Trojlodí Jakuba
Recenze

IVAN DIVIŠ
TROJLODÍ JAKUBA PAVLA PETRA


Narodil se básník! nutně evokuje Narodil se Kristus Pán!
        Ale ne, to nechme, řekl jsem, že nám naše exklamace nad narozením našeho Pána přípomíná narození básníka, jakožto nový výtrysk života, toho oponenta smrti a temnot. Jakýpak zde rozdíl?
        Je to rozdíl nebes a země navždy nepochopitelného a pochopitelného až příliš. Kristus je neomezený, básník omezený až běda, On věčný, tento smrtelný, On ovšem vydán mukám jako my, a to každou minutou a Jeho konec a konec Náš! Hle, paralely nezodpověditelné a právě jen paralely, které matematická schválnost charakterizuje: paralely, rovnoběžky sbíhají se v nekonečnu.
        Po čtyřech knížkách presentuje se Pavel Petr knihou pátou, Trojlodím Jakuba. Je to kniha nepochybně barokně katolická, anebo, chceme-li to obrátiti, katolicky barokní. Katolicita knihy nespočívá v nějakém modličení, ale v krvavém vláčení bytosti, v tepenném žilobití.
        Začal jsem číst. Po chvíli, k neuvěření mesmerizován, vzal jsem tlustou červenou tužku a začal podtrhávat a zaškrtávat. Byly chvíle při té textuře, že jsem znehybněl, zíraje na text a hlasitě volaje: Tady je to! Takhle to je! Ten pacholek to ale umí! To je skutečný básník, čistý, v době, kdy všechno je polito řídkým lejnem honičky a konzumu, velký ve všeobecné malosti a kristalinně čistý. Ale pozor!
        Pavel Petr si musí uvědomit, a taky si to už uvědomil in re sua, že bude-li tato "zdárně" pokračovat a on pokračovat bude, že to zaplatí, a to posléze životem.
        Neboť poesie je v podstatě krutá, vymahačná a domahačná paní. Docela dětsky já představím-li si poesii vidím vznosnou paní, ženu (poesie je princip ženský, a proto se ho zmocňuje ponejvíce muž). Ano byly básnířky, proč ne, ale numericky v naprosto mizivé menšině proti zástupu mužů, kteří se jí zmocňovali, aby se nakonec ona, tato vládkyně, zmocnila svého pokušitele.
        Tato nádherná paní stojí opřena o skalní masiv. Jestliže já se k ní nechovám jak náleží, skála se otevře, žena zmizí a skála se za ní s rachotem zavře.
        Básník Palivec mně za přítomnosti Ivana Wernische řekl: Víte, Ivánku, poesie to není navždy! Nechováte-li se k ní jak náleží, ono se to vystěhuje!
        Jsou možné ovšem i jiné, než tyto mýtotvorné, alegorické představy o tom, co je to poesie. Básník je především člověk disponovaný, odnikud není NIC.Tato disposice se může záhy rozvinout v hotové "ďábelstvo" - viz Rimbaud. Anebo se může převtělit do kristalinního osamělce, viz Mallarmée.
        Velmi často básníci afinují k drogám, alkoholu nebo ještě k něčemu horšímu. Nebo je to protivná a ustavičná autostylizace, dávám ostentativně najevo, že jsem básník (Ot. Březina). Mohli bychom ad libitum pokračovat: kdybychom pak provedli součet, shledali bychom, že víme méně než na počátku. Přeju Pavlovi zdraví a sílu!

Ivan Diviš



Zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz