Zlé brusy nože
Recenze

MOJMÍR TRÁVNÍČEK
CESTA Z HLUBOKÉ NOCI
LITERÁRNÍ NOVINY - 21/1995


Navzdory názvu sbírky Zlé brusy nože nelze o poezii PAVLA PETRA užít školského klišé "vybroušená". Její osobitost spočívá v drsné a nečesané umanutosti, s níž autor setrvává na zauzlovaných stezkách temného labyrintu, v panoptikálním příšeří zvrhlosti, vražd a nelásky. Duchovní dobrodružství, které zde podstupuje, jsou však pravá a nefalšovaná; odehrávají se v polopřízračném světě, který má všechny známky snu. Není to sen blaženého úniku před realitou, vlídně ukolébávající, nýbrž sen až obsedantně krutý a hrůzný. Tento brutální snový svět prorostl básníkovu obraznost, zmocnil se jeho slova, zajal ho do neproniknutelných houštin své nezkrotné vegetace. Ony titulní nože zle nabroušené potřebuje básník k tomu, aby se přece jen prodral z tohoto houští na světlo Boží. Na svém putování k světlu zůstává nicméně potřísněn vlastní krví a rozdrásán. V krátkých básních sbírky čteme stopy krušné cesty, ale již také ohledávání nové skutečnosti, která není o nic milostivější než nelítostná krajina snu. Na prudké světlo náhle objeveného nebe ("úzké, prudké nebe nad průsekem") si Petrova optika a poetika teprve zvolna zvyká. Zatím je skutečnost, byť zalitá světlem, stejně zraňující jako její snové předobrazy.
Čteme záznamy, poznámky a otázky o těchto setkáních a střetnutích. Jsme svědky vytahování trnů ze zhmožděných údů; pokusu o uchopení neuchopitelného. Připomíná to svou úporností, neodbytným obléháním jevů zápisy a popisy věcí a jejich zaklínání v aztécké poezii, která ohmatávala realitu zároveň s ohmatáváním slov, jimiž ji pojmenovala. Básníkova nejistota se nezmenšuje, jeho otázek přibývá: "Co já s tím mám dělat?" - "Zadržíš mou ruku?" - "Co však dělat?" Jsou to otázky velmi lidské, až všedně bezradné. Na rozdíl od sebevědomých řečnických otázek přesvědčují o tom, že jdou z tlaku nouze a čekají na odpověď.
Obdobně fascinují některé konkrétní, až naturalistické detaily z neúprosné skutečnosti básníkova světa: "zteřelé mokré utěrky", "smradlavý lump buší do oken", "tváře přidržené u země, aby vidět nebylo, jak strašně náhle pláčeme", "potvora pes", "pod splavem mizí předtím o strom udeřené kočky v zatížených pytlech".
V tého kalné realitě si uvědomujeme, že všichni ti zbrojnoši, zběhové, mordýři z panoptika starší Petrovy poezie byli až příliš počestnými krycími jmény pro bezectné a měkkýšovité figury reálných zlosynů, čili pachatelů trestných činů, jejichž pach v nynějších zastaveních Pavla Petra již neprochází dezaktivační lázní.
Pavel Petr zpevňuje svůj verš, zpevňuje kompozici básně a komponuje sbírku. Vytvořil triptych, jehož střední oddíl básní v próze připravuje průnik světla po cestě temnou nocí mezi hrozivými obrazy. Jako by se poprvé setkával s rýmy a tápavě zkoušel jejich účin: "Žebra jsou struny, s náma všechny stvůry, ne vina a ne rovina - " "Na voze vyrvané holé keře ze zmrzlé hlíny/, hlína je bílá,/ hlídač už v úžasu šel k vozu, který moří stíny..." Naděje hudby je jeden z příslibů této sbírky.
U Pavla Petra lze nalézt jisté příbuzenství s básníky, kteří ještě vyznávali sakrálnost poezie. Je to například Klement Bochořák, který při svém bytostném tíhnutí k idyle a harmonii by se asi nehlásil k tomuto příbuzenství, ale jeho posedlost poezií, jejíž se stával obětí, je shodná s Petrovou trýzní z její neodbytnosti. Je mu cizí básnícké sebevědomí a sebeuvědomění Vladimíra Holana, ale vidí mnohdy svět podobnou optikou, oba vyvolávají jména z hrobu a kladou řadu totožných otázek: "Netážu se na to, co mně chceš říci, ale co toužíš zatajit..."
Pavel Petr citlivě vnímá určité tektonické pohyby v hlubinách, které rozkolísávají naši stabilitu vzbuzují předtuchu možné katastrofy. Vidí a jmenuje leccos, co už je v pádu - a směřuje k záchraně před pádem. Obstojí tudíž, i když vezmeme v potaz morální stránku básnické tvorby.

zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz