Křest za hluboké noci
Recenze

IGOR FIC
ŽELEZNÁ FAKTICITA SLOVA (PROGLAS 5/95)


Na konci osmdesátých let byla v části české literární obce živá otázka "kulturní diskontinuity". Esejista, spisovatel, především však básník Zdeněk Rotrekl, věnoval nemalé úsilí k vyznačení traumatických předělů ve vývoji literatury tohoto století. Nyní se zdají být podobné úvahy zapomenuty. Tam, kde poezie našla své místo mezi čtenáři, tam, kde je považována za současnou a "moderní", netřeba přece hovořit o dalším předělu. A to i navzdory nesčetným návratům o více jak půl století zpět, k období "zcivilnění" poezie. Skrytý civilismus poetického myšlení reflektuje současnou krizi subjektu a zcela zodpovědně s ní počítá jako se svou teoretickou oporou a svého druhu i záštitou. Uniká však, že v završení všech diskontinuit tohoto století dochází k nesrovnatelnému odklonu od tradičního vnímání poezie, k devalvaci básnického slova.
        Odkud pochází, kam časově spadá počátek usilovné snahy o vytvoření moderního poetického výrazu, tohoto rezervoáru všech podob současných návratů k poezii? Odpověď bychom našli v předmluvě k románu italského spisovatele konce minulého století, Gabriela D'Annunzia, Triumf smrti. V roce 1929, kdy vyšla česká verze knihy, již byly autorovy záměry, osnované v ústraní kláštera S.M. Maggiore roku 1894, plně realizovány. D'Annuzio píše: "Člověk (...) je modelem světa. Hra akcí a reakcí mezi citovostí jednotlivcovou a věcmi zevnějšími ustavena je na přesné osnově přímého nazírání. Jeho city, jeho myšlenky, jeho záliby, jeho zvyky nemění se podle té-oné příhody, rozvíjející se stránku od stránky za pomoci logiky více-méně přísné, nýbrž předvádějí povšechný charakter každého organického života, sestávající v definitivní rovnováze mezi tím, co je měnivé, a tím, co je stabilní, mezi tvary trvalými a trary náhodnými, pomíjivými, nelogickými. (...) Je zde ustavičná souvislost individuálního bytí..." Autor pak zdůrazňuje nutnost ústrojně navázat na středověké a pozdně středověké mystiky, má-li být dodržen jeho záměr, záměr kontinuálního vývoje v umění. Jistě. Počátkem moderního básnického projevu je akce. Pohyb se ovšem může změnit v rozbíhavost a zřetelnou neuchopitelnost smyslu, jež hrozí přerůst v manýristické gesto, které, jak potvrdí J.H.Krchovský, nakonec pozře samo sebe. Ona diskontinuita pak může být chápána jako neslučitelnost a nesourodost poetického výrazu v rámci jednoho, totiž moderního, prostoru poezie. A ten přece zachovává tradici. Akce v poetistickém výrazu vychází, jak věděl D'Annunzio, ze stabilního a stabilizujícího myšlenkového výrazu středověkého cítění i myšlení, do nějž je nutno se vracet. Timto postupem vzniká básnický projev, který můžeme označit jako tradiční a vždy srovnatelný s onou "stabilitas loci" vší středověké zkušenosti.
        Každá akce v umění znamená především pohyb. Ten je spojen zpravidla se změnou jazyka. Na konci středověku byl v literárním světě takovýmto signifikantem příklon k lidové latině. Tento pohyb však hrozí vždy neodsunutelnou možností zvrátit se nekontrolovatelnou perpetuálnost pohybu, jíž se nakonec pohyb podstatně vymyká akci. Akce přestává být stigmatem pohybu, a popírá sebe sama. To však není případ básnictví zlínského "kováře" Pavla Petra. Ten je práv D'Annunziovu upozornění: snaží se využít slovo v hranicích jeho faktické stability, cítí a myslí slovo v co možná nejpůvodnější významové plnosti, tak, jak mu mohla být předána tradicí. Užití slova je potom v plném toho slova smyslu akcí a individuálním, vlastně perzonálistickým autorským počinem. Pavel Petr ctí metaforu, je mu zpovědí i rozhřešením, je mu katarzí tváří v tvář zdánlivě akce prosté "stability" slovního významu. Odtud odvozuje pohyb poetického výrazu. Vlastně jej implikuje již jakýmsi sestavováním jmen do nejrůznějších quazisubstantivních kompozic, jimž by sloveso svou dějovostí jen ublížilo, šlo by proti pohybu smyslu, deklasovalo by akci. Poezie jako koncentrát bytí. To je deviza každé pravé poezie, nejen poezie Pavla Petra.
        Že by se právě sem vracela inspirace současného literárního dění? Příkladů bychom našli jen velmi málo. Daleko spíš se srovnává naprostá většina současné produkce se stavem, do něhož dospěla česká literatura před druhou světovou válkou. Takovou situaci poezie popsal naprosto současným způsobem ve studii Šeřící se horizont Václav Černý. V básnické tvorbě rozlišuje několik nosných bází, jež se jmenují: deperzonalizace, žena, Bůh, ironie a nuda. V jeho studii můžeme číst citát z jednoho a autorů deziluze (Riviére): "Odmitnouti křesťanství Claudelovo, to znamená, že nebudu už potom moci hledat pomoc leč v nicotnu." Koketerie vší současné tvorby, profánní tanec nad touto tezí, naplňují stránky mnoha básnických sbírek. Černého studie pochází - jak paradoxně - právě z roku 1929.
        Jak souvisí celé mnohovrstevnaté hnutí rozkvětu poezie v moderní době se dvěma vyznačenými polohami návratu ke vzorům, jak souvisí současná poezie s tu reflektovanou, tu opomíjenou otázkou "kulturní diskontinuity"? Právě fenoménem devalvace slova. Zároveň z povzdálí vystupuje fantóm produkce. Miloš Dvořák o tom ve studii Inflace slova v našem věku (1963) napsal: "Slovo se promění ve zvukovou nebo visuelní kulisu nebo v obojí zároveň. S tím souvisí zjev světového chuligánství, indolentního k jakýmkoliv hodnotám, kromě povýšenosti, jež na všechno kašle."
        Co tedy znamená vnímat slovo, především básnícké slovo v jeho plné hodnotě? Je tu rozpor mezi povýšenou vzdělaností, sofistikovanou moudrostí, jež formálně zdokonaluje, zohebňuje slovo, precizuje je a kultivuje, a mezi hodnotou slova, jež je prvotně "mediem duchovní existence vůbec". Josef Pieper k tomu ve studii Zneužívání jazyka - zneužívání moci(1970) říká: "Především ve slově se děje lidská existence. A proto, když se ničí slovo, nemůže zůstat nedotčeno a neporušeno ani lidské bytí samo."
        A v tom je třeba vidět neustálé poslání poezie, Básník se musí ptát s Josefem Pieperem: "Co to však znamená 'ničení slova'? Na tuto otázku nemůže pochopitelně nikdo odpovědět, pokud nemá představu o tom, v čem je dignita a (takříkajíc) 'výkon' slova v celku existence - při čemž pravděpodobně nejde ani tak o poznání, jako o uznání, nejde o abstraktní pojem, ale o existenciální koncepci." A odtud dohlížíme neuchopitelný a nespatřitelný horizont poezie. Je to poezie "vlastní" existence, neredukovatelné na kolorit zastřeného lidského subjektu. Nikoliv tedy subjektu reprezentovaného "esenciální výbavičkou" a poplatného produktivitě vzdělanostního i společenského kontextu, nýbrž subjektu stabilizovného ve fakticitě "vlastní" existence určené neredukovatelným faktem bytí.
        Z perspektivy takového pohledu je mnohá současná poezie mnoha dnešním kritikům nesrozumitelná. Jako příklad zde uveďme tvorbu K.J.Čapka. Ovšem přihoďme na misku vah dnes již úctyhodné dílo Pavla Petra. Právě první básně tohoto subtilního Héfaista ukazují původní zaměření jeho poezie, ukazují k železné síle slova. Uzavírají ji tak v celkovosti. Umožňují vždy nutné obracení se do své minulosti, dávají nahlédnout cestu vlastních šlépějí. Jak svědčí právě Pavel Petr:
        "Dlužno nám k své smrti, k milostem svým..."
(Křest za hluboké noci, 1993)


zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz