Rána střeleb
Recenze

JIŘÍ VESELSKÝ
POÉZII PAVLA PETRA


Poézie překlenuje čas - a je tedy příznačné, že čeští básníci různých generací - i v prolukách mizi nimi - Ivan Jelínek, Jiří Kuběna, Ivan Wernisch - pokládají shodně za velkou naději české poézie toho doposud dvacetiosmiletého básníka s magicky šedavým jménem složeným z dvou křestních jmen prvoapoštolů PAVEL PETR. I jeho osobní vlastnosti, jak je projevil a projevuje stále v našem vztahu, jsou důvodem, proč souhlasím rád, i když třeba se s dříve jmenovanými neshodnu v zdůvodnění. Každý básník - a především ten v jeho nynějším věku - je vystaven kritickým analýzám, a pokud jde o to, co se mně jeví jako "nedotvořenosti" v jeho tvorbě, shodnu se s analýzou, kterou podal M. Balaštík v Hostu č.1/1994 s překvapivou erudicí, v níž je samozřejmá citlivost vůči básníkovi. Byl-li jsem žádán o další konkretnosti k výhradám, chápal jsem je jako poukaz na to, co brání mocnější sugesci jeho poézie a na příčiny jejího oslabování. Moje sympatie k němu povyrostly, když jsme s několika jeho přáteli seděli nad sklenicemi piva na samém pokraji Zlína coby vnitřního města a z kapsy jeho saka částečně přečnívala roztržitě tam zřejmě zasunutá kniha - výbor z Rilka. Rilke užíval takových vazeb, jako je v překladu Eisnerově "kdysi modlená věc, sloužená, klečená někdy", stejně jako antropomorfizaci abstraktních pojmů, jako "hebké závoje snášenlivosti" pro změnu v překladu J. Pokorného. A tu bych rovnou říkal: závoje se přece mohou snášet, z tváře snášet (pokud ještě v "našich" reáliích jsou a vidíme je skutečně někdy, nejen už skrze literaturu), tady je ona přitažlivost slov, jež činí možným nemožné - pod kůží je asociace vztahů mezi možnou znělostí slov, i když ne přímo jejich zněním.
Tolik k básníkovi, který by - podle mého názoru - měl přestat s tím "usouseďováním" abstrakt a kontret jako sláma a vděk, či dokonce vedle sebe dvě abstrakta a nebo "nedržím se za ruce basilik" (když basiliky ruce nemají, aspoň jsem je neviděl, ani v snech nejnečekanějších). Teď k básníkovi či k čtenáři přímo přes oslovení básníka: milý Pavle, až budete s odstupem několika let pořádat výbor z těch pěti prvních svých knížek veršů (a mělo by v něm zůstat mnohé, ale ve fragmentech), v každém případě jej započněte jako mottem verši, v nichž je "velryba, jejíž gejzíry zemi nesou". To je přece nejspodnější vrstva vaší kosmologie, toho věčného a všepřesahujícího pohybu ve Vašich básních, té až programové lability (jež je bezprogramovitá a přece...), ano, to je grunt všech dalších vrstev té lability samé ve Vašich verších, jež jsou často v jednom řádku naléhavými "meziverši" proti sobě. Bez těch vašich řádek o velrybě by i velice pozorní čtenáři hledali velice dlouho a skoro stejně zoufale až mučivě vysvětlení jako já, když jsem měl napsat o Vaší poézii jako o celku a její celistvosti. Neboť na tamté velrybě jsou na zemi přece teprv souš a vody a někdy "ztrácejí se veslaři a s nimi i řeky v plamenech", ale přece tak daleko častěji děje se to, co ve Vašem verši: "Znovu. V peřejích. Z vod pouta odňatá." Až jsem - čím dál a víc čtu Vaše dosavadní knihy veršů - míval pocity, jaké prý doprovázejí mořskou nemoc (najmě není-li tam malých mořských víl). Ale Váš - zřejmě z nejhubší nutkavosti zamilovaný živel vodní - přes všechny disparátnosti (které má na kontě jiná Vaše, snad už minulá, vášeň: to spojování abstrakt s konkrety) vyplavil ze sebe některé z nejdefinitivnějších Vašich veršů, které budou čtenáři jistě rádi číst i v dalších generacích, protože "naše odlišné děti vyprávějí si o nevrchovatosti". Takových sekvencí je i jinak ve Vaší poezii dost a dost a tak si říkám: poezie Pavla Petra je směs - mešní víno a burčák, bolehlav i živá voda, jež chutná dřevitě.

Zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz