Javor mrazu javor
Recenze

JAN ŠTOLBA (*1957 básník, literární a filmový kritik)
ANMNÉZA
HOST 10/2001


Čerstvá sbírka Pavla Petra Javor mrazu javor je, počítám-li dobře, už jeho devátou. Tož tady jsou: Déšť ve vězení řeky (1990), přichází Křest za hluboké noci (1993), pak Zlé brusy nože (1994), Rána střeleb (1995), Trojlodí Jakuba (1996), Za svítání Morava (1998), Andělům víno (1999) a konečně drobný tisk, velmi otevřený milostný deník Srdéčko skonči (2000). To je výčet úctyhodný a mám pocit, že Pavel Petr na rozměrné ploše svých sbírek, cestami všemožných lyrických rozběhů, výpadů, hmatání či dechnutí, nakonec dospěl k vcelku nezaměnitelnému hlasu, k rozvolněnému, intuitivnímu stylu bez zábran, jenž spíš než zevní originalitou je vzácný a výrazný prostě tím, jak je osobní, osobním nasazením ručený.
Zároveň se ale bojím že se Petr na své cestě nevystříhal nadprodukce. Zejména sbírky Křest za hluboké noci či Rána střeleb mi přijdou mnohomluvné a neprožité, literátské, "plné" sice už jen tím, jak mnoho různorodého materiálu je tu rozeseto a pospájeno, v této hmotě však často dutě řinčí velké pojmy, hluše zní vznosný básnický relikviář. I tady mi mnohdy přijde, že básník tvoří málem jen ze samé zbožné touhy po tvoření; chce se mu zpívat, chce cítit slova řinout se z úst, a tak se spolehne na jakési zpěvavé, znějivé "myšlení", aniž by se pokoušel své vidiny důsledněji artikulovat. Místo toho se verbálně obraznému toku svých veršů vydá všanc - aby jím sám byl "vyslovován"; někdy jsme strženi s sebou, častěji jsme však přetížeností textu přemoženi - spolu s básníkem.
S pozdějšími sbírkami se však toto mění. Přijde třeba Trojlodí Jakuba - a tady jako by se Petrovi dařilo své artistní sklony patřičně vyvažovat dávkou smyslovosti, hutnosti vjemů. Básník tu nakonec, třeba v delším textu nazvaném Nedodělaná báseň, pro sebe nalézá formu jakéhosi vláčně přetržitého, niterného kinematického pásma: Bál jsem se chodeb,/ tam na konci chodeb červánky,/ poslouchal jsem jak se pořád zavírají dveře/.../ nechal jsem si dlouho cloumat holým ramenem,/ až k podlitině,/.../ ledová byla i postel,/ v pařezech se držela kalná voda,/.../ na mši bylo lidí jak na prasečí zabíjačce,/.../ poslouchal jsem jak někomu za mnou/ pravidelně vynechává srdce,/ tma byla jenom po lýtka,/ celé odpoledne jsem listoval kalendářem..." Běh představ se zvolna, mimoděk pročišťuje, stále ještě opojivě a složitě sníme, ale zároveň se už snem může stát i docela přímočará "próza": "...pod Královcem jsem se naučil kosit kosou,/ trávu nad hlavu /.../ v přestávkách,/ promočeni potem,/ s vytahanými žílami,/ jsme odpočívali u borovice,/ někteří dole pili,/ jeden kluk, který spal blízko,/ nádherně voněl psinou.." Tady jako by se způsob vidění, kladení veršů za sebe, přesně přimykal k vlastní syté a křivolaké syntaxi světa; přetržitost a nerozlišování odhalují tu pod povrchem věcí dokonce jakousi ztajenou spiritualitu - snad právě tu, již chtěl Petr dosáhnout svou ranou, vnějškově "produchovnělou" poetikou. Abstraktní i konkrétní, banální i symbolické jsou tu pospolu v jedné tažné slitině; dveře, rameno, voda v pařezech, tma i lýtko jsou zároveň průzračně vecné i transcendované do slastně matných znamení; materie světa je zachycena v intimitě důvěrných sblížení mezi věcmi - chodba a červánky! -, důvěrných náznaků a zámlk, jež mezi nimi panují, hebce nejasných přechodů z jednoho niterného prostoru do druhého, z chvíle, od polosnu k polosnu. Podobnou poetiku Petr rozvíjel i v další klíčové básni, jež dala jméno příští "zralé" sbírce: Za svítání Morava. I když se tu opět silněji přihlásila ke slovu nota "barokizující", snaha prohníst představu a slovo natolik, že je nebude možné zbavit sebe navzájem, i když tu zase stoupá jistá přepjatost a imaginace se často tlačí k ornamentu ("pro tvou nevěstu nám ti ozlatit klín"), přesto si uvědomíme, že nám tyto rysy teď vadí méně než dřív: všechny jsou totiž unášeny proudem už zmíněného pásma, pohlcujícího nepříjemné vyčněliny, vytvářejícího kontext, jenž je s to smířit všelijakou poetickou libovolnost a zaumnost s autentickým rozměrem ubíhavého lidského vědomí. Avšak především je tu vše pojeno a neseno silou citu, neboť báseň je jedno dlouhé milostné vyznání, vášnivější tím víc, čím je zranitelnější, neboť Petrovy lásky jsou nesnadné, rozdíravé, a přece tak přirozené lásky k jinochům: "Smrt něžně se ti prochází pěšinkou ve vlasech,/ stydět se za slovo mír,/ stydět se povědět tobě - můj šohajíčku,/ toužím po míru v duši,/ toužím po švarném šohajíčkovi,/ za hrubou vodou/ on si tě vítězně a slavně probudí,/ oči otevřeš,/ světlo nezhasíná." (Šohajíček, "folklórní" zdrobnělina, která by leckterému uchu - zvlášť tomu pražsky ironickému - snad skřípla až moc přetaženě, tu spontánně vyvěrá z Petrovi upřímné citové naléhavosti - vlastně je to ohromná výsada smět si vznešeně a bez uzardění dovolit tak "vyšponovaný" výraz. Ale co víc: jeho prostřednictvím se tu ryze osobní rovina náhle rozevře až k jakési - svého druhu ginsbergovské volnosti, kdy básník skrz jednoho šohajíčka mluví ke všem milostných krásám, skrytým kdesi v hloubi jeho kraje, té svítající Moravy.)

DVĚ TENDENCE

Rozeznávám tedy u Petra dvě tendence, které se v jeho tvorbě prolínají: První je tendence artificiální, sklon k verbalismu, ornamentům a velkým pojmům volně se vznášejícím mimo pevnější myšlenkový či obrazný základ. Tíhnutí k výrazům a symbolickým jednotlivinám, od nichž se a priori očekává, že významotvorně zapůsobí už svým pouhým "zjevem". Druhý proud je pak zemitější, plný vnitřního rytmu a dynamiky, těžící víc z přímých vjemů a smyslovosti, sytě barokizující v představách i v práci se slovem.
Jistou dávku umělosti a letmé strojenosti musíme, myslím, vstřebat i při četbě Petrovy nové sbírky Javor mrazu javor: Což však není na překážku tomu, aby básně sbírky působily výrazově a stylově vyzrále, aby prostředkovaly dychtivý, citově plný, k barvám a ke světlu obrácený básnický svět. Zprvu není snadné proniknout k celku tohoto světa; jeho obraz musíme rozkrývat postupně, krok za krokem, z útržků a znamení po textech rozesetých. Sbírka začíná jakýmsi mořsky rozevlátým vytržením: "Milování je tváří ve sněhu". - Básníkovy smysly tu svěže spájejí zdánlivě odlehlé vjemy - potůček, sních, moře, minaret -, vidiny jsou rozvolněné, jakoby libovolně tryskají na povrch, připomíná to mořskou pěnu, vzrušivou, jarou, ale i prchavou. Z pěnivé tříště posléze vytane exoticky teskný, prosvětleně křehký klíčový symbol, docela ambivalentní: "V protivětru usíná kolibřík v moři." Zachytit se křehce v prchavosti okolního věta, podržet si svůj drobný letmý spánek na pozadí okolní nezměrnosti - snad takto můžeme začít uhadovat kontury básníkova vnitřního ustrojení. A všimneme si i toho, jak se tu úmyslně "nešikovně"opakují dvě těžkopádně umístěná místní určení - v protivětru, v moři -; právě takto Petr často spontánně a s gustem deformuje stavbu svých sentencí: přehušťuje je či zas nedoslovuje, láme, zamlčuje, oslepuje různé sotva naznačené syntaktické vazby a vztahy. Výsledkem je básněmi prorůstající pocit naléhavé neukotvenosti, zahlcené touhy, jež raději něžně netrpělivě chrlí svá slova, než by se vzdala práva na své opojení, Raději oslavit než pojmenovat.

PROTI NEDĚLNÍMU SLUNCI

I dále Petr pokračuje ve své pěnotříštivé osobní litanii, snad milostné - na tom tentokrát vůbec nesejde; básník by mohl namísto k milenci cílit svůj zpěv i kamsi vzhůru, k bezejmenným bohům či andělům - anebo dovnitř, sám k sobě. Směr je tedy neurčitý; co trvá, je naléhání. A neurčitost se opět věrně obráží i v typicky rozostřené "gramatice", třeba když žhavý milostný "příkaz" je zároveň překvapivě, jakoby proti srsti, vpleten do otázky: " Zacházej se mnou jako se žhavými uhlíky,/ jako s postupující tmou?" Ptaní a naléhání splývají, otázka tu nemá žádné racionální jádro, ale je něčím víc: důvěrným znaménkem zjitření, dychtěním po přitakání stejně jako vroucí "pohrůžkou" vstříc definitivnosti všech odpovědí.
Postupujeme-li hlouběji do sbírky, jistě si všimneme i toho, že básníkova zpěněná energie občas též vyprchá dřív, než stačí navodit cokoli nosnějšího: "Zlomím královskou krajinu/ jako stéblo/ a jaká je modlitba z vody Eridanu?" Podobné verše mi přijdou rozmělněné, v takových chvílích se Petr instinktivně chytá navyklých, zdánlivě samonosných, ve skutečnosti vyprázdněných pojmů, přívlastků, artiskně vyznívajících odkazů (královská krajina, modlitba, Eridan...). Teprve když texturu svých veršů patřičně zdrsní a prozrní, vytanou mu pod rukama zlomky podobné jakýmsi kusým, zpřeházeným palimpsestům, kdy pod svrchní "fakturou", už tak narušenou a teřící, jako bychom nakonec "četli" zas i původní vyškrabaný text:

A můj? že v lítosti jsem,
v rozhodujícím daru světla?
potopil celou galéru,
a to znamená, že lodička
už jenom ona v mé krvi dětské
nabízející smrt,
štítu horského?
plujícího beránka?

A je tu další klíčová stopa: za galérou se okamžitě, s nevinností a naléhavostí sobě vlastní, vynoří lodička... Snad také zralé, vášněmi či bolestí rýhované "dospělé" vědomí jako by bylo podloženo ustavičným palimpsestem jakéhosi věčného dětství, nečitelného, ale skrytě promlouvajícího, dětství nikoli konkrétně vzpomínaného, jak tomu bylo u Trojaka, ale "dětství" jako nedotčené původnosti, nahé milostnosti, jež je pro nás kdesi v pozadí neustále držena, na pozadí jejíhož jasu necháváme ubíhat svá gesta, vzruchy, sny.
Způsobu Petrova veršování lépe vyhovuje delší text, rozměrnější plocha, na níž se může přirozeněji rozvinout typické pěnivé pásmo s mnoha rychle vyšlehnutými, rychle zase ustupujícími "jazyky" příboje. V básníkově nové sbírce je takovým textem delší báseň Proti nedělnímu slunci. Ve vzdušném, jakoby "zpoza obzoru" prosvětleném kontextu pásma se zlomkovité vidiny či slepé syntaktické segmenty složí v útvar dynamikou možná připomínající jakousi kamennou antickou fresku, kde mnoho zulámaných údů, gest či otlučených obličejů nahradila sama krabatá, "nesrozumitelná", avšak živá, zjitřeně "jiná" tkáň původního kamene: "Abys měl pyšná lýtka/ proti nedělnínímu slunci,/ aby tě prosil zůstaň,/ nechce žít,/který hlas v jediné krvi svízel? /.../ krátký dotek ostruhou,/ spodní proud/ odnáší klesajícího tanečníka,/ na suchu vytažená síť,/ na suchu vytažená jola,/ s lasturou smutného vzrušení,/ chtivě, že padáš do stále mokrých očí,/ konečně na nich pracuje mráz,/ při Proměňování mladý trojzubec vlasů,/ směrem k oceánu..." Neznáme podstatu výjevu, té "bitvy", již freska původně zachycovala, vycítíme však jasně, že se tu ke světlu vzpínají jacísi bohové, neproniknutelní, uhýbaví, ale plní tepu a vnitřního jasu. Antika je v básni přiznána i přímo, přítomností různých motivů i jmen. Lépe je ji však "chutnat" u kořene ve smyslových detailech: olivová milost, čerň medových pláství, lastura, oheň z višně... Je přítomná i v Petrově emblematickém, opakovaně se vynořujícím motivu lýtek, sexuálním i cudném, konkrétním i mytickém, fragmentárně apolónském, držícím v sobě gesto sveřepě sošného nakročení - i poddání se tušenému "tělu" kdesi nahoře.
Naopak v kratších textech, v nichž není prostor k tomu, aby se podobný básnický proud rozvinul, náhle trochu chybí pevnější stavebné, vymezující hrany. I obrazy docela podobné shora citovaným tu vyznívají poněkud nahodile, zbloudile, chybí jim ubíhavý rytmus pásma, v němž by ožily. "Přesnost" Petrova výrazu tedy paradoxně vyvstane spíš v celcích, jež jsou bohatěji rozmlžené; Petrovi je bližší forma jakoby bez konce a začátku - a to by snad mohlo platit i o jeho myšlení a imaginaci: i jeho myšlenkám a obrazům jako by "chyběl" konec či začátek, jen náznakem se vždy vynoří z mlhy a rosy - a v tom tkví jejich charakteristické kouzlo.
Tím víc se nás ovšem tkne, když básník, jakoby proti svému tíhnutí, obraznou senteci, obrazný konstrukt někdy též - s bravurou - dotáhne, přesně vyhrotí, dosloví. Jsou takové k nalezení už v jeho dřívějších sbírkách: "Obezděné je rozcestí." (Za svítání Morava); "Krvácení nechce ustat,/ je to tak jednoduché" (Andělům víno). A tak i tady: "Jsou jenom mladé touhy,/ ale zubů vlčích...// Tak jste moje,/když do tmy zasvítíte - já plakat nebudu." - Zas je v tom cit a dychtivost: probolet se až ke vzdoru. Přitom všakuž víme, že básník se ze všech svých houštinatých dionýských metamorfóz nakonec vždy probere ke světlu.

Jan Štolba (*1957)
básník, literární a filmový kritik.



Zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz