Andělům víno
Recenze

PETR CEKOTA
BÁSNÍK VZDÁLENÝ MILUJE A PROSÍ
MLADÁ FRONTA DNES 9.LISTOPADU/1999


Z jeho šesti vydaných sbírek od roku 1990 už o Pavlu Petrovi víme mnohé. Známe důvěrně jeho gesto hrdého Moravana, který se vymanil z generačních i názorových literárních vazeb a dospěl k naprosto výjimečné osobitosti svého výrazu, stylu, jazyka a poetiky. Svou sedmou knihou, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Větrné mlýny pod názvem Andělům víno, dokazuje opět, že o jeho spřízněnosti s Jiřím Kuběnou, Zbyňkem Hejdou, časopisem Box či literárním okruhem Hosta můžeme hovořit jen jako o zastaveních na cestě, která je ryze svébytná a v kontextu české poezie nikým nezastupitelná.
Od sbírky Za svítání Morava se vnější podoba nové knihy liší jen nepatrně: tmavějším odstínem fialové obálky a o málo menším rozsahem. Formát, grafická a typografická úprava, na níž se podílel Zdeněk Macháček, se neliší. A neliší se ani vnitřní struktura, vyzrálá kompozice díla ustálená do trojdílného celku. Už od přelomové sbírky Trojlodí Jakuba podřizuje se autor této kázni, v níž jeho slovo a dech sráží se pod touto trojiční klenbou v orchestrální skladbu oběti i díkůvzdání.
V době, kdy se většina autorů navzájem svou tvorbou utvrzuje v nevěrohodnosti, pojmenovává tento básník přímo své city, hovoří o vině, pokání, o touze, která se naplní na věčnosti, o lásce, která neumírá v srdci čistém. A jaká je vlastně krajina jeho domova, jeho za světla temných stezek? Ještě v předchozí sbírce se zdálo místopisné určení neklamně obsažené již v názvu, ale dvě finální skladby nové sbírky (Bohdan a Jablečný domov) již rozšiřují obzor na celý vesmír (a jiná jsou uhrančivá světla, a jiné nejprudší jsou peřeje, a na tolik vína lesní cesty už nestačí...). Krajina domova může být stejně mezi Kostelcem a Štípou či na Jaroslavických pasekách, jako kdekoli jinde, je-li krajinou věrnosti srdce. Právě odtud však básníka vyhánějí, a on se na obranu učí mít otevřené dlaně, jak to v lyrickém napětí jeho poezie můžeme sledovat od prvních sbírek a zejména ve Zlých brusech nože.
Z drobných detailů, kradmých pohybů, neúplných poznámek vytváří Pavel Petr přísnou stavbu svého verše, který může být vznosnou prosbou, naléhavou otázkou, ozvěnou refrénu, přáním, snově utvrzeným poznáním, pohledem do dna odkrytým. Objevují se slova citově zabarvená, zdrobněliny, opakování, nářeční prvky, kontrastní spojení, jež dodávají pevnost jazykovému výrazu a podřizují se jednotné melodi básnické skladby. Tak jako ve zkratce a sevřenosti úvodních textů duše přímo lapá po dechu, tak se rytmus poslední části uvolňuje a splývá jako řeka, která z hor sestupuje do nížin. Tušíme už, kde je básníkovo místo na této zemi a kde sotva najde spočinutí (...v jakém martýriu mé polibky zahnal jsi do údolí, kde není jak krásně spát.)

Zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz