Trojlodí Jakuba
Recenze

IVAN SLAVÍK
PAVEL PETR - ZASTAVENÍ


Když se otevřely po listopadu 1989 brány k svobodnému básnickému tvoření a také k svobodnému publikování napsaného, začalo se objevovat několik jmen těch nejmladších autorů, kteří právě s pádem totality dosáhli své dospělosti, tj. své dvacítky. To znamená, měli za sebou léta růstu za normalizačního zalknutí a v něm nepředstavitelnou zkušenost zrání v prostředí, kde všechno bylo obráceno naruby: návrat do nenormálnosti byl nazýván normalizací atd.
Mezi novými jmény se také často vyskytovalo jméno Pavla Petra (nar. 1969 ve Zlíně), na stránkách časopisů i v útlých svazečcích básní. Vzbuzovalo hned od počátku pozornost a oprávněnou naději nevelké, ale semknuté obce, tj. u čtenářů poezie. Když jsem ho tenkrát (r.1992) recenzoval, konstatoval jsem: "Někde působí Petrovy básně, psané volným nerýmovaným veršem, kde volný je nejen tytmus, ale i vzájemná vázanost obrazů, jako nějaká neortodoxní estetizující mystika básníka odkudsi z potomstva Moderní revue z přelomu 19. a 20. století, opřená ovšem o zážitky ze současného světa. Místy je to pravý prales, houšť obrazů; zdá se mi, že směrem k příštímu se bude tento silný básnický příslib pročišťovat a oprošťovat..."
Když dnes z odstupu čtu tato slova, pokládám za vhodné doplnit je dvěma poznámkami:
1. Podtrhuji onu volnost, vzájemnou nesvázanost obrazů. Na podkladě dalšího vývoje a další prezentace Petrovy tvorby se mi jeví tento rys diskontinuitního vidění, kdy jsou vzájemně rozpojeny celé věty, verše a sloky, jako jeden ze základních, podstatných znaků Petrovy básnické metody a jeho vnímání i předkládání a představování jeho básnického světa.
2. Ona blízkost atmosféře, zejména představové atmosféře kreací Moderní revue tkvěla v jisté archaičnosti, která se týkala jak častého umísťování, zakotvování dějů jakoby kamsi do nerčitého středověku, tak slovníku plného výrazů odkazujících k tomuto prostředí, zkrátka k světu spřízněnému s Hlaváčkovou Mstivou Kantilénou, s výjevy z básní i próz Opolského, snad i Karáska ze Lvovic, případně s výtvarnými kreacemi H. Schwaigra, F Jeneweina. Tyto imaginativní kulisy se staly později pro Petra takřka charakteristickými, ale v poslední tvorbě jsou na valném ústupu.
Od vykročení Petrovy generace uplynulo sotva sedm let, a už se tu objevuje nová, mladší (postmodernistická?, ale nejen taková) generace a Petr a jeho vrstevníci se budou v střídě času rýsovat málem jako generace střední a jejich básncký profil dostává své už nezástupné, osobité rysy. To aspoň naznačují obě poslední Petrovy básnické sbírky? Snad Rána střeleb (Spolek přátel časopisu HOST, Brno 1995), ale hlavně Trojlodí Jakuba (Edice poezi HOST, sv.7, Brno).
Pavel Petr je pro mne nejenigmatičtější básník, s kterým jsem se v poslední době setkal. To není míněno jako negativní hodnocení. To je prostě konstatování stavu, jaký pro mě jeho básně představují. Otvírám namátkou Trojlodí Jakuba a čtu krátkou báseň Diamant (str.14): "Kdo dnes rozléval?/Trvalo to, než nepřetržitě pobožná žena potodila./Zpod rány hrubý steh jen málo povytažen./Dál nevydrží kůň stisk diamantových stehen,/diamantových, že na hřbetech smrtí se vracíš,/kde spát se chodilo k ránu a vstávalo se před rozedněním."
Básník začíná otázkou, jež zůstane nezodpověděna. Situace zůstáva neurčená, nevíme, kdo a co, ani proč rozléval, aniž komu je tázání určeno. Další věta (zdánlivě?) s otázkou vůbec nesouvisí: "Trvalo to, než nepřetržitě pobožná žena porodila." Co trvalo? (Ono záhadné rozlévání?, porod?) Nepřetržitě - nepřetržitě pobožná? (žena? nadto nepojmenovaná, nepředstavená), nebo nepřetržitě porodila? "Zpod rány hrubý steh jen málo povytažen." Čí rány, o kom je to řeč, a co vůbec znamená tak zdánlivě netajemné konstatování obyčejné zkušenosti? "Dál nevydrží kůň stisk diamantových stehen, diamantových, že na hřbetech smrtí se vracíš, kde spát se chodilo k ránu a vstávalo se před rozedněním." Je-li smysl vzájemný vztahů předchozích veršů záhadný, je toto souvětí disparátní samo o sobě. Zvláštní představa diamantových stehen je "vysvětlena" vzápětí: diamantových, že na hřbetech smrtí se vracíš (smrtí - genitiv plurálu, instrumentál singuláru?), ale doplněna tautologickým "kde spát se chodilo k ránu a vstávalo se před rozedněním" (k ránu = před rozedněním, čili spát se chodilo současně se vstáváním, nebo dokonce vstávalo se paradoxně, než se chodilo spát), to může být vzpomínka na jakýsi halucinativní horečný stav, ale stejně dobře jinotajná narážka na probuzení z života do smrti. A celé tohle závěrečné souvětí s tou diamantovou představou jízdy smrti, jež působí jako mystický symbol proti trivialitě onoho (nemocničního?) snového vstávání před usnutím, vypadá znepokojivě, ale současně neurčitě - jako i celá báseň. Mohl jsem ovšem předat významy ještě jiné a možná že smysl básně je úplně odlišný. A přece právě touhle zakotveností v nevypověditelnosti působí tento text jako báseň.
A taková je z valné části celá Petrova poezie. Mnohdy si říkáš s básníkem: "Nedovoláš se", vzápětí však přesto souhlasíš: "Přece se někdo doklepal." Obrazy jsou nesrozumitelné, a přece působí: "Už usnul. Po rukojeť. "Samozřejmě běžně české by bylo usnul, jako když ho do vody hodí. Usnul tvrdě. Usnul na věky. Usnul po rukojeť je nejasné, proč právě po rukojeť? (Meče či dýky? čili byl zabit?) Ale zároveň je to jakoby definitivní nerozborné stvrzení a působí to!
"Doma jsem sevřel opěradlo židle/ a strhl roušku." Komu? čí? sobě? Nedozvíme se. Někdy to vypadá jako obrazy tažené z klobouku. Ale nemá to nic společného s dadaismem. Žádné volné asociace, žádný asociativní automatismus. Petrovo vidění je antiasociativní, disasociativní. Nezvyklé slovesné vazby podporují nezvyklost vyjadřování.
Ale jsou tu krásné představy, divuplné obrazy, výroky, které samy o sobě představují báseň a oslovují tě jako poselství. Třeba: "Naše ústa, nic co by ublížilo", nebo ještě přesvědčivěji: "Pomozte vy, kteří můžete ještě nezvítězit." A kdo by odolal takové prosbě vstříc budoucnosti ještě nezhmotněné: "Můj dosud nenarozený příteli nad jiné vzácný!"? A pak už nás vůbec nepřekvapí takovéto ujištění: "Ty přimlouváš se za nás a ze skromnosti neřekneš, kdo jsi." (O kom je to řeč, o Matce Boží?) Každopádně, umíme-li slyšet a uvěřit, je už zcela lehké i přisvědčit: "To se nám teď kráčí bosky mezi vyhaslými ohni." A svěříme se vší této poezii s důvěrou, ač ne vždy s porozuměním její doslovnosti, neboť jsme nakloněni naslouchat autorovu ujištění: "Nemusíte se obávat mých útesů, jsou neostré, nezraní, snad."
Snad!!
Nebo takto: "Chvění řeky se setkává s ospalým postáváním na ostrých ploškách křídel." Co postřehů je tu zachyceno a v jaké kouzelné předivo je spojen ten chumel představ. Kdo dovede něco takového napsat je asi básník.
Zvláštní pozornost si zasluhuje rozměrná báseň (Petrovy básně jsou jinak většinou krátké) v Trojlodí Jakuba: Nedodělaná báseň. Zdá se mi jednak méně enigmatická, pokouší se jakoby o rekapitulaci dosavadního básnikova existování a vystihuje také podle mého jeho současnou situaci: na křižovatce. Sám název Nedodělaná je přesný: za zády je cosi nedokončeného (dosavadní život, dosavadní tvorba?) a vepředu je cosi nerealizovaného, ba nerozhodnutého - budoucnost.
Jako celek má báseň ráz epické lyriky, výpovědi přiznání, autosvědectví, zpovědi. Pokusím se jejími vlastními slovy, tím, že vyberu její příznačné motivy, zhuštěně podat její myšlenkový a citový příběh: Expozice - Prší, všechno je provlhlé, syrové...Začíná děj - Poslouchal jsem, jak se pořád zavírají dveře... někdo nás navštívil, zůstává stát mezi dveřmi... Začíná vyznání - Zatím nebylo nejlépe... dobře nebylo... ani dobře nebylo potom... všude bylo jako u hloupých. Vyznání hořkne a subjektivizuje se Včera jsem potkal milence... každému jsem záviděl... ani na čerstvých hrobech nehořely svíčky. Když jsem chtěl putovat na svatou horu, zůstal jen svatý kopeček... chtěl jsem zamávat, ruka mi zdřevěněla... marně jsem hledal, které z dívčích jmen by se mi líbilo. Epilog - Ale štastný jsem nebyl... na lásku jsem odpověděl urážkami... lákalo mě už se neprobudit.
Je pravděpodobné (jisté), že jde o životní příběh. Je podán v neurčitých konturách, jak je u Petra typické, bez konkrétních událostí a osob, jen v náznacích, ale současně vnitřně, duchovně velmi působivě, naléhavě, přesvědčivě. A třebaže jde o lyrickou autobiografii zdánlivě zoufalou, až beznadějnou, jde tu zároveň - proti dosavadní vnitřně diskontinuitní tvorbě Petrově - o značný posun k soudržnosti, stavebnosti, sdělnosti celku, který je výpovědí nejen o životě jedince, lyrického outsidera, ale přesahuje až do modelové situace opuštěnosti, nepotřebnosti jistého typu bytosti, totiž čisté nesobecké duše bez světské ctižádosti v materialistickém světě prodejných hodnot.
A zdá se mi, že toto upřímné a sebezpytně hořké sousto je dobrou pečetí na konci jedné etapy básníkova vývoje, ať už za ní přijde cokoliv.

Červenec 1996



Zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz