Za svítání Morava
Recenze

MICHAEL TESAŘ
ZA SVÍTÁNÍ MORAVA


Sbírka je rozdělena do tří číslovaných oddílů. Prní dva oddíly tvoří kratší básně, třetí oddíl je složitě komponován. Začíná skladbou Podzim, která je opět rozdělena na kratší pasáže. Následuje nejmenovaná báseň, která má své zvláštnosti. Je psána bez interpunkce v trochejském oktosylabu! Návaznost na tradiční poetiku, zprostředkovanou přímo a poučenou Josefem Topolem, který oktosylab do moderní české poezie rehabilitoval, je v této básni zřetelná až programově. Význam veršů, metafor v ní splývá v jistém básnickém blouznění, v opojení slovem, slova jako by sama vytékala z úst: "Tep stiskneš mé němé choutky/ Nožík obkrouží jablko/ Položím ruku ach pustou/ Dokola neřesti revír/ Paprsek zbrotil ostruhu/ Klimbá má hlídku pacholík." Sbírku uzavírá skladba Za svítání Morava, která dala název celé sbírce.
Nenaplněná láska je ústředním tématem. Petrův nadcházející vlastně už střední věk není v básních takřka rozpoznatelný. Je to jen naplno rozehraný voyerismus - nakonec velmi romantický způsob milování, co odhaluje generační rozdíl mezi ním a objektem jeho lásky. Krása mladého těla krouží kolem jeho středu, jeho spirály - pohlavního údu, tohoto "stojáčka lásky". Petrův jemný cit přímo popisuje Žíhaného jinocha", opouští jej a znovu se k němu, později spíš ke vzpomínce na něj, vrací, představuje si sebe v jeho přítomnosti, a zároveň žárlí: "(...) dva chlapci - plameňáci,/ kterí se utěšují před Božím Tělem." Úzkostně vnímá jeho mladost: "V klenotnicích hrudí/ pohroužená lovčí oka." Oplácí mu sebeláskou: "Vinohrad mých slabin." jeho mladistvé prohřešky, které naznačuje, a láskyplnou shovívavostí: "Panoš na slabinách se šlechtí. Hýčká se i žal. Hryže si rámě."
Při pozornějším zkoumání struktury sbírky se odhalí tu jemné nepřesnosti, zámlky, následované (ovšemže) upovídanostmi, roztěkaností; báseň musí být rozdělena do dvou torzovitých částí jakoby z nemožnosti vytvořit jeden celek, vedle básně nepojmenované stojí báseň s názvem erbovním, některé básně jsou datované, jiné nikoliv, tu jsou nestejně dlouhé části skladby, a další se trýznivě rodí tam, kde mohl být celé skladby konec: vidíme architekruru úmyslně nalomenou, nalomenou vpádem bolesti a ticha. To však nebrání tomu, že architekrura sbírky je tak promyšlená, že čtením napřeskáčku by unikla část samotného sdělení. V prvním oddíle jsou vedle sebe básně s názvy Úplněk, Před svítáním, Noc do konce lásky, V lednové noci, v druhé oddíle Večerní láska, Chvíli před usnutím, avšak závěrečná skladba se jmenuje Za svítání Morava. Celou sbírku pak uzavírá verš - "světlo nezhasíná" Petr přikazuje: "rozčaruj moravskou tmu"! Od druhého oddílu ubývá ironie, banalit, aby v závěrečné skladbě zvítězila osvobozující elegie nad životní rozhodnutím nadále zůstat sám, přítomností jinocha světlo postupně "vrostlo" do tmy a nemizí po jeho odchodu. Tuto osnovu předjímá již báseň Ostrov v oddílu prvním. Ostrov je snad nejintimnější Petrova báseň vůbec. Teprve čas ukáže, jestli bude míti Petrově díle stejně výlučné postavení jako JINDY KTERÁKOLI VĚC v díle Demlově. Je to báseň pokory, jednoznačná v moři nejasných narážek a náznaků.
Ambivalentnost je základní rys Petrovy poetiky. Petr ví, jak s ambivalentností pracovat. Potlačí ji, jeho výraz se stane pro nastínění atmosféry až písmácky suchopárný - "V domě se nesvítilo./ Odněkud vůně petrolejky./ Brokátové víno." - Poté ale ambivalentnosti zahrají hotový koncert. Pravý význam sdělení naznačí velmi jemně jako skutečný poeta doctus: "Až po nebi a po ránu v duchu grošovaném/ z jabloně na jabloň vysoko ptáky si honíš." Zájmeno si j e d n o z n a č n ě obrací smysl veršů, ale při zachování lyrického koloritu s jabloněmi a koněm, jelikož adjektivum grošovaný se vztahuje výlučně k barvě koně. Jiný příklad ambivalentnosti vychází z kontextu "když drželi jsem se na uzdě." Pravděpodobným významem verše by bylo: držet se zkrátka, odpírat si něco, ale s ohledem na časté motivy koně jej lze chápat jako skutečnou jízdu na koni. Verš "v přítmí rezednění, ve zvonici zvon nemá srdce" lze vykládat jako odpozorovaný úkaz, a z á r o v e ň jako symbolické vyjádření jisté náboženské zkušenosti. Ve verši "z vrásek kmenů stoupá smolná vůně" je ambivalentnost založená na homonymii atd. atd.
Sdělení znesnadňuje návaznost veršů na sebe, nevíme, zda jsou vedle sebe jen náhodně "vystižení" vysvětlující pasáže, nebo na základě nějaké asociace, a tedy jaké. Sdělení problematizuje častý inverzní slovosled: Každý má svého kvetoucího těla louku". Ta nechuť k myšlence! Ke gnómě! Některé verše mají povahu slovní zajímavosti: Rybník je opuštěný nebesák", až uspokojení ze skvěle provedené slovní vyvedenosti: "Na Veveří sestřičky mají obláčky a měsíčky". Můžeme shrnout, že Petrovým veršům nechybí přesnost, např. ten "brilantně nádherný kýč" je spojení tak výstižné, že zlidový, nýbrž důveryhodnost!
Poetika ambivalentnosti má svou stinnou stránku v tom, že snižuje důvěryhodnost sdělení jako celku. Výsledkem je zvýšená citlivost pro možné konotace kdekoliv jakkoliv a s čímkoliv, čtenář, kterého si ovšem Petr takto vychoval, bloudí bludištěm souvztažností. Čtenář nakonec neví, zda už pak každým ptákem není myšlen pohlavní úd, zda to není ten správný význam verše A na horské louce divoký mečík". K verši "když drželi jsme se na uzdě" lze s ohledem k celkovému erotizujícímu ovzduší dosadit nuanci významu držet se zkrátka, odpírat si něco na základě vztahu uzda - uzdička... Mezi autorem a jeho čtenářem se vytváří bariéra nedůvěryhodnosti, jev který poezii nakonec ruinuje - z literatury, z literárností sám sobě upletený bič.
Proklestíme-li se gesty, ironií a sebeironií, černým humorem, teatrálním smíchem a zárožním zachichtnutím, objevíme náhle přísnou tvář, hlubinu subtilního křesťanského intelektuála, který právě tímto svědčí o n a š í hatmatilce slov. Svým zatvrzelým vyhýbáním se vážnosti svědčí o příliš lehkovážném sdílení myšlenky, intimního citu; však také sám cítí nostalgii po zmizelém upřímném slově: "stydět se za slovo mír,/ stydět se povědět tobě - můj šohajíčku,/ toužím po míru v duši/ toužím po švarném šohajíčkovi". Zamrazí, když ze spleti slov slyšíme náhle tolik naléhavé: a mé je zasnoubené a mé je pokurvené srdce".
Petrova poetika, jež za sebou zametá stopy, svědčí o elementární nedůvěře k člověku. Touto sbírkou přesto k člověku sestupuje, k tovaryšům. Sloky, kde promlouvá přímo bez postranního druhého hlasu, jsou velkým vítězstvím jeho jako básníka. "Kolem žíhaného jinocha světlo./ A světlo zádušní prosvítá mezi žebry./ Mám neméně krásný sen, jak modlím se v aleji zeravů./ Úplněk listopadu zůstává pod převrácenou lodí./ A v ostřížím zraku jinocha má smrt./ Snad lásko, jantare cherubínů tmo, má vábničko žil." V takových verších všechny nejasnosti, roztěkanosti spoutal mélos, hudba plyne jako kyvadlo, nástup následuje nástup. Ne už jednotlivec, ale z básníkova snu vystoupilý sbor zpívajících jinochů dozpívá a zmlká, střídán sborem jiným. Tak jako Débořina píseň rozeznívá sám lidský počátek, hlasy mrtvých pokolení z hloubi Asie, tak se zde projasňují nejhlubší vrstvy života, vystupuje dýchání, tep, rytmus milovaného těla. Láska a smrt, smrt a láska, žíhaný jinoch versus mrtvá pokolení z hloubi jeho rodné země, kterým Petr propůjčuje hlas, láska druhých a osamocenost osobní: "v lásce mé je neštěstí,/ těla od sebe dostávat,/ a těla k sobě poutat". To, co z Petrových básní promlouvá jako nepochybnost, je potom nádherná obhajoba patosu, oslava každého milujícího stvoření.

Michael Tesař (1974)



Zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz