ZLÉ BRUSY NOŽE

VINICE

Ani nedýchej. Les mi zatemni. Zakryj tělem.
Nechci jinak než skolit a padnout jednou ranou.
Ach, rána, skrze vejít dveřmi.
Kde k andělům vůz táhlý herkami ponuře vrací se?
Chřadnu, nehledáš, ve stavení mráz a na cimbuří růže.
Prudce zapomínám, až černé mraky letí vinicí, snad.



Sevření, ukrutné a marné, ze starých nánosů, za úsvitu jsem
milován a proklínán, vše je mně málo.
Jako v čase, který se ztrácí - ani slovo odporu, ani slovo navíc.
Vím, že z temnoty srdce vyšlehl plamen (jak tomu nevěřit?), ale
náhle se noci úžasu zadrhávají, mizí.
Zůstává touha a vědomí viny, nic nevidím, všichni se přede mnou
skryli, dotknout se ostří a rtů, vrhnout se na smrt, strhat ještě
poběhlici, o tom mlčet, není čas, nevidím, plamen září a proniká
do krve (jak tomu nevěřit?), právě tak jak není slyšet hřmot
a nejsou vidět jizvy, nevidím, zůstávám, dál se zatínají pěsti,
mnou se ruce, nad výdělkem křepčí muži a ženy, už, už trochu
spráskaní se hrnou do putyky, tam se sečtou vši a korouhve.
A lože se třese, umírá se, a na něm ničeho se nelituje, ani nedoufá,
jen se třese, sliny tečou na zem, ta se také otřásá, pod postelí se
otevřel sklep, není vína, jen zatuchlost, velká zima, je mně
poručeno, už neváhám a rozmetávám ohniště.
Všichni velmi zle usínají, já se cítím zahanben, neboť jsme spolu,
blízko, tak, jsem s tím kdo chráně mě - trestá.



SEBEMRSKAČ

Skřípotem kol leká se zvěř,
už krotcí jsou navždy muži co střílí,
já zato, pro oči, já pro smích a spánek sám,
jsem sebemrskač, vidíš s tvrdými koleny
převlečné sliby, v míře brusu,
všechny moje ryby, plavou vzhůru,
nahoru břichy, tak...



POŽÁR

Zašel lov po zakouřeném domě,
zrovna jsem se díval střechou na strhlá hnízda,
a šel bez světla do sklepa, shořel oltář
a dohořela lavice z dobrého dřeva,
už dohořely pomalu všechny domy, strašlivě pomalu
už dohořely všechny domy, naposled propadly
se schody, dole až ve sklepě,
jen kde byl výčep zůstala ve tmě svítit měď.



VLAKY

Vlaky projely prázdné. Dnes už žádný vlak.
Nad dílem zemřelý stál zešikma.
Ve vykradených trpných tvarech.
Kteří se opozdili museli běžet.
Průvod nečekal.
Jen jednou je přešla zima,
když vzpomněli nahlas na sukně a na ornát.

- sukně byla černá a ornát ze zlata.
Ještě hustý dým všechny obklíčil.
Ale už zítra zapomenou.



zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz

Nakladatelství: ARCHA 1994

RECENZE

foto: D.Hochová