Recenze

JAKÁ JE VAŠE NEJMILEJŠÍ BÁSEŇ
(AŤ UŽ V NAŠÍ ČI SVĚTOVÉ POESII) A PROČ?


ODPOVÍDÁ Petr Pavel:
Jitřní hodinu si vezmu na pomoc, když mám vydat ze svého srdce báseň nejmilejší, báseň k milování nejvěrnějšímu, tak abych ani nedýchal, aby se ruce zachvěly, hlava se zatočila a srdce rozbušilo se ještě divočeji. Báseň, která nedá po celou noc spát a která za bílého dne straší. Měřítko k žalu nebeskému a čertovsky pozemské radosti, k požáru bolesti i k šibalským ohníčkům. Jako květy při Božím Těle jsou milované verše. Na lásku ztroskotám. A přes hlubokou noc potom já na jednom stole nerozeznávám víno v pohárech broušených a víno v sklénkách hořčičných. Zeptejte se na mou (básnickou) lásku hodinu před rozbřeskem - v pouštní hodinu, hodinu orientálního mýtu - kdo přichází vždy od východu má slunečnou smrt. Vzal jsem si tedy na pomoc, k básni na kterou bych si myslel, jitřní hodinu - za svítání vím přece co miluju, poznávám v prvních paprscích, co mně leží po boku, nebo alespoň co mám v živé paměti, co zůstává, aby zraňovalo a léčilo v jediné chvíli stejným nástrojem, která je má nejmilejší - lidová píseň (jak o hudcích píše Vilém Mrštík ... kdo uměl zpíval, kdo neuměl plakal, ruce pozdvižené nad hlavu objímaly se navzájem...): Ani žádný neví, ani vědět nesmí/ po čem mé srdénko ve dne v noci teskní/ ani žádný neví ani neuhádne/ po čem mé srdénko ve dne v noci prahne/. Vášnivě krásný je domov, když si nad ránem zazpíváš - a poradíš!: Šohajíčku švarný/ poslechni méj rady/ zanech toho ženění/ oženíš se jednú/ líčka tobě zblednú/ krásu sa ti promění.../ Tolikerá láska tě večer spoutává, tolikerá láska tě ráno propouští. Ráno mám ihned na rtech (bez rozmyšlení) moravskou píseň, trvalé znamení, pomněnku, probudím se a moje srdce ví a vypovídá o moravské písničce. O krásách pusté noci, když už nechci ani doufat, o přetěžkém vratkém vstávání, o šohajíčkách, kteří mají kosárenky na dvě strany, o cérečkách, které můžeš obracet vzhůru - hore nohama. A na žádnou báseň - na žádného básníka - si při náhlém probuzení (lakmusový papírek jitřní hodiny) nevzpomenu. Je to mnohem těžší pro mě vybrat nejmilejší báseň. Aby to se mnou a s mou básní nakonec nebylo jako v cigánské: Černá je ta Iboja,/ černá je a špinavá,/ a přece se líbí chlapcům,/ každý si ji namlouvá./ A já pěkná bílá jsem,/ nejlepšího chtěla jsem - nakonec se uspokojím s kdejakým mamlasem./ Úsvit nepomáhá.
Na rozkaz, sám si k tomu rozkážu, polibek napřeskáčku - a záletnicky a opovážlivě. Ze starodávných mistrů: a nejmilostivěji: Karla Hynka Máchu, kterého jediný verš zabije a zkrotí i nejpyšnějšího básníka. Zabije nebo zkrotí? Jak má blízko jeho strašlivý - pohanský vzdor absolutní - mnišské poslušnosti? Vybírám / samozřejmě z krajní, žárlivé blízkosti Noci a měsíčku - jak jsem jako mládeneček nahlas si předčítal - Aj, libý větérku.../ podle veršů - chtěl jsem kvítí - noc jen slzy měla... báseň Dobrou noc" Básníka k němuž jsem jakoby paradoxně přišel přes jeho Výklad čili přímětky a vysvětlívky ku Slávy dceře - Jána Kollára, báseň z romancí, balad a písní - Přednost očí - pro mé nepříčetné zalíbení k modrým očím/ byť u mě k těm temněmodrým! /... Proto se však černé svíce Nehoršte, že modrým hovím,/ Nechať blesk váš noční mámí soků tisíce,/ Já jen co mi leží na srdci, to povím;/ Jděte po svých! zlodějkyně temné,/ U mne palmu mají oči modré příjemné./ Zeměměřiče Slovenska, který krásou a nadějí kazil bánskobystrickou mládež - Jána Bottu - Ach bože mi hrajte - ...Zaspievajte takú,/ čo mi srdce stiskne:/ ej, azda mi v temnej duši/ eště raz zablyskne./ Jana Nerudu - úplně poslední báseň z Prostých motivů (jak já bych chtěl mít vždy prosté motivy a nikoliv motivy komplikované) - Smrt zvoní. To mě fascinovalo a zhypnotisovalo - Smrt po sousedstvu hýří kdes a já tu čekám na ni! Drahocenná báseň Přátelství duší věnovaná v přátelství svůdném a vábivém, věnovaná v jeho navždy už Tajemných dálkách v lásce k Františkovi Bauerovi. Myriády hvězd, vesmírná láska a v každé pulsující chvíli boj o tělo. Otokar Březina. A ještě frajerskou, vzpurnou a naléhavou - sluší se k beskydským horám zálibně pohledět - báseň Petra Bezruče na kterou jsem ani nepomyslel, kterou jsem ztratil a kterou mně jednu brněnskou noc po návratu barovém v bytě Pod kaštany nahlas (jako hýřivou uspávanku) připomněl Jaroslav Frič - Kdo na moje místo.
Mám ji stále více rád, a už dokonce více rád než Pyšného Janka. Ze žijících básníků vydám jen počet z nespavosti, jen opoznámkuju, jen rosné krůpěje: Jaroslav Erik Frič z Houpacího koně šera a jiných básní - Odjíždíš (s přenádherně vetknutou Kristianií Ivana Blatného - mně tolik milým Narcisem ze stejné básně toužícím po náboženství); Jiří Kuběna z Blíženců V Krvi - Jan: Zbyněk Hejda z Lady Felthamové - Dveře se otevřou; Martin Ivan Jirous z Magorova soumraku - Laurova cihelna / zbytky cikánské melodie /; Josef Topol z knihy básní - Tors - smrt jinocha v mém srdci je věčnou láskou - Smrt Erbenova.
A báseň jitřní - ta nejmilejší? Samozřejmě bych měl přáteli nejbližšími milovanou a často citovanou (a přečasto jen verše... deset tisíc zločinů ti vytýkají; nevíš o ničem.) Jindy kterákoli věc, ale zvolil jsem jinou - rád bych ji uvodil kyjovským básníkem, který v Tasově ministroval - Jiřím Veselským

PO ČEM...

(Památce Jakuba Demla)

Po čem to, Bože, obměkčuješ zem,
že dravcům bere stopy?
Když prší, slibuješ: lev lehne s jehňátkem
jak za potopy.

Krásných lží poézie není již,
neboť v dešti oblak
skutečně pluje.
Básníkům v očistci, Ty Bože víš,
ta věta ulevuje...


Ptá se někdo na naší lásku? Kdo se ptá na naši lásku, tomu básník znovu a znovu odpovídá, jakkoliv už ponořen do vod mrtvé řeky a jakkoliv žalostně u dna, že nejsme opuštěni, že láska se neztrácí - zaplacená slzami a nejdražší krví. Kdo se ptá na naši lásku, tomu se dostane od básníka odpovědi fatální. Kdo se ptá na náš dík? Z Prvních světel Jakuba Demla: Na náš dík se tisícero věcí ptá.


Zpět




Copyright (c) 2003 Jiří Wolf.        jiri.wolf@email.cz