyšet by byl spíše z toho nebe,
než od vchodu,
on volá jako jen přece pro ženu,
a k ženě dolehne naposled
volání,
ještě teď seká dříví,
suky vyráží ze dřeva,
pokoj má na stěnách stříbrný váleček,
on volá v průvodě od noci
už s tělíčkem outlejším,
jen šlachy za tyčí s korouhví,
jak se ve větru pohupuje v kyčlích,
nahoře po rtech na nártech červené růže,
zespodu pryskýře,
těžko se šlo,
na konci průvodu
za každým vzdechem,
kdo se opozdí,
méně na ně zůstane sena,
a je horko v pokoji,
to nebudou vzdechy,
na obratlu praská jemná kůže,
kdo zátylek tobě tak přejel břitvou?
anebo zase jeden učedník
s patama sraženýma,
s několika chlupama od sebe daleko,
jak volá u vchodu,
kola na hladině se rozešla,
přes štěkot na dvorcích,
chvilku je slyšet,
sejdeš otevřít,
polkneš andělíčka.

Na konci křížové cesty,
podivuhodně se točila,
jsem se podíval jako na obrázek,
vždy když jsem ocházel,
musel jsem slíbit,
že se na nikoho nebudu tak dívat,
a že nevydržím o něco i málo snad než ve dne,
on se zeptal, jestli bych nechtěl
náhodou tak jenom dostat na čelist,
ihned teď před panem farářem,
urovnal záhyb pláště,
a vztekle dohnal přerušené modlitby,
celou tu točitou cestu našlapoval na špičky,
před sebou ruky měl v pletýnce,
bylo pěkné jak plakal,
tolik pěkně to uměl,
vše se povedlo,
je soumrak,
doma mně spí pes na polštáři,
je na jaře,
vytáčím z něho mnoho klíšťat,
z těch které přehlédnu jsou zítra bobule krve,
mám na ruce jeho zuby,
pamatuji se, že se mi tenkrát v listopadu
vůbec nelíbil
a nechtěl jsem ho,
druhý den bylo rozhodnuto hodit ho pod splav,
splav byl jen chvilku,
můj pes mě pokousal vždycky,
když jsem křičel na maminku.
Ještě prsty v tom horkém pokoji
rozehřát,
peřinky jsou různobarevné,
jsou i bílé,
málem bys brzo omdlel,
jak dno dře o kameny,
z prázdných zvonic zeškrabané chomáče mechu,
kolem pokoje je temně udusaný sníh,
jak tloukla křídla.



I.
  Jak procházel bych se u kolibřičích lázní,
pozlacených oček,
jak já nemám rád léto,
voní talíře po rybině,
po každém jitru (ani náznak knírku)
mám z tebe jednu kost,
vyschlou kašnu,
jemnou oslí lahůdku,
můj miláček zrovna přikousnul si jazyk,
ale jinak je virtuós.

  Zimní trasy,
místo propadel zkroucené hřebíky,
starý tkalcovský stav,
kam ještě zabloudit?
krunýř si připoutat,
postavit se pod kropenku,
i ta proleženina
dávno po něm z minukého týdne
je krásnější.

  Žádný zármutek,
pod lůžkem svinutý koberec,
pouštíš rychle mou ruku,
při hodně špatné verzi - jsi jako děvče,
zeleným stínem v ohrožených domech.

II.
  Po dlouhé době jsem navštívil hřbitov v lese,
na můj hospodský stůl přinesli
skvělé kafé s kopečkem šlehačky.
slabě vtesaný rok, nepřečtu jméno,
na konci odpoledne, zmizel mi z hrobu plevel,
jsem se opřel o kaštan,
zaklonil hlavu,
nechal se zblízka oslepit,
na cestičkách, které jsou jako tenké nitě,
když v očích na okrouhlých obličejích to jen hrálo,
nemohou se se mnou ženit,
ani večeřet, z lalůčku krev kape do písku,
několik otevřených škeblí,
v noze už však mírně ti doškubávala křeč,
jenom kdybych neviděl těch málo fialových žilek,
jako na hliněných podlahách,
je suché leto,
jsem šťastný když se chvěješ,
nikdy tě nepřikrývám.



III.
  Seděl jsem s jedním velmi hezkým školákem
na zahrádce,
vzduchem poletovalo chmýří,
pod námi byla skrytá v korunách Černá pole,
do odjezdu než usnu s hlavou na skle
jsem měl půlhodinu čas,
nenápadně, ale trochu pro hosty a pro personál,
jsem mu rozcuchal vlasy,
zádumčivý hříbek ze středověké kaple,
ve vitráži škvíra pro mnicha,
dlouhé serpentiny,
syčí sliny na knotu,
jak snadno se dá zabloudit hned u dveří,
to mě rozesmálo a potěšilo,
vyprávěl mi, že když potká
překrásnou dívku s překrásným chlapcem,
Iuventas,
chrám v křoví,
tak je to pro něho jednoznačné,
jako by mně to něco nepřipomínalo,
ostré zoubky štěňat,
vratká hnízda ve stoje,
prvním polibkem
jsem se ihned stal římským katolíkem,
mé nebe pod zhaslou lampou,
s výrostky z ulice chodil jsem do kukuřice,
všechno je u mě na obláčku,
nad ním krahujci,
a se žádným klukem jsem nespal,
(poslední čevencový den - nemám radost
ani z tak luxusního exempláře)
daleko jsou mé popletené verše,
padací mosty,
pohledy Jakubům pod peřinu,
jejich ženy mají na mě špičaté uši a silný hlas,
volají už z hrází,
gymnasta jako démon pod koněm,
klečel v s vyraženým dechem,
v úzkých trenýrkách,
(to je k smíchu),
nestojím o žádnou návštěvu
(později, později já se jen zakoukal),
praskla porcelánová váza
(jak se to nešikoně chováš?),

na horském hřebenu se dalo do větru ulehnout,
měl jsem zase přeražený nos,
když jsem několikrát odmítnul pod sprchou
umývat záda, nůž zabodlý do těch sličných zad,
(žádná dýka, nýbrž perořízek),
(to je osud),
zlomený vodotrysk,
doma jsem hodně pomalu a pečlivě líbal
štíhlé lilie.
Ale bohové mě obcházejí velkými oblouky.



(červenec 1995)




zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz

Nakladatelství: Host 1996

RECENZE:
IVAN DIVIŠ
IVAN SLAVÍK

foto: M.Chytil