Z JAVORINY



Malý nádražní vrabčák bere si ode mě odrobinku.
Letmý úsměv nad jeho šedavým půvabem.
Stále se mně to vrací.

PŘIJEĎ, JSEM VELMI PĚKNÝ.
NĚJAK MARNĚ VYSVĚTLUJI, ŽE NEMÁM
ŘIDIČÁK,
ANI HO NECHCI. PŘED ODJEZDEM SI ČTU
ŘECKÉ
BUKOLIKY. USCHLOU VONIČKU
Z VELKÉ NAD VELIČKOU
POLOŽENOU NA VÝKLADECH ŽALMŮ.


Posílal jsi kresby podle sádrových odlitků
antických soch do Vídně.
Kde je tvůj Zajačik, vždy tak jemný a přívětivý?
Od jeho smrti stále znovu mu píšeš
v tajné řecké abecedě.
Stvořil jsi pro něho tajné písmo.
Každý den jsi přistupoval k jeho hrobu.
Cigareta na rtech chudobného mládence.
Jako by cigareta na mladičké rty odněkud zabloudila.
Lehce jsi uměl všechno rozdávat
potebným, chudým, ztraceným.
Polský aristokrat s více než láskyplnou
příchylností k poddaným.
A navíc k tomu jsi tak dokonale uměl kreslit.
Tvoje Strážky se chvějí od ohbí řeky Popradu.
Miloval jsi chlapce,
dokonce miloval jsi chlapce se svázanýma rukama.
Stále jsi na něho myslel – a on tak brzo odešel,
on tak brzo odchází,
kde je teď tvůj Bálint?

Všechno spělo ke konci, to už známe,
tiše odpadávala sádra z modelů,
podivuhodný život plynul a končil.

NĚKTEŘÍ STARŠÍ ŽÁCI UŽ O SOBĚ DÁVAJÍ
VĚDĚT.
MAJÍ VLÁSKY V BARVĚ SLÁMĚNÉ.
NIKDY NEZAPOMENEME NA SVOJE LÁSKY.
AŽ NA SVĚTLE MODRÝ PROUŽEK NEBE
DALEKO OD NÁS
VŠECHNO JE ČERNÉ

O jakých propastech je zmínka?
Jeden verš, jedna kresba, tvoje mistrovství.

ANDĚL JE TEN , KDO SE TĚ ZROVNA DOTÝKÁ?
ANI SE NA TEBE NEPODÍVAL.
NECHAL ROZSVÍCENÉ SVĚTLO.

Chci tě poznat, jistě mně řekneš,
jaké to bude, jak to je.
První chvíle po smrti.
Horské prostředí.
Živá vůně, svěží pohyby.

JENOM STMÍVÁNÍ A POTOM JENOM OBRYS
SKÁLY JE VIDĚT.

Učil jsi židovského patnáctiletého kluka malovat.
Nathan z Kežmarku.
Celé dny tě nikdo neviděl.

Uzavřený ve svém ateliéru.
Před sebou obrysy Tater, ostrých štítů,
které jsem si také zamiloval,
že musím každý rok znovu vystoupit na hřeben,
začínal se soumrak.
Nahé tělo.
Nějaký kočí, nějaký pastýř nebo nějaký tulák.
Ke kresbě jsi připojil jeho adresu.
Portrét mladého cigána, přivřené měl oči.
Lesní cesty, na které sis vzpomenul.
Vášeň odpoledne vstupovala do bolesti.
Byl jsi na samém konci života frontový malíř.
Usínajících poraněných vojáků.

PODÍVEJ SE NA MĚ, JAK USÍNÁM

Michelangelo se svými otroky.
Caravaggio polovinu svých milenců
ohněm ponořil do tmy?
Já toužil po bezstarostné kráse, dětské naivitě
a krutosti?
Já toužil po plážové a bazénové kultuře
podle anglického malíře.
Zatímco ty jsi chtěl spát ve stáji s kluky od koní,
HŘÍBÁTKO, HŘEBEČEK.
Hřebeček, hříbátko, nejtišší písně zlomených stébel.
Mimochodem desetinunový tlak
je na natažených strunách cimbálu.
Milostný tvůj trylek.
Moravský plemeník v majetku orientálního prince.
Dara Monarch. Použil jsi písmeno VELKÁ DELTA.
Uměl jsi dokonale užít sarkasmu
- jako jediné obrany proti tomuto světu?
Řekni mně to prosím slovensky.
Je to jediný milostný jazyk.

Zledovatělý vítr na samých vrcholcích léta.
A potom srpnový sníh. SNÍH V AUGUSTĚ.
Chvějící se ruce mrazem.

Zdál se mně sen u řeky Popradu.
Probuzení s výkřikem.
Že ležím na hladině řeky
a jsou na mě pokládány kameny.
Pomalu klesám.
Nemůžu dýchat.
Srdce divoce se ozývá.
Ústa mně zalévá voda.
Kameny jsou hlavy chlapců.
Nádherné hlavy s přesnými rty.
S dychtivýma očima.
Jsou na mě pokládány kameny jako chlapecké hlavy
a já pod nimi pomalu klesám.


zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz

Nakladatelství: Kniha Zlín, 2007