Křest za hluboké noci
Recenze

MIREK BALAŠTÍK
POKOUŠENÍ POEZIE (HOST - ÚNOR/BŘEZEN 94)


(Nad poslední básnickou knihou Pavla Petra Křest za hluboké noci, nakl. Votobia, edice Želetavka sv.8, Olomouc 1993)
Často se dnes hovoří o tom, že v souvislosti s absencí "velkých příběhů" a celkovou poetizací prózy (kladení důrazu na detail, roztříštěnost makrokompozice), je v poezii patrná tendence právě opačná, tedy suplovat tuto skutečnost, a to směřováním vedoucím skrze "odlyrizování" k příběhovosti, dominanci syžetu nad dynamizujícím popisem stavu, události. Jako každá generalizace je však i toto tvrzení stejně inspirující jako zavádějící. Důkazem toho je i poezie Pavla Petra. Neboť jestliže je dnešní básnická tvorba příznačná právě opětovným navazováním předchozím vývojem zproblematizovaných vazeb ke skutečnosti a to cestou prozaizace koresponduje s tím Petrova poezie jen částečně. Latentní epičnost Petrových básní není totiž poukazem na skutečnou událost či zážitek tohoto světa, který by měl povahu gesta postihujícího v náznaku jeho obecné fungování, ale spíše mají tvar básnických zpodobenin vyabstrahovaných kvazipříběhů svou strukturou o motivikou odkazujících na realitu biblickou.

Cestou k nebi
s dlaněmi chodí sepjatými,
Za mnou pojďte z lodě milí.
Tichounce a věčně.

Ještě je zakleta zahrada,
ale už brzo zaslechneš třikráte
    zpívat kohouta.
Po hladinách k přístavům
    smečkou poraženým nám
Mistr jde vstříc.        
(s.57)

Každé slovo však jako by tu bylo jen kvůli možné abstrakce. Svět básně se zde nekonstituuje na základě interakce mezi fragmentární zkušeností světa a básnickým duchem dobíraným "noumenonem" světa jako celku, ale především na chápání se vztahu mezi abstraktní náboženskou zkušeností (která zde jistém smyslu reprezentuje řád celku) a (v nejobecnějším slova smyslu) básnickým dekonstruováním jejích pramenů. Tím se však stává fragmentárním samotný básnický svět, který jakoby zde měl onu reálnou zkušenost nahrazovat. Je to patrné již v rovině jazykové, kde se jako určující princip jeví rozvolňování syntaktických vazeb ve prospěch významového osamostatňování jednotlivých slov upíráním jim jejich valencí, postpozicí přívlastku, anakoluty apod. ("v stísněných krouží norách svobodni") a v neposlední řadě i jejich vyčleňování optické:

Rozední--?
Domova
vrať...        
(s.85)

Zjevná je také roztříštěnost a inkompatibilita motivická v sekvencích takřka surrealistické provenience:

Dám co zůstane pod stolem
    v kutlochu rdoušeno
dám špunty z van, kde topen
    trojzubec,
dám šprým v ornátu,
dám šeré čachry hejsků.        
(s.73)

Jejich řazení tak neiniciuje žádoucí významovou oscilaci, která by zprostředkovávala jejich vertikální usouvstažňování, ale spíše zbavuje jednotlivé motivy možnosti "znamenat" významové potencionality zbavuje.
Jediným odkazem k celistvosti básnického světa se tak mnohdy stává pouze rytmus. To však paralyzuje také celkovou "komunikaci" mezi slovem a obrazem. Její vektor totiž primárně nesměřuje od slov k obrazům, ale od potenciálního smyslu obrazu k významu slova jako přímému odkazu na něj. Slova nejsou poutána k zemi svým významem jako obraz není poután k "řádu" svým smyslem.Tato skutečnost, jak už bylo zmíněno, není jen fenoménem provokujícím k splétání nejrůznějších vztahů, strukturujíchích dění smyslu, ale stává se překážkou v dorozumívání se s básní. Naopak tam, kde lze z náznaků poskládat alespoň fragment mozaiky poukazující ke konturám celku, hrozí básníkovi nebezpečí možná daleko fatálnější, a to upadnutí do plytkého filozofování.
    V pozadí veškerého dění Petrovy poezie nalézáme obecnou ideu Boha, respektive jeho nejsnáze uchopitelnou podobu skrze postavu Ježíše Krista. Ona je iniciátorkou a paradoxně také potenciálním cílem básnikovy cesty k Bohu, uskutečňované na základě subjektivní transformace obecných indicií. To se odráží i v rovině jazykové, kde časté archaismy, jmenně tvary zájmen, archaické a přechodníkové vazby odkazují právě na tradicí utvářenou křesťanskou zkušenost:

Co v torně máš,
ukaž jaké jaké marnosti tam lpějí,
na duze, na jiskře,
co rváči chcete v zásvětích,
k poslední večeři usedat,...
Zběhové, běhny, v běhu bědném
    už mizí,
ještě plivouce do táře,
té až nebe si uchvacující stačí.
Svatý...        
(s. 71)

a současně i jejich svazování s futurálním aspektem začlenění do infinitivních vět, které implikují přání či výzvu, nebo přímo do vět se slovesným časem budoucím:

Zpřetrhat uzd.
Se rváčem hledat kavalec
    v torbách,
žlab, raubíře...
A budu čekat na Tvůj blesk.
V mé srdce. Na krůpěje vína.        
(s.26)

    Ona cesta od "Boha k Bohu" vine se jakoby na pomezí dvou modelujících principů (v posledku však principu dvojjediného). Na jedné straně zde stojí povýtce asketické dobírání se Boha sebeočisťováním, zbavováním se pout ke světu i k tělesné podstatě sebe sama, realizující se skrze motivy darů, chudoby, oběti, ohně atp. či v exaltovaných výkřicích pokory a "sebemrskačství":

Odpusť mi,
odpusť
milovaný,
odpusť.        
(s.58)

- - -

Střádám chudě krok ku kroku.
Za dýmem jdu.
Touže být sežehnut.
Ještě této noci...
Vzplát.        
(s.87)

- - -

Až ušetřené rozdáme.
Až plakat budem spolu.
Až tušit...


- - -

Tu po žebrotě se tážeme,        (s.13)

    Na straně druhé je básník pokoušen utrpením světa, neustálým střetáváním se s jeho přítomností, zpochybňující onu deklarovanou cetu askeze: motivy boje, tonutí, pokušení atp.:

Děravé čižmy, ošoupané košule.
Nevědí milióny za kolik koupí
červené nosy, sazí lůna kanonů,
...V předtuše elegance
budeme čistit vždy
tu horší stoku...        
(s.49)

- - -

Švarná švadrono,
chci hlavu v prachu míti
a střežiti zemi
a střežiti zvon.        
(s.59)

- - -

A čím já se ti prokáži
až se setkáme,
až budu přiveden,
    čím Bože?
    Hříchy svými...
    Zda...        
(s.75)

- - -

Budem přes močál
brodit se,
budem tonout,
tonout
a nenaříkat,
tonout
a doufat...        
(s.10)

    Jde tu v podstatě o neustále týž proces konfrontace a vymezování se vůči světu a Bohu, avšak bez přímé lineární souvislosti, neboť jak bylo naznačeno již výše, stejně jako prvé není podepřeno fyzickým viděním, není druhé opodstaněno duchovním zíráním. Tento proces se odráží jednak v nepříliš průhledné opozici "my - oni" (konfrontace a vymezování se vůči světu):

Odpouštění,
když ženou zloděje a vrahy
    a kupčíky
a pacholata a vzteklý dobytek
a hodnou zvěř
a nás...        
(s.9)

na straně druhé pak v opozici "já - ty/Ty" (konfrontace a vymezování se vůči Bohu):

Kde kleknu, kdy ulehnu Ti po
boku?
A budu věrným Tvému psu.
v náruči s ohněm.
V náruči s ohněm.        
(s.11)

Obecně lze říci, že přávě plurál je vázán vztahem ke světu, zatímci singulár odkazuje na kontakt s Bohem, případně mimo realitu vůbec:

Jsme bez hávu.
    Kéž ovace se zapomenou.
Jen ať nespím té noci,
kdy být s Tebou je svoleno.
        (s.26)

    Jedno se však vyskytuje vždy za latentní přítomnosti druhého, paralyzujíce tak jeho možnost završení. Pokoušení Boha světem a světa Bohem, to je určující klima Petrovy poezie. Neboť právě vědomí paralelní existence těchto dvou světů a vykázání se na jejich pomezí, znemožňuje prožitek události zároveň jako definitivy a perspektivy, jako gesta, jež by tyto světy dokázalo uchopit v jejich jednotě. Dění v Petrových básních není tedy vázáno na nějakou konkrétní zkušenost thoto světa, není určeno lokálně ani temporálně, vše se děje jen "odkudsi kamsi" a vše je rovněž zatíženo více či méně explifikovaným rozměrem futurálním. Vše jako by v této poezii bylo dříve myšleno a vysloveno, než se mohlo udát, a přesto jakoby vše toužilo ještě být prožito a takřka fyzicky procítěno. Právě tato skutečnost vytváří amébovité vakuum Petrova básníckého světa. Jeho kontury jsou zevnitř stejně nepostižitelné jako zvenku neuchopitelné. Slovo zde není entitou básnického světa, je daleko spíše poukazem k možnému než naplněním stávajícího, neboť básník více věří, než že by uvěřil, stejně jako hřeší, aniž by zhřešil. Je tudíž příznačné pro jeho poezii,že zde není souvstažnosti části a celku, ba co více, tato relace zde není ani myslitelná, neboť onen celek se nalézá mimo samu báseň, v duchovní inspiraci obecnou křesťanskou zkušeností, naopak jednotlivý detail má v básni ambice stát se sám o sobě svrchovaným univerzem. Lze říci, že v posledku je tématem poezie vždy poezie sama, neboť právě a jedině tak je schopna sama sebe přesahovat, imanentně konstituujíc strukturu skutečnosti vyššího řádu. Jsou-li však tato skutečnost či "řád" apriorně postaveny mimo ni a poezii, je tak vyčleněno místo jen jakéhosi "nesvépravného" odkazu na ně. Poezie je pak nutně ohrožována na jedné straně (pokud je odkazem přímým) pádem do banality a na straně druhé (pokud zprostředkovaným) uzavřením do nekomunikativnosti reflexí básníkovy individuality.

Zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz