ZA SVÍTÁNÍ MORAVA

Kde vyvěrá skálou pramen
Omyje spanilost chlapců
Křehce přichystá je na noc
Roztančí jejich jazyky
Dá vystoupit tmavým žilkám

Zaplála lesní pěšina
Z hnízda padlo neviňátko
Ještě mžourá po rozkoši
A zlobivé rty si kouše
Snubním věchýtkem soumraku
Zadoutnalo v ohni lýtko

Bázlivě roušku pozvedlo
Punkevním zavýsknutím tmy
Trouchnivě kradmými prsty
Stlalo nesmrtelné lůžko
V měsíčním oušku raráška
O krev bělavou zašeptá

Tep stiskneš mé němé choutky
Nožík obkrouží jablko
Položím ruku ach pustou
Dokola neřesti revír
Paprsek zbrotil ostruhu
Klimbá má hlídku pacholík

V pohaslém ohníčku truňků
Spánku rozkvetlém rorýsi
Jsou v očích vějíře ptáčat
Jak lesklá stehna ochočí
Kdejaký ještě tovaryš
A těla hvozd si načechrá

V rezavých růžičkách mechu
Se zvířetem lapených rtů
Černá na tváři ruměnec
V náruči zubaté slunce
Na půl zardoušen krasavci
V jejich studu hřích si smočí



ZA SVÍTÁNÍ MORAVA

Nezhasíná světlo,
které vychází z modrého kosatce,
zasnoubené světlo,
roubík mého trápení,
za bělejšího dne,
(bělejšího, když nevyléčitelně do věčnosti
mizel vosk,
když zářící tmavá šarlatová
nahota mláďátek zmizela v temné komoře a nevrátí se,
když drželi jsme se na uzdě)
dva chlapci - plameňáci,
kteří se utěšují před Božím Tělem,
a ty se touláš k hraničním kamenům
a kaplím utopeným v lese,
tam navždy je větřík lítosti,
zatím si na mém nebi šelma pochutnala,
na mém polibku si šelma pochutnala,
/uchraň ji všech nebes pokory,
dej ať všem nebesům se rouhá)
tam navždy je vánek smutku,
šelma zimní,
večer stále ještě plaší oharky,
nakrájí dech na zatemnělé plátky,
na dvorku ukryje sen
o listech březových,
které ve větru se točí,
světlo z modrých rajek,
spíme spolu,
spíme spolu jako zapomenutí poutníci,
a jako poutníci u veselých trubačů,
nad nimi dál odplouvá ukolébavky úsměv,
a višňový úsměv,
proti jemně žilkovaným ďáblům
flotila radosti
dál odplouvá,
proti žilkám mramoru,
jak hospodské pavučiny,
jako západ sluneční,
když zůstaneš v něm se mnou,
ve spálené vůni
oblaků sena,
na voňavých stehnech
jsi uhnízděný,
budeš na jediný večer smolné pacholátko,
nad kterým kluše hříběcí život,
jak utěšuje jeho horkost,
je pozdě
a plameny už i mokrou trávou
prohořívají,
přes potoční lávku přejdeš
a pokrevné ohně
prohořívají jen tiše k ránu
a nevíš o tom,
bojíš se jak v dětství,
když jsi letmo uviděl buchlovskou knihu
De magorum demonomania,
o čem víš,
osamělou a potmě
slzu tu ti nesetřu,
jako bys ho zabil
rozednění objímáš,
postraňkem lásky ke mně rozednění objímáš,
a voní zvonek luční,
sváteční,
a voní zvonek tělesný, všedních dnů,
a se mnou jen pospávat,
pro tvou nevěstu mám ti pozlatit klín,
taková je tvá představa o romantice,
básník s tebou zůstane v noci,
anebo romantická představa
a tak štastný - najednou tvůj básník
očistí ti krev,
jsi ovšem za mými rty
ptáčníka
ulice velehradské,
za tím kořením hvězd,
a je kolem klid
ponořených sítí,
kalicha rozkomíhaného,
rajťáků mých zlatých okruhů,
osedláš Maura?
osedláš Růži princovu?
a osedláš koníka - Květnou neděli?
nic si nevezmu,
zaplatím slavnostně,
a světlice opuštěná?
to nemůže být o mně,
jsi skalnička hluboce vrostlá do země,
když lákat tě budu
na třpytku u potoka,
krvavý krapínek,
na křídel rozpětí,
půlměsíc minaretu,
jsou oči zakouslé,
oči patrona nočního hnízda,
skotačivých vyvrabčených probuzení,
a zoufalých čírek,
posledních skrojků,
jaderský prsten se topí,
jako tě obejmou postrašené krojované lesy,
plaménky se červenáš,
snad sudičky mé jsou ohnivé,
ohnivější?
za Pánská jezírka jdu, hej!
za Zboženské rybníky, hej!
čeká mě tam s prosluněným pohárem
jaro Jeruzaléma,
jaro kroměřížské,
jaro biskupské,
a noční hlídka prosluněná,
vybíral jsem si vždy mezi zlýma očima,
a bože, kdo měl nelítostné oči
s tím jsem odešel
k jihu mé země, k jihu mé země, k jihu mé země,
arkánum,
jako bych nedoufal, že uvidím vločku se snášet,
světlo na špičce jazyka máš,
tmavé výšivky
ještě tenčího sukna,
houslová kružba,
jako tě její lesy obejmou,
ještě tmavších Johanů,
zasvěcené v neštěstí,
takový brilantně nádherný kýč,
líčko malované,
bolístka otevíraná paprskům,
v lásce mé je neštěstí,
těla od sebe dostávat,
a těla k soubě poutat,
smrt něžně se ti prochází pěšinkou ve vlasech,
stydět se za slovo mír,
stydět se povědět tobě - můj šohajíčku,
toužím po míru v duši,
toužím po švarném šohajíčkovi,
za hrubou vodou
on si tě vítězně a slavně probudí,
oči otevřeš,
světlo nezhasíná.



zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz

Nakladatelství: HOST 1998

PETR ČERMÁČEK
RADEK FRIDRICH
MICHAEL TESAŘ

foto: R.Červinka