JAVOR MRAZU JAVOR

ZA POTŮČKEM LÁSKU ZABÍT,
ZA MOŘEM LÁSKU ZABÍT


Milování je tváří ve sněhu,
zapadané sněhem je milování,
zima jak v aréně pegas,
víno ředěné mořskou vodou,
v protivětru usíná kolibřík v moři,
kardinálům papež zavírá a otevírá ústa,
tmavokřídlým kardinálům,
ledovcům na dohled nektar,
dál jižněji ve spánku tvém panic minaret,
budu se líbit?
dál jižněji potěšit svatého žraloka,
ploutev jen zahlédnu?

(6.-23.ledna 2000)



NA ROZDÍL OD TEBE BÁSNÍKU
          MĚ PROBOUZEJÍ ZVONY


Můžu na tebe ohnivě dýchat,
setká se poprvé krása s utrpením,
její svatost světluška s oběšenou studánkou,
světluška na věčnosti,
můžu ti prsa ohnivě rozdělit,
mezi Krále a Oltáře,
mezi Svárovec a Důbravičky,
rytmus umíráčka? rytmus těla,
které horská krev ohraničí,
a smyčce k nám ulehnou,
na osamělé si zahrají,
probudíš mě ještě jednou Slovo Boží,
Rochu Sanktusáku, Pěstoune Josefe,
Maria Královno?
zacházej se mnou jako se žhavými uhlíky,
jako s postupující tmou?

(1.-17.července 2000)



HLEDÁM OBRAZY,
          TMU MAJÍ, NEJSOU JINÉ


Abys mě rozprostřel
na všechny paprsky
zbývajícího slunce,
nejsem doma, kde toužil bych ještě žít,
Kristus tě volá, půjdu já lehounce na ranní,
a na vesnický fotbal,
také já užiju citátů a variací,
hledám obrazy, tmu mají, nejsou jiné,
někdo je vyděsil?
a přeběhnou přes tlukot srdce mého ještěrky.



A TO VÁŠEŇ TAM
          JE MALÝ DRÁČEK


Ze stříleckých dračích zubů
k oku božímu,
vítr v něm,
ještě napravo dolů se podívej,
necháš pomalu drolit a mizet jeho plameny,
a to vášeň tam je malý dráček,
tak blízko a tak strašlivého
pro nás dva jsi ho uchoval,
když půjdeme pro semínka svlačce,
jak neuvěřitelně je modrý,
že bych neměl víru?
ty už nikdy nebudeš sám,
to jsou tvé rty, tvá jednoduchá slova,
a v noci?



A V NOCI?

Když oči zavíráš,
jediný jeho verš milovat,
básníka nepolíbit,
být s tebou, jak jen můžu?
ale ty bys mě nikdy neopustil nikdy,
a svůj polibek jen do jasu odevzdáš,
to udělej, to mně neublížíš.



LACUNA

Jak dozráváš podzimní noci,
zlomím královskou krajinu
jako stéblo
a jaká je modlitba z vody Eridanu?
když se o tebe opírám,
zatím o plochu meče,
o plošku mečíku,
o svátek Letnic.



METEOR

Ještě podržet se očima,
jak málo zlehka
a pohár za stonek
násilím vzít,
bolest mou vyzkoušej,
tep sám si nahmátni,
to mít jen tělo, které světélkuje
a kde tělo mám, které svítí?
mně se stýská,
a po hříchu?
hned vidíš meteror.



ŠTÍTU JE HORSKÉHO,
          PLUJÍCÍHO BERÁNKA?


A můj? že v lítosti jsem,
v rozhodujícím daru světla?
potopil celou galéru,
a to znamená, že lodička
už jenom ona v mé krvi dětské
nabízející smrt,
štítu je horského?
plujícího beránka?



MEZI BÁSNÍ KRALUJÍCÍ VESMÍRU
          A SRDCEM MILOVANÉHO


Cherubové - kapky jsou
z mokrých vlasů Filipových?
každá silná je jako příboj
mezi vinicemi?
mít možnost volby
mezi básní kralující vesmíru
a srdcem milovaného,
on který ví, jak jeho oči
jsou u Charitek?
bojím se tě zeptat?
jakoby otázka
jen pro něho byla: myslím,
že bys zvolil lásku,
vlasy máš mokré Filipe.

(19. září 2000)



NA OLTÁŘ V OPOJENÍ
          HYACINT


Vezmi si jezerní podzim
a mě podle hlasu,
stím na mozaiku,
zavýskej, až k Apollónovi,
to musí být slyšet,
z Podluží? k černému vzoru?
vydrž ještě moje milování,
stisknu ti jen hrdlo,
podzimní jezero,
jen od kotníků
do klína jeho
stoupej milosti,
štěstí chvíle,
na oltář v opojení
hyacint.



MELANCHOLIE

Zářijového mrazu - jeho proměna
světlem navštívení?
ztratím stabilitu,
úplně nízko mě chytíš,
abys zapoměl, tak jinoch mariánský
přichází a ve snu jen píseň na sobě má,
ve slunci dřevěném, v noci ornamentu,
se jí učil, javor mrazu javor,
jen mou písničku má na sobě,
něžně napjatou kůži,
po rychlé koupeli melancholie
jeho pastorál.



POPÍNAVÉ RŮŽE, ROK 1987



Vstanu, je to moje poručení,
první dotek plátku nástroje,
chci ti pomoci - jen stíny dál,
vzpomenuté vlastnosti katolického barvotisku,
tvrdá řeč, k ničemu ti nejsem,
držím Šebastiána, posvátnou hrůzu
skutečnost, kterou za stín střelu
z tebe já chtěl vytáhnout,
za stín zkusím poesii,
třicet nocí monastýrů na rozmyšlenou,
do vysoké trávy položit,
on v které se ztratí - tam za hodinou,
jedna z půlnoci, abych směl slovní hříčkou
zvítězit?



RANNÍ PLACHETNICE

Na otázku?
kosti od dětství
si pamatuju
mně praskají
tiše a v tichu jen,
na obou stranách
stejný Schönbrunn,
ale to už je dnešek
a ráno mezi třetí a pátou
jako by přítomnost vidění
plachet se vrátila.

(8.října 2000 - 4.30 hod. Malenovice)



NÁDECH K PÍSNI?

Nemusíš se bát, když nejsi doma
a posloucháš o odpočinku Sirén,
ve sněhu jinak tmě,
odsuneš ji stranou?
pepřenku pro moje oči,
kdybychom se měli vidět,
kdybychom se měli nadechnout,
stejně oba toužíme.


* * *

Bělost z milého jsi vyřezávaná,
usínáš rychle, nezabolí tě nic,
přeskakuješ mě z milého bělosti,
a po hrudníku břicho mně omýváš zimní zahradou,
veršuj ach rychle veršuj, níž ach rychle níž,
o strunečku, jak jsem dobre slúbil,
a její chvíle pyšná,
ani se neohlédneš,
ale osnova je čistá
a břehy sebrané.


* * *

Ještě ve zmatku,
ale jak kradeš,
už se mně velmi zalíbilo,
není toho moc,
poprašek sněhu,
tělo křehké jako slaměnka.



ROZKVÉTÁŠ

Na loukách Jane rozkvétáš,
proutku nad Marahahou,
knížat proutku a kněždubský,
a jako podzimní jiskra,
nemůžeš ve vlasech ji najít,
jak hvězdu mořskou, jak rybí oko.

A v albínovém poledni,
kdo se mnou vstane - to bude ale boží maléreček,
i mě si pohlídej a potom v krúžku hvězd,
snad si nezasloužím - to je ze sna,
drápama způsobem velebným si mě podrží,
aby nějaká i z menších šelem smrt uspíšila.

Žiju jen noc jako růže Bohu sláva a mezi tvými rty,
odplout musíš Jane
k nejbližším ostrovům,
pro sklizeň, jak nechceš usnout,
za posledním úderem démonu,
v rajských službách kameník zaprášený.

Vánkem já mohu sloužit
tvému trojstěžníku,
Jan můj oči rákosím spoutal,
máme spolu děti,
úsvit beránka,
úsvit lva.

Obyčejná smrtelná chvíle
a tma mezi vesnicemi,
v ní slabé vydechnutí,
jak to je s krásou jisker,
netrap se nedozírnou legendou,
v okamžiku umřou.

Z dřeva palmy je kormidlo,
všemi svatými v přístavu zalesněná je noc,
to k ní koně tichého jen vedou,
to k ní orel tichý jen připoután,
poslední loď s klenbou,
poslední obratel.

Slabé vydechnutí i to mrazivé
čechrá ostrovního miláčka,
vítám tě prosincová zorničko,
zabušení na zákoutí,
na nahý solar, jak to bolí,
vítám tě - mé slunce jankovo tmavne.



PROTI NEDĚLNÍMU SLUNCI

Ze slova bílého a žlutého
vraždu mou přichystej,
pěnu do koupele,
jazýčky vah
a křenové hřeby
a třeba i toho slavíka,
jak umírá v hodině sňatku,
piáno Rajhradu,
jako verš by měl začínat varováním,
toužící po jiném hlase,
než je můj,
smrt v hříchu je hranostaj?
abys měl pyšná lýtka
proti nedělnímu slunci,
aby tě prosil zůstaň,
nechce žít,
který hlas v jediné krvi svízel?
dnešní krev je grátis,
puštěná kapesní rybičkou,
dnešní krev je s vodou Jordánu,
nátisk trubače,
ve svátečním vidění
hřebenu hor,
skalní chlopně,
ale kde hledat v šelestivém herbáři
lístky mírně jedovaté,
v dětském zalíbení
řetízkové zaklínadlo,
do hloubky skoč,
z kolotoče stesku,
do nevinnosti štěp
a s plachostí úrodnou
svou košilí přikrývá oheň z višně,
stojí tak přede mnou
a labutě jsou královniny,
letošní ochutnávka
gladiátorských vín,
octu, žluče,
jejich opánků
překřížené řemínky,
otočené tváře jejich medúz,
pavouk křižák apokalypsy,
vidíš a jaký strach jsi měl,
obraz můj nejkrásnější
a olivová milost
je Janova hlava v klíně,
černých medových pláství,
plovoucí na hladině
říčních meandrů,
a svatojánský karát,
zrnko zlomeného chleba,
prosba jeho klidná je v oku vichřice,
plovoucí písek
chycený v kořenech pinie,
prosba jeho klidná je nekonečný vzor,
když v míru,
jak s arabskou hranicí,
s Palmyrou,
poslouchám, že poesie se nerentuje,
že naše přítomnost bude rutina,
jen další spravedlivý džbánku,
nevíš o mých třech hodinách ráno,
krátký dotek ostruhou,
spodní proud
odnáší klesajícího tanečníka,
kde na ně čekat,
kde jsou holobříšci,
mám pro ně zapadající paprsky,
snaž se ještě zůstat v klidu,
na suchu vytažená síť,
na suchu vytažená jola,
s lasturou smutného vzrušení,
chtivě, že padáš do stále mokrých očí,
konečně na nich pracuje mráz,
při Proměňování mladý trojzubec vlasů,
směrem k oceánu,
k chrámovému vstupu,
v rytmu žárlivém
tě doprovází Zeus,
svatých krádeží boží kontráš,
nevíš o několika chvílích později
s půlkou tvého pláště
a přesto oblaků prázdných,
po silném dešti,
po křestní vodě,
milého ach tak jen,
ach tak jen marně milého,
pavor nocturnus,
skrápějící jinotaj,
dostaň mě do tvaru pozdně letního,
je to extrémní humor?
je tělo pěšina do velehor,
ještě je to málo,
jak zapomínáš,
v údolí ostrévka
na seno mezi souhvězdími,
stalo by se, že mám okusit
okraj ničeho, lem lucifera,
kdyby nebylo Velikonoc,
nebylo prstenu,
iskerka je chudobka,
krutosti našich rtů.

(27.dubna - 31.května 2000)



O VELIKONOČNÍ LÁSKU?

Jednoduché ano,
jednoduché zůstat?
v ohni mládence
nahého na chodidlech,
kam spěchá,
za květy, jak ještě odplouvají
navždy bohům?
pryč z krvácejících očí,
dívá se na řeku
listím zapadanou,
jednoduché ano,
jednoduché - žádného chlapce
bez víry v ďábla,
přes údolí jeho zalíbení
v bezstarostné hře
na bolest a statečnost,
sboru důstojnického
provázky pod stolem,
střízlivosti další den.
přes údolí si nemůžeme
na sebe vzpomenout,
na posledního monarchu,
na přípitek milostným vítězům,
bude písečná oáza,
levhartí magma je hřát,
zelená měď
a smaragdů?
o velikém svátku,
kam zmizet mohou
motýlci boxeři,
když trochu krvácí,
na zátylku Saturn,
každý básník květin strašidlo,
má svou jeskyni v travertinu,
rybí porci,
má svůj náhrdelník,
aroganci světla
zmizet po setmění,
střídáme nebeskou hlídku,
střídáme knot svíce,
mám profesionální puls,
přichází za nevěstu,
oči se smějí na hřbitovní navigaci,
šťastný živote,
otevřeno je do rána,
doušek plaché šelmy?
velikonoční šelmy bože?



DÍVAJE SE KDY VÍNO ZAČNE NA TEBE
          PŮSOBIT, JSOU NEVINNÉ VĚCI SLIBOVANÉ


Jako má strach
voda v síti
taková je moje smrt
milovat se s tebou
nebo květiny shora dolů běží
tisíc let
a třeba i nahodile
prozrazuji - mě svlékni až do neštěstí,
každá ozdoba na mém kroji pláče
tobě nablízku
jako nejzranitelnější sněžení
jdeš za dítětem
a v létě potom jako posečená tráva
komu by se líbilo,
že ani nezasténám - a nežiju?
po jeho slané chuti,
i horní ret touží po stínu,
proč tam tak jen stojí,
on tam snad opravdu na tebe čeká?
co ti slibuje?
návštěvu u kardinála,
v jeho náruči ztroskotaných slov,
na rajský strom zapomeň,
jako ve spánku ostatních milovaných
mám já svou denní práci,
skalní město krouží oblohou,
jak jsme si podobní - šafrán, šefran,
jsme dva horské potoky
a láska k tobě jen má svou velehorskou hranici
- hvězdu?


* * *

(Filipovo údolí
          u Javorníka)

Na začátku dne
tobě neprominu
a tobě já neodpustím,
na začátku dne pramenitou
vodu jen tobě neprominu,
já tě ponořím a popel znamenám,
pýchy můj hřebínku,
na chlapcích až dosud vždy
jedno místo je z bronzu.

Aniž by radost?
mám zamknout,
k večeru dozpívej,
pomyslela si na mě?

Jak jen krahulečkova - k tomu tě potřebuju.


* * *

Tobě se to ale povedlo
s bolestí zůstat jemně svázaný
jako je jistota mistrovských rukou,
i když patřila by tobě jenom delta Dunaje,
jsou jenom mladé touhy,
ale zubů vlčích,
nikde je nechtějí.

Tak jste moje,
když do tmy zasvítíte - já plakat nebudu.


* * *

Musíte být dva,
abyste píšťalku udělali,
musíte být spolu dva,
abyste svlékli jedno své tělo,
je černý hrozen,
ale ty jsi opravil,
je černá vinice brána,
lituji toho.

Až teprve zrození
mízou plachého pohledu,
v něm křídla kosí louku,
ale proč tak prosíš?

To já tebe vidím odcházet.


* * *

Do polí Velkého Ořechova,
takový konec dáváš,
chceš mě spravedlivého,
na žaludovou číšku
se pískalo v dlaních,
ale samému se zlomí
unikající hlas,
udělej chybu.

Nejvyšších sto palem
chrání trochu mé krve,
daroval bych příboj,
tak nechtěj její mělčinu.

Počkaj si na synka.



SMÍCH?

Také si jen roušku ledových odpovědí
na sobě ponechej třpytit,
těsně pod hladinou
snad jejich krystal,
poznej moje žebra,
zvědavý co mezi ně vložíš,
a bude tě to bolet,
chvíli ani mně nepřidáš,
dobu postní, křidélek gryf,
pěkných očí ani mně nepřidáš,
sotva se probudíš.

Od vody podivné,
úlevného smíchu
tobě náleží dlouho jak
na vodě souhvězdí,
než by odplulo.



KRUTOST

A jak bude vidíš bledou
více než jednu z letních kreseb
k zapomenutému obrazu
záměrnou krutostí zdůrazňuje pozdní noc,
poutní místa ztrácím,
jak oči slábnou
a celou ztrácím krajinu,
nečekám vzpomínky,
vyprávět si je vedle štíhlejších stél,
čekám proměnu.

A konečky jen prstů
snu odevzdaného
jejich letmým dotekem
nakloníš kamenné džbány,
přes okraj hluboká je vidět krutost,
až do jaké hloubky vidíš
stále je krutost,
jak on důvěřivě žije v lednu a únoru
pod strašlivě tenkou košilí
aj polehoučku opasek povolil.

Ale jinou krutost?
cítím tě jako otáčení štípané holubičky.



zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz


Nakladatelství: VĚTRNÉ MLÝNY
2001

RECENZE

foto: J.Karásek