RÁNA STŘELEB

LOMY

V lomech udice,
ohlý prut,
už praskne
na dně kameny,
ploché desky,
rakve,
v lomech lodě.

Rychle vstal dřevorubcův chlapec, šel pryč
z lesa, kde hosté spolu spali, žrali a chlastali
(ne srdce ne chleba ne víno), odhodil ze své
tváře kameny, mužům nechal ženy, šel chlapec do
pouště za pokušením a nevzal si nic, než sekeru.


Opět se sjíždějí na turnaje.
Opustili útulky, opustili pole nežatá.
Dali zpět na police režné své košile.
Opustili nás.
Opět se sjíždějí na turnaje.
Ti teskní panošové s nimi, ti vraníci
v rozmarech svých. Dle práva
už nejsou zdejší,
už nejsou verpánkové,
už struny na houslích. Ach ze zeleného dřeva.
Už Daliborek hladovící.
Ti heroldi v hábitech ďábla, vlčí máky mají,
chlubí se
a nežadoní.
Kdepak buřiči u cest, co vytrubují: co hvězdic
mořských, co léčí jizvy a nepoznal splávek,
nalezli u studánek svatého rybníku.
To nablízku nejmladšímu Janovi
a Maria
k tomu kárá střelný prach.
Co dražeb na místech hadího těla.
Určených doušky až do němoty.
Osidly pro výhry kata. Má je málo platná.
Po Tobě ti druzí krutě odsouzeni,
ruce pak zkřehlé jiskrami,
pěkně jeden po druhém. Co Tvé je něčí
jho.
Na manžetách ještě nevyschly kalamáře.
To sirotkové vesměs.
Tu jsem. Má pocto. Mé udání.
Vřeteno to netočí se.
Odvěť zdravici,
odvěť kutálce.
A nechat ladem neb na valše prát,
a stárnout,
nakládat s úlem. Vatry přeskakovat,
zaobcházet jako se stolem o čtyřech nohách,
když vesmír ještě nestvořen, není: A již znát je tma.
Kdysi, to padal sních.
A opět sjíždějí se k turnaji.
Samé báje. A mezi potraty.
Klubá se dravý pták - kanárek v kleci.
A varuji tě, tebe zkušeného v přepočítávání.
Téměř salutují, vážení, vy sledujíce
rozmachy rukou. Týž. Chmury. Klást.
A vše co možné krást.
Svěřím proto rady tichým.

Lámeš led. Ale varuj se - jsou ověšeni šperky.
Nezachvějí se v krysích chodbách.
Rozvážou tkanice.
Vidíš havrany, vidíš tenké jehlice, třpytí se,
o sebe bijí, už vedou biřice do krčmy,
do postele chtějí hodit kořist.
Nakloň se ke mně, ještě blíž, nešetři!
A strhni k sobě ohně.


Přiznej,
během zpravených již. Ještě ne odpravených.
Sandro
s tebou
bát-li se noci
musím,
získat převahu. Nad sebou
a potom se sklonit.
Snáze volat k Judeji,
je-li kdy a kde pochyb.
Pomni
i pomněnku.
Tanči
a
nepožádej.
Chaso,
kráso,
ach takhle volat,
před srovnanými poleny,
před živobytími,
před loučením.
Nemluvě. Ani dále
plamenem, stavidlem pohnout.
Tak se procitá, tak se těší.
K vůli i mých bratří.
A naproti připraveni. Vzepřeli se.
Znalci mnoha úkladů.

Tudy neprojdeš. Tak podej klíče.
Vrať korunu, vrať ostruhu.
Namále je důtkám, tvrdé lavici.
Oběma odsouzeným. Je noc. Je brána.

A všechno při starém.
Mluvím o porobě, bez korouhve,
v záňadří jiskry, mluvím o severu, o srubech.
O splašeném koni. Mluvím tak stroze.

O provazech - Ty, který ožiješ je přetneš!


Osnují, aby vztaženy byly ruce,
aby se tázali po dluzích,
aby střádali po obou stranách cesty k paláci,
kde hlídáno. Dychtí po ovčákovi.
A chybí smělost.
A chybí chorál. A chybí ráj.
Kdo nuže proslul, kdo třásl věděním, až
chvála z něj padala na zemi.
Až zakládací písemnosti zčernaly. Univerzity samé.
A neznát-li Otce.
A neznát-li Syna,
co potom zbývá nehodným? Čím se odměníš?
Míru znát, když jaspis.
Již k nám razí tou dlaní.
Právě pravdě dávaje za pravdu. Já narcis.

Dostane se i dojde na každého.
Točíš se k nim, kteří spí, zápolíš o kostry,
jsi mezek, ale ještě to není podsvětí.
Zdráháš se být žhář, jen svoláváš hromy. Plavče z pevnin, co vězníš.
Co vesla vězníš.

Můj oděv pod Tvými nohami. Před vpádem.
Před šikem. Těch sklenek na kuráž.
Na senech ležíme. Jde holota odraná
v cylindrech, chodí pyšně, v pasti chycena
holota, holota, holota.

A po cestách
pastuchové
jdou k horám,
volat jmény děvky,
nehanět dým,
aby pluly ostrovy,
chtějí se dotknout dveří.

V poustevně. V každém rohu vlaštovky.
Ona ve skalách, pláče sama, oči má zavřené,
oči už má zavřené.
Strádala, váhala a tkala rubáše. Pila na dluh.


Kardinálové, kteří odvrhli purpur
a napodobení, co dá se koupit
několikrát za dne,
několikráte za jas noční, karmelitány bosonohými.
Jak kdo,
když má moci. Nastanouti.
Dbalý triumfu a nehonosit se.
Nyní.
Nechci slyšet vytí těch štěňat,
nechci rušit
a nechci se zaručit za vězně mého.
A znám ho, tolik ho znám. Kápě, která je má.
Opět se sjíždějí na turnaje.
Důležité. Svými honoracemi, kde slyšet je kramflíčky,
jak tesají v podlahy
Minotaura, jak bijí ukazovátkem
po prstech.
U mohyly, kde kolem zarostlé chodníky
zvou k zpěvu,
zvou k jarmarku. Avšak
já nemohu přijít,
protože panství to žije ve strachu. Nadále.
Přátelé na holé podlaze a v bazarech
drahé koberce se válejí a oni ptají
se kolik platíš a zatím
v zákoutích žebráš
a málo těch, kdož tam zavítají,
vše rachotí a pohvizduje unavenými zákopy,
paličkami od protrhlých a potrhlých bubnů.
A lítají si střemhlav
a líbají se s každým popravčím.
A střílejí nazdařbůh v té krvavé břečce,
po pás cvičí ti malincí, nazí, svá prostná
a nikomu z nich milovat se nechce.

Až tam kde nebudeme soky v kráse.
A budou velet srdce roztržené předním vojem,
ponechej koně bez kováře.
Veverek, kde pouště, lavin v kterých plují.
Před námi rebel, žejdlík i hráz k pláči
a my zváni k světu všech neděl.

Na souši Tvá křestní mušle.
Je baldachýnem jantarové stezky.
Kdy apoštolové spí. A spí dalece.
A víčka jejich ohořívala.
A hřála nás. Skládala u cherubínů.
Stráž u dětských kasiček.
U jánských jeskyň.
Kde již úzce vešli.


Blesk sjel po stromu do sadu,
který umyt pláčem, kde kopřiv a makovic,
kde na pamětnou koláč spálený i bič
jsme dostali a za vyučenou
jedním darem vrásek,
jedním svitem medaile.
A trouby pozvednuly prach
a naplnily smíchu plný vak.
A bylo to mé. Jako když již není dne.
A bylo bílého mléka. A bylo ječmene,
než se ale naděješ, než se nadýchneš,
abys stal se prvním svatebčanem,
ničeho se opět neděje.
A bylo zase bílého mléka. A bylo zas spousta ječmene
a málo práce.
A bylo poslů, jak u Buchlova bitev,
jak táboráků se zesláblými postavami,
s mokrou postelí,
kde zásnuby budou nám strojit
a řeknou - pranic si z toho nedělejte
a budou řvát - maestro,
vy jste se tudy prolhal,
vy jste ledaco, co nelze prodal,
vy jediný a ještě jste si přitom zahalekal.
Tu svoji posetou ranami, tu svou veselou -
vy proto vraťte se a znovu k bláznům
jděte, znovu se točte okolo prosťáčka,
jak ve víru vyhnán kněz a půlměsíc.

Na lodi mramorové sloupy. Svěřím se.
Svážeš otep, přistavíš žebř. Bude zábst.
Ani kat. Nám Maria řekla prve, s trochou krve,
požehnala.

A kostka je vrhlá na hraně.
Jsme oba na jednom hřebci.
Věčně tavíš zlaté náramky. Čekáš na sklizeň.

Rdousíš a miluješ v šerech. Kleknu. Odvrať se.
Už je pozdě. Už v ruce mám harpunu. Nemeškám.
Hledám pod sněhem mech.
Jsem napřažen.


Přistihnul jsi mne a ty - volbou svou,
jak zákon záloh svých šeptáš - modlil se
a pramálo dnů pro něho znamenalo v lavicích ticho
Jen pramálo času zbylo.
Pramálo pilo to ze skal víno.
V řadách, které znamenaly již jen šibenici,
již jen naši tajnost
a plachost korunek pro ně.
Opět se sjíždějí na turnaje.
Jakživa nebylo smutnějšího soudce,
i když se psisko zatoulalo až
k jedovaté studni,
kde byla sháňka po ortelech
a po komediích, kde vidět byl ohňostrojů strůjce,
jak se utká a zůstává sám, tam,
kde plašily se sliby
před protokoly,
se špetkou soli projít a budeme štědří.
Stvrdím svatá pole,
pro úrodu až po krov,
kde sahá obava z údolí,
kde nikoho není.
A z vojáka jenž právě nestůně,
tak jsi mě navštívil,
tak jsi v každé své chvíli něco svého a cizího ztratil,
ze šatu glejt,
nadobro a nazlo ze svých zájezdních hostinců
šupiny vespolek,
ty hříchy o kterých...jen já a jen On,
prosím o lítost a ať jsem trestán.
Prospívá, když slavnost zná náhrobky
a hlídače z vinic.

Obestíráš půvabem, svárem, ostřicí,
aby koše byly proutěné. Ó žebráci.
Ó muži v hadrech. Ó hroty.

Jdeš přes peřeje, dravé nad pustinu,
ve tmě, a ráno hostina, čepel.

Réva, kde tmou se pnou. Na zpáteční cestě
nařknu drožku. A já odvádím si svědka, tebe
dotýkám se také zlehka, Barborka si stále na mne
myslí, oni v skály chodí žadonit,
též kurýrové ti rychlí dumají, kdy předem znám čas,
co drancují a krotnou.
A ty, když čistíš břeh - klaněj se nánosům.
A cti harcovníky s provazem, odhodlané tě všude
provázet, tě nesvádět, tě milovat půstem,
v zátokách mysli na step.
A nechoď dále maršem.
Tmou.


Já, který věděl a nedbal,
já jenž vysmíval se a druhými ústy
již Tě klamal,
pyšně k Tobě vzhlížel,
vydával svou opatrnost povelům,
tajně se dával
a tajně bral,
pro oči Tvé strádal,
pro pomluvy kázal - ne však smrt.
Stmívá se.
V náruči,
když zapomenut nevděk.
Stále.
Pouze jednou a nejprve propast
k vrchu,
abych obracel se - jen pohlížel
k tobě kasteláne divý příliš,
z Adama ty Evo a my zbaveni svého.
Na podpal brány,
zanechávají hry,
na dva sobě tak podobné milence.
Jidášova stromu s hadem.
v korálech,
v revírech pavouci
dají nezištnost
a minaret,
trochu vin a nikteré zlato.
Selského šatu, ve dřevci zákon.
Mu podrobit se nemohu.
Šarvátky a kasárenské důtky, tak zachováván emblém verbeže.
Neteskni pro pestrost nevěst.
Znovu mučen - ve Tvém pokolení, ve vlasti,
obrácen po tolikáté, kolik nám vkládáno spánků,
kdy plá v nás domov.
A oni opět se sjedou na turnaj.
Tam kde chtějí dokázat své mnohé síly, své mnohé lži příští,
mnohá svá proti Němu.
Užít si mocných hvězdáren ve dnech narození a sláv. Neboť.

A někdo za tebe se modlí,
příteli, vzácně a draze,
někdo za tebe se modlí,
slyšíš můj?

Někdo za tebe se modlí.

Slyšíš můj lotře?

Živoř!

Nebe se sklání. Tou zení jdeme chudí.
Před svítáním a po setmění.
A chtěl jsem být jako jsi ty - znamenán zpovědním tajemstvím.
V zákoně kde se miluje a kde se nemiluje. Prozrazujeme.
A rozbíjíme poháry. Budou nás svádět verbíři.
Jak ven z bludiště?
S rybími kostmi v hrdlech. A zapomenout.
Když ještě ve tmě kosí trávu.
Pozvedneš hlavu.
Bdíš.

Strhnou oděv.
Kudy pronikáte k srdci?
Podtínají rákos.


Naléhám. Přišel náš čas. Srázy.
Zapomenuta je bohyně, než ke zbytkům od stolu,
k úzkosti, ke kosti, zapomínáš,
nemají zhasnout světla, hlídám strže,
stůj, volám, sám neslyším, vrytí hrobu,
křesadla, trhy ramenem.
Už jsou pryč, odešli.
Znáš chodby, zkřehlé, němé hosty,
znáš jak se pro ně strojit.
Ty jsi ta žena?
Ty jsi ta sekernice?

Jen usnout.

Z pekla tváře andělské.
To je můj nocleh v půli pouti.
Zatáhlo se
a je přeháňka k nerozeznání od potopy.
Pán od žebroty.
Jáhnové přesolili nám polévku,
podřízli jehně, stáli v kaluži,
znali ráhna, znali myši, znali přístav.
Co jest nadosmrti vydéláno, ptali se a
já je nechal potmě.
Zač loket.
Různice pro jeden kurník.
A nic, jen na krev chytit rybu.
Jen křivé stěžně.
Jen kleješ.

Zruč maje v harampádí, v houfech,
už stávali samotni, už když spolu lehali.
Už živé měli v hrsti.
Smočili si.
Rozvěsili pokoutná oka.
Orle.
Léthé se rozvodnila,
v proměnách pekel a zel.
Vzduch vydán v měch.
Dech jak potápkou, kde nedoplouvám.
A ač muži jsme ženy. Ženy, solné sloupy jsme.
Chceme zpět koupit jednou už prodané.
Jsme bez břitev.
Chci probdít Tvou noc.
Až všichni budou rukovat.
Ve sluji nechci tnout.
Hada ne za ocas, ale za jazyk vzít, rozeklat,
růže za trny,
srdce v kamenech. Tnout?

Ach, sjeli se na turnaj.
                                  SRÁZ
                                           Pouště.

27.prosince 1990 - 28.ledna 1991




zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz

Nakladatelství: Host 1995

RECENZE

foto: L.Stavjaník