ZPĚT na titulní stranu


Kniha pro mne

Thomas Cahill

Jak Irové zachránili civilizaci


O této Cahillově skvělé knize jsem se doslechl v několika drobných upozorněních už před jejím českým vydáním. Například na poslední desce Loreeny McKennittové The Book of Secrets je o ní pochvalná zmínka. Nenechal jsem si ji tedy ujít, a radím vám, ani vy ji nepřehlédněte, zvláště jste-li katolíci a keltofilové.

Věřím však, že potěší i ostatní přemýšlivé čtenáře. Je to kniha - historický (či civilizační) esej, zabývající se tím, co se vlastně stalo v Evropě po pádu říše římské a před tím, než vznikly středověké státy, tedy řekněme v pátém až osmém století.

Ve škole se tato doba temna odbyla několika poznámkami, ve kterých vévodil nějaký mýtický praotec Čech, stěhování národů, vznik prvních státních útvarů raně středověkého typu, Hunové, nějaký ten Sámo, později Mojmír a Rostislav, a konečně Cyril s Metodějem na Moravě a svatý Václav v Čechách jako konec této temnoty.

Jak se však v Evropě po rozvratu římské říše udržela civilizace. A co vlastně představovalo římskou a raně středověkou civilizaci. Na tyto otázky se ptá a odpověď hledá Cahill ve své knize. Musím hned na počátku předeslat, že jde o knihu neuvěřitelně čtivě napsanou a naštěstí sice založeou na faktech, ale jimi nepřepěchovanou, takže téměř beletristicky čtivou.

Na začátku nás autor přinese na hranice římské říše, kde se odehrává souboj mezi civilizací a barbary.


Posledního, chladného prosincového dne odcházejícího roku, podle našeho počítání roku 406, řeka Rýn pevně zamrzla a vytvořila tak přirozený most, na který čekaly stovky tisíc hladových mužů, žen a dětí. Byli to barbaři - pro Římany nerozlišená, změtená masa “Ostatních, masa nikoli hrozivá nýbrž jen způsobující obtíže a mrzutosti”, “Neřímané”, se kterými by raději nikdo nechtěl nic mít do činění. Lze předpokládat, že sami pro sebe znamenali něco více, ale protože neuměli psát a zanechali po sobě jen málo zpráv, můžeme se jen dohadovat, jaký na sebe měli názor. Ani unavení, avšak ukáznění římští vojáci, rozložení podél západního břehu, ani zneklidněné kmeny, které se hlava na hlavě hromadily na východním břehu, nevěnovaly přílišnou pozornost svému místu v historii. Ale tato chvíle ochablosti, tento relativní klid před vřavou, která měla následovat, nám poskytuje příležitost, abychom se zabývali postavami na obou stranách řeky, ohlédli se zpět k tomu, co předcházelo, a pohleděli vpřed, co bude následovat.

Vystoupíme-li vzhůrujako římský orel, uvidíme Rýn, nejširší řeku v Evropě, vytékající z Bodamského jezera v severních Alpách, odkud se ohýbá nejprve na sever a dále teče na severozápad, až dokud po třinácti stech kilometrech cesty nedosáhne pobřeží kontinentální Evropy a nevplyne do Severního moře, právě naproti ústí Temže. Vrátíme-li se do alpských výšin, můžeme zahlédnout ještě jinou řeku, která vytéká z malého jezera na sever od Kostnice, směřuje na východ a po překonání více než dvojnásobné vzdálenosti než Rýn, dosáhne Černého moře. Je to Dunaj, nejdelší evropská řeka (po Volze). Na sever a na východ od těchto dvou alpských řek žijí barbaři. Na jih a na západ leží Římská říše, ve své době nejohromnější a nejmocnější impérium v lidských dějinách.

Všemocnost a nesmírná velikost říše - zahrnující “celek civilizovaného světa” - nejsou tím, co by nás zaujalo, kdybychom se toho osudového dne vznášeli nad Středomořím. Co bychom zde měli rozpoznat, je zeměpisná křehkost, která představuje skutečný protiklad k moci. “Žijeme okolo moře,” připomínal svým posluchačům důvtipný Sókratés, “jako žáby okolo rybníka.” Přes všechnu nádheru římského způsobu života přes moc, která kráčela v římských vojenských sandálech, přes dosah římských silnic, obepínala celá říše Středomoříjako dětský hrad z písku, který čeká, až bude smeten do moře. Od plodné Galie a Británie na severu, k úrodnému údolí Nilu na jihu, ze skalnatého iberského pobřeží na západě, k vyprahlým břehům Malé Asie, obracely se všechny provincie říše k velkému moři, ke Středo-zemnímu moři, k moři Střední země. A jak se obracely ke středu svého světa, otáčely se zády ke všemu, co leželo za nimi, za římskou zdí. Obracely se zády k barbarům.

Že by Řím mohl padnout, bylo pro Římany nepředstavitelné: jeho základy byly nevyvratitelné, pevně zapuštěné do příběhů minulosti a bezpečně vybudované na více nežjedenácti staletích. Samozřejmě, že existovala proroctví. Člověk se mohl cítit důležitě, když třeba při pitce zmínil staré pořekadlo, proroctví Dvanácti orlů, kde každý orel reprezentoval jedno míjející století, - tlusté prsty odpočítávají desetiletí v loužičce vína- a zůstává už jen sedmdesát let! Plus minus deset let! Očekávaný smích dosvědčoval hloupost takové myšlenky. Ale přesně za sedmdesát let byla říše pryč.

Jedenáct století starý věčný Řím stěží předvídal svoji záhubu. Ale teorie o jeho pádu jsou skutečně staré. Čtyřiadvacet let po tomto římsko-barbarském utkání na Rýně bude ležet na svém smrtelném loži Augustin z města Hippo, druhého města římské Afriky, a naslouchat křiku jiné vlny barbarů, jak útočí na hradby jeho města. Stěží dokončil poslední stránky své velké obrany křesťanství - O obci Boži - napsané, aby vyvrátil přesvědčení římských pohanů, kteří za barbarskými útoky viděli stát staré bohy Říma, rozhněvané, žejsou kvůli křesťanským konvertitům opuštěni. (Nikoli, tvrdí výmluvně Augustin, není to křesťanství ale příliš tíživé pohanství, které stahuje říši dolů.) O devět století později, na úsvitu renesance, po celé Itálii odhalují vykopávky působivá díla římského inženýrství a sochařství. A na rtech všech se objeví otázka, co se stalo s kulturními velikány, kteří vybudovali tato díla. Toskánský básník a učenec Petrarca, který se právem připomíná jako otec renesančního humanismu, znovuobjevil pojem “pádu”, a stejně jako Augustin za něj klade vinu vnitřním chybám říše. Machiavelli, který psal ojedno a půl století později, v době méně duchovní a více cynické, z něj viní barbary.

Když v roce 1776 vyšel první svazek Historie úpadku a pádu Římské řiše od Edwarda Gibbona, vyvolal v Londýně mnohem větší zájem než zprávy z neposlušných kolonií v Severní Americe. “Úpadek Říma, “ píše Gibbon, “byl přirozeným a nevyhnutelným následkem přílišné velikosti.” Takový postřeh dobře vyhovoval chladné a racionální povaze doby. Ale jak konvenčnější gentlemani konce osmnáctého století dál obraceli stránky Gibbonova pojednání, krev se jim začínala vařit. “Jelikož štěstí budoucího života je velkým předmětem náboženství, “ pokračoval, “mužeme bez překvapení či pohoršení slyšet že příchod křesťanství, anebo přinejmenším jeho zneužití, měl určitý vliv na úpadek a pád Římské říše. Kněží s úspěchem kázali učení o shovívavosti a nestatečnosti, aktivní ctnosti společnosti se omezovaly a poslední zbytky vojenského ducha byly pohřbeny v klášterech. Velká část veřejného i soukromého bohatství se věnovala na klamné požadavky dobročinnosti a zbožnosti a vojenský žold byl vyplýtván na nespočetné množství osob obou pohlaví, které mohly hájit jen přednosti zdrženlivosti a cudnosti.”

Vzniklo pohoršení, nastalo vyvracení důkazů a Edward Gibbon spěchal, aby se bránil ve své Obhajobě. Ale po pravdě řečeno, jeho teorie nebyla novinkou, neboť byla stěží odlišitelná od pohanské teorie, na obranu proti níž před více než třinácti stoletími Augustin pozvedl zbraň. Také nepostrádala přednost. Nicméně je užitečné vědět něco málo o Gibbonově vlastní historii: v šestnácti vášnivá konverze ke katolicismu, nato jej pobouřený otec odeslal do Švýcarska, kde zpětně konvertoval k protestantismu (tentokrát k jeho kalvinistické sortě) a téměř současně k nekompromisnímu skepticismu Voltaira, se kterým se setkal. Trvalý účinek tak mnoha rozporuplných mladických vášní na dospělého člověka lze snadno uhádnout.

Dřívější vykladači - nejprve pohanští kritikové křesťanství, potom Augustin, Petrarca, Machiavelli a Gibbon - určili hranice všech pozdějších výkladů: Řím padl pro svou vnitřní slabost, sociální či duchovní; nebo Řím padl kvůli vnějšímu tlaku, kvůli hordám barbarů. Co můžeme říci s jistotou je, že pád Říma se dál postupně a že si Římané po mnoho desetiletí jen stěží uvědomovali, co se děje.

Klíč k povaze řimské slepoty najdeme na scéně podél zamrzlého Rýna. Legionáři na římském břehu vědí, že oni mají vládu a že ji vždy budou mít. I když jsou někteří jen napůl civilizovanými rekruty, nedávno usídlenými na této straně řeky, jsou nyní Římany, dědici téměř dvanácti stoleté civilizace, hospodářství, zemědělství, vinařství, zahradnictví, kuchařského řemesla, umění, literatury, filosofie, práva, politiky, vojenské chrabrosti a vší “výstroje, výzbroje a nářadí”, které k těmto záležitostem patří. Svět nikdy nepoznal nic tak hlubokého, trvalého a rozsáhlého, jako byl pax Romana, mír a předvídatelnost římské civilizace. Když si nyní prohlížíme římské vojáky, uvědomujeme si klidnou autoritujejich přítomnosti, lesk jejich osoby, přiměřenost jejich postoje - jsou elegantní. A nadto je v každém jejich gestu i v jejich výstroji určitá krása. Každý detail je důležitý, ad unguem, jak by řekli, až do konečků prstů, jako když sochař zkouší hladkost a dokonalost dokončeného díla z mramoru. Vlasy mají ostříhané podle tvaru hlavy a jsou hladce oholeni, aby předvedli odhodlaný tvar své čelisti. K jejich oblečení patří neproniknutelné, ale dobře tvarované prsní krunýře, suknice umožňující snadný pohyb, vše promyšleně navrženo podle tvaru a pohybu těla. Otužilé postavy připomínají proporce řeckých soch. Dokonce i jídlo se ve vojenské jídelně připravuje tak, aby nebylo jenom příjemné pro chuť, ale i přitažlivé pro oko. Zrovna ted’ architriclinus - šéfkuchař - začíná připravovat mrkev: každou nakrájí po délce na plátky, a pak znovu po délce, aby získal tenké, podlouhlé trojúhelníčky.

Hledíme přes řeku k zástupům barbarů, kteří se v šikmém, šedavém světle zimy kupí jako postavy z noční můry. Svoje nestříhané vlasy i vousy mají špinavě pomazané olejem a spletené do odpudivých tvarů. Jejich těla jsou pokryta ozdobami a pomalována barvou. Někteří z mužů jsou mohutní a svalnatí až k znetvoření, nohy mají komicky obalené kusy oděvu zvanými braccae - jakýmisi krátkými kalhotami. Nemají mezi sebou žádnou kázeň: křičí jeden na druhého a předhánějí se ve zmatku. Jsou špinaví a zapáchají. Babizna ve špinavé vlněné přikrývce míchá čas od času v kotli odvar z kořínků s kousky odporného masa. Krájí mrkev napříč, takže kolečka, která odkrajuje, plavou jako žertovná žlutá oka na povrchu jejího pokrmu.

Tento rozdílný portrét dvou vojsk by nemusel být jen pohledem z římské strany, ale stejně tak i pohledem ze strany germánské (protože vlnící se davy jsou germánského původu, jako všichni vetřelci této doby). Pro Římany byli Germáni lůzou, pro Germány znamenala římská strana řeky místo, kde chtěli žít. Nejbližším místem, kde můžeme pochopit toto rozdělení, je jižní hranice Spojených států. Nažehlené jednotky, to je přistěhovalecká policie, hordy jsou Mexičané, Haiťané a další nuzní lidé, kteří se snaží ilegálně vstoupit do země. Barbarskou migraci Římané nepochopili jako hrozbu jednoduše proto, že to bylo stěhování, rok za rokem, houf za houfem, a nikoli organizovaný vojenský útok. Ve skutečnosti vše trvalo staletí. Prvními barbarskými vetřelci byli Galové již před stovkami let, a nyní žijí s Římem v přátelství. Verše galských básníků a produkty jejich vinic byly dvěma zdroji římské inspirace. Galové se stali více Římany než samotní Římané. Proč by se to samé nemělo stát s těmito Vandaly, Alamany a Suéby, jejichž vzrušení na vzdáleném břehu řeky vrcholí?

Když se nešťastní Germáni konečně pokusí zaútočit přes most z ledu, jdou hlava na hlavě, bez rozmyslu a bez strategie. S šílenou odvahou se valí ve vlnách přes Rýn a jako hlavní zbraň mají své vlastní zoufalství. O jejich počtu i zoufalství si můžeme udělat představu, když jednoduše sečteme ztráty. Předpokládá se, že Vandalové při přechodu řeky ztratili dvacet tisíc mužů (ženy a děti nepočítaje). Římané přes svou disciplínu nedokázali moře Germánů zadržet.

Počet barbarů nezdrtil Římany přímo při tomto střetnutí, ale spíše z perspektivy staletí trvajících migrací přes propustné hranice říše. Někdy přicházeli barbaři ve vlnách, ačkoli zřídkakdy v tak velké, jako tato. Častěji to byly hloučky lidí, přicházejících jako řemeslníci hledající počestné zaměstnání, jako bojovníci vstupující do římských legií, jako kmenoví náčelníci, kteří zaplatili za půdu, jako nájezdníci, kteří zapalovali domy, loupili a někdy i znásilňovali a vraždili. Do pohybu je uvedlo zemědělství, kterému se naučili od svých římských sousedů. Jak se barbarská společenství na severu říše odvracela od kočovného života lovců k usedlému životu zemědělců, byly sezonní zásoby obilí přímo předurčené způsobit nevyhnutelnou populační explozi. Z důvodů zcela zřejmých žili zemědělci déle a viděli daleko více svých dětí dosahovat dospělosti než lovci, kteří svou nejistou existenci žili i se svým potomstvem jako v nějaké ekologické hře provazolezců na laně, hrané bez sítě. Pro zemědělce představuje záchrannou síť jejich zásoba obilí, což znamená, že mají více potravy, než v dané chvíli spotřebují. Tato starověká podoba peněz uložených v bance sloužila od nepamětna jako základ pro dlouhý život, dlouhodobé plánování a pro všechny výdobytky civilizace.

Ale úplný obraz událostí je neměnný právě tak, jako je starobylý: ekonomický úspěch v podobě zásoby obilí spouští populační explozi a ta rychle vyvolá potřebu získat novou půdu pro nasycení dalších hladových krků. Jedenáct století před střetnutím na Rýně bezvýznamná tlupa latinsky mluvících rolníků “nedávno přijala zemědělský způsob života za stálý a vyřešila problém svého rychle rostoucího počtu tím, že začala zabírat půdu, což v konečném dosahu mělo za následek zničení Říma”, poznamenává současný dějepisec William McNeill. “Díváme-li se na věc v tomto světle, byl římský stát na Západě zničen stejnými silami, které jej vytvořily.”

McNeill takto přejímá racionální pohled Machiavelliho založený na nutnosti. Ale jak nám ukázali klasičtí dějepisci, existují další otázky, které je třeba u této ohromné přeměny vzít v úvahu. Proč byly hranice tak chabě bráněny? Uvědomili si v jistém okamžiku Římané, že se jejich způsob života navždy mění? Nezamýšleli s tím něco udělat, kromě toho, že se sklonili před nevyhnutelností? Na co pomýšleli? K odpovědi na tyto otázky a pro získání úplného obrazu římské společnosti obrátíme svou pozornost k typickému Římanovi, který pomáhal vybudovat svět pozdní antiky.

Útok barbarů přes zamrzlý Rýn se udál v prvním desetiletí pátého století. Poněkud se vraťme a pojďme do čtvrtého století, abychom poznali muže, jehož životní styl nám může ukázat některé nedostatky v římské společnosti. Tyto nedostatky mohly přímo vést k pohromám, které se udály v pátém století. Je jím básník Ausonius, který vlastnil impozantně rozsáhlý, skvěle obhospodařovaný venkovský statek v Bordeaux, v galské provincii, a po smrti svého otce další, stejně impozantní statek v Akvitánii. Narodil se právě sto let před germánským stěhováním přes Rýn a nebyl vychován svou matkou, na niž zřejmě neměl příliš dobré vzpomínky, ale dvěma semetrikami, babičkou a tetou, které se obě jmenovaly Aemilia.

Ve svém spisu Parentalia, který by se dal nejlépe přeložit jako Pohřebni obřady za předky, velebí jejich ctnosti. Vzpomíná na babičku Aemilii:

et non deliciú ignoscere prompta pudendis
ad perpendiculum segue suosgue habuit.
Pochybná potěšení u ní nenacházela místa,
ale udržovala jak sebe, tak svou domácnost v bezúhonnosti.


A tak nám Cahill představuje prvního ze tří aktérů té doby, pohanského římana Ausonia a jeho svět. Vzdělance dokonale ovládajícího rétoriku, skladbu, schopného napsat formálnědokonalé, ale bohužel duchovně vpodstatě vyprázdněné verše i prózu. Popisuje strhujícím způsobem postupnou byrokrratizaci římské říše, zvašující se daňové zatížení, formalizaci a otupění kultury i společenského života, tedy civilizace.

Je to skvělá metoda a stojí za to ji sledovat. Další dva téměř současníci Ausoniovi, kteří jsou nám nabídnuti k srovnání, musí nutně být říman - křesťan a neříman. (Přiznám se, že si nejsem jist, jak zde psát říman - zda s velkým či malým písmenem, neboť nejde o národnost či státní příslušnost, ale zároveň i o ideologii, světopostoj. Tedy volím malé písmeno.) Nebudu vás napínat, Cahill si zvolil postavy církevního učitele sv. Augustina a britonského misionáře v Irsku svatého Patrika (to je neříman - pohan a později neříman - křesťan).


Rovných třicet let předtím, než byl Patricius v poutech odvlečen do Irska, přišel jiný chlapec z podobného prostředí, pořímštělý Afričan, jehož otec byl drobným úředníkem, velmi rád, ale nebylo to ovšem nesnesitelné prostředí, nýbrž kypící metropole římské Afriky “Do Kartága přišel jsem,” vzpomíná později Augustin, “kde všude okolo mi zněl do uší kotel neřestných milování. A já posud nikoho nemiloval, ale miloval jsem milování, ač nemaje hluboké potřeby, i nenáviděl jsem sebe samého, že nemám tuto potřebu. Sledoval jsem kohokoli a cokoliv, co bych mohl milovat. Nenáviděl jsem bezpečí a život bez nebezpečí. Neboť jsem v sobě nosil hlad.”

Próza je to jasná, dojemná a nemilosrdná. Ale ačkoli se to dosud čte moc dobře, slova Augustinových Vyznání už nevyvolávají takový šok, jako když své paměti publikoval v roce 401 poprvé, což bylo zřejmě ve stejném roce, kdy byl unesen Patricius. Důvodem je, že Augustinova citlivost se od té doby stala obecnou a samozřejmou, takže už neprožíváme Vyznání jako zemětřesení, jak to cítili čtenáři pozdního starověku. Neboť Augustinje první lidskou bytostí, která říká “já” a má tím na mysli právě to, co my dnes. Jeho Vyznání jsou proto první pravou autobiografií v dějinách člověka. Důsledky jsou ohromující a dokonce i dnes je obtížné je obsáhnout. Dobrým začátkem je samozřejmě číst samotná Vyznání a podlehnout jejich kouzlu. Ale aby člověk pochopil obrovitost Augustinova činu, musí číst “autobiografie”, které mu předcházely.

Otevřete kteroukoli sbírku Velkých myšlenek či Zlatých slov, zejména takovou, která, jako například Bartlettova, postupuje chronologicky, a nechte svůj zrak rozeznat všechna slova “já”. V nejstarší literatuře na vás zapůsobí jejich nízký počet a malá významnost. Samozřejmě, že v Homérovi se postavy samy k sobě příležitostně vztahují jako k “já.” Sókratés dokonce mluví o svém daimoniu, o svém vnitřním duchu. Ale osobní odhalení, takové, na jaké jsme dnes zcela zvyklí, není nikde k nalezení. I lyrické básně mají podle našich měřítek sklon být objektivními a výjimky jsou nápadné: fragment (“Měsíc zapadl i Plejády Je půlnoc a čas míjí, ano, míjí, a já ležím sama.”) připisovaný Sapfó, a Žalmy, připisované králi Davidovi.

Když dospějeme v klasickém období k prvním dílům označovaným za autobiografie, můžeme být jen překvapeni jejich neosobním tónem. Marcus Aurelius, podle Gibbonových měřítek nejosvícenější císař a velký filosof římského starověku, k nám promlouvá v epigramech, jako před ním Konfucius a Kazatel: “Mé Bytí, ať je ve skutečnosti čímkoli, sestává z trochy masa, trochy dechu a části, která vládne” - míní svou mysl. Je to tak důvěrné, jak jen Marcus dokáže. Nebo co je tohle za osobní odhalení? “Vše, co je pro tebe harmonií, můj světe,je v harmonii i se mnou. Nic, co přichází pro tebe v pravý čas, není příliš brzy nebo příliš pozdě pro mne.” Pro všechnu svou neobratnost nejsou myšlenky velkého císaře o nic osobnější, než čínské koláčky pro štěstí.

Pak dojdeme k Augustinovi, který nám vypráví o všem - o svých dětských žárlivostech, o tom, jak kradl jako chlapec, o svém bouřlivém vztahu ke panovačné matce Monice, o svých sukničkářských letech, o svých zhrouceních, o své ostudné lásce k bezejmenné venkovské ženě, kterou nakonec poslal pryč. Augustinova nenávist k sobě samému je stejně moderní, jako ta, kterou nalézáme u postav Camusových nebo Beckettových. Například: “Způsobil jsem si uvnitř sebe zranění, má duše krvácela, a jak se jí zbavit, to jsem nevěděl. Vyhledával jsem každé potěšení - venkovské radovánky a hrátky, blázniviny, těšil jsem se z klidu zahrady, z přátel a dobré společnosti, z tělesné vášně i četby. Má duše se zmítala v prázdnotě - a vrátila se ke mně. Kam by mohlo mé srdce uprchnout před mým srdcem? Kam bych mohl utéci před sebou samým?”

Ještě nikdo před ním takto nemluvil. Zalistujeme-li zběžně světovou literaturou od počátků až do chvíle, kdy se objevil Augustin, uvědomíme si, že s Augustinem učinilo lidské vědomí velký skok dopředu - a stalo se vědomím vlastního já. Zde stojí poprvé člověk, který důsledně pozoruje sebe sama ne jako lidský druh, ale jako jednotlivého člověka - Augustina. Od tohoto okamžiku se stává myslitelnou skutečná autobiografie i její blízká příbuzná, subjektivní a autobiografická románová literatura. Románová literatura existovala vždy, v podobě vyprávění příběhů. Ale nyní poprvé zasvitla možnost psychologické fikce: subjektivního příběhu, příběhu duše. Ačkoli bude Augustinův výkřik člověka, který vykřikl “já”, až do začátku moderního období jen zřídkakdy v plné síle k zaslechnutí, je Augustin otcem nejen autobiografie, ale také moderního románu. Je rovněž významným předchůdcem moderní psychologie.

Co učinilo Augustina Augustinem? Jaká byla půda ajaké sémě? Augustin patřil mezi poslední klasicky vzdělané lidi. Narodil se roku 354 do světa, který všichni pokládali za neměnný. Ale ve svém stáří, ve dvacátých letech pátého století, se stal svědkem posledních dnů grammatiků. Jeho latina byla tak vytříbená a šťavnatá, že by se našel jen málokdo, kdo by se mu v kterémkoli období starověku vyrovnal. Jemné významové posuny zaznívající ve třech slovech - láska, nouze, nenávist - ze slavné pasáže Vyznání, kterou jsme citovali výše, ukazují Augustinovu věrnost nejvyšším normám klasické rétoriky. Co nosil Ausonius jako medaili, to měl Augustin vyražené ve svém srdci: činy, které Ausonius staví na odiv, představují pro Augustina cvičení ducha, které má v úctě.

Augustin nám jako první na světě nabízí popis, jak beznadějně se může dítě zamilovat do literatury, a jde o stav tak hmatatelný, že je téměř tělesný. Jako všechny tvořivé děti v každé době opovrhoval i Augustin svými prvními školními úkoly ze “čtení, psaní a počtů”, protože nebyly ničím jiným než bezduchým odříkáváním: “‘Jedna a jedna jsou dvě, dvě a dvě jsou čtyři’- jak ohavně monotónní.” Nebyl raději, ani když začalo vyučování řečtině, doprovázené učitelovými “tresty a zlými hrozbami”. Stručně a jasně pronáší stížnost nesčetných generací studentů před ním i po něm: “Učit se cizímu jazyku bylo hořké jako žluč, protože jsem nerozuměl ani jedinému slovu.” Ale pak, po všech těch ponurých školních letech omílaného recitování, se dostal k opravdové literatuře ve vlastním jazyce: “Miloval jsem latinu... a plakal jsem pro Didoninu smrt, když se ‘snažila mečem si zasadit ránu a zranit se co nejkrutěji.’”

Zoufající Dido, královna starověkého Kartága, která zemřela vlastní rukou, neboť její vznešený milenec Aeneas zvedl kotvy a navždy odplouval pryč: jeden ze stále se vracejících obrazů antického světa. Byla to Vergiliova Aeneida, která otevřela Augustinovo srdce pro latinskou literaturu, mistrovské literární dílo římského světa, jeho Bible i Shakespeare v jednom. Aeneida je vědomě umělou epickou básní, nikoli lidovou epikou jako řecká Ílias. Sleduje příběh tam, kdejej Homér opouští, při dobytí Tróje řeckými vojsky, která pronikla jejími nedobytnými hradbami pomocí “daru” obrovského dutého koně, naditého ozbrojenými muži. Vergilius vypráví o skvělých činech svého hrdiny, Aenea, který byl synem Venuše a trójského otce. “Arma virumgue cano” (“Zpívám o zbraních a muži”) začíná Vergilius s velkou vstupní fanfárou. Jak si mohli všichni Vergiliovi čtenáři s chvějivou předchozí znalostí děje vychutnat, Aeneas zázračně unikne jisté zkáze hořící Tróje, když při tom svědomitě odnese na zádech svého věkovitého otce a za ruku drží svého synka. Bloudí světem a s velkými poctami jej přijme kartaginská královna, kterou upoutá jeho příběh. Didoně a Aeneovi je osudem předurčeno, aby se do sebe vášnivě zamilovali, avšak Aeneas od samého začátku ví, stejně jako čtenář, že ačkoli to Didoně zlomí srdce a zabije ji to, on musí odhodlaně pokračovat ke svému určenému cíli, kterým je založení města Říma.

Vergilius psal v době Caesara Augusta, prvního císaře, a pojal Aeneidu jako národní epos (ve světové literatuře jediný zcela úspěšný). Umně ji zkomponoval tak, aby ve čtenáři probouzela vlnu vlastenecké hrdosti nad heroickými počátky říše. Tato mladší a méně vyzrálá civilizace latinského západu, která absorbovala jak politicky, tak i kulturně vysokou civilizaci řeckého východu, potřebovala stvrdit legitimitu své vlády nad světem. Pro Řeky byli Římané domýšliví a nevzdělaní. Pro Římany byli Řekové příliš chytří a také neslušní. (Když pozorovali zjemnělého Heléna dávajícího najevo svou nadřazenost, nemohli se tito naši řádní a přímí Římané ubránit podezření, že myslí na nějaké zvrhlé hrátky: u Jupitera, nevypadají snad divně a nenechávají ty své teploušské vychovatele, které si najímají, páchat neřesti s jejich vlastními dětmi?) Kulturní vztahy mezi Řeky a Římany byly v mnoha způsobech nikoli nepodobné kulturním vztahům Angličanů k Francouzům, a Američanům k Angličanům: v těchto třech vztazích je pro jednu stranu jednoduchost ctností a složitost neřestí, zatímco na straně druhé je jemnost oceňována a jistá (řekněme venkovská) přímočarost vzbuzuje odpor.

Ve Vergiliově novém mýtu je přímý Řím mravně nadřazen potměšilému Řecku a (jaké překvapení!) je ve skutečnosti starší civilizací, neboť jeho kořeny vedou až k bájnému Íliu, starověké Tróji. Vergilius činí svůj nový mýtus nezapomenutelným tím, že jej vkládá do rámce nového jazyka, který soupeří se vším, co řečtina kdy vytvořila. Je to hrdinská ale přizpůsobivá latina, která zvoní celými věky. Při vyprávění příběhu o dutém koni, kdy Řekové svou falešností získali to, čeho nemohli dosáhnout čestně na bitevním poli, nevaruje Aeneas jen Dido, ale celé přiští lidstvo: “Timeo Danaos et dona ferentis” (“Bojím se Řeků, i když přinášejí dary”).

V Dido nalezneme více než pouhé upozornění na jinou soumračnou africkou královnu - Kleopatru, jejíž “východní” smyslnost učarovala Marku Antoniovi. Ale náš hrdina Aeneus je nakonec dostatečně ctnostný, aby odmítl toto pokušení zpronevěřit se svému určení i určení všech Římanů. Samozřejmě, že má v těle krev a není žádným puritánem, a láska těchto dvou je příležitostí pro Vergiliovu nejvzrušenější poezii. Ale Didonina sebevražda, ač je skutečnou tragédií, je nutná. To je starověký smysl tragédie jak pro Řeky, tak pro Římany: nevyhnutelná katastrofa. A tak obzvláště díky Didoně můžeme upotřebit největší ze všech Vergiliových velkých veršů:

Sunt lacrimae rerum et mentem mortalia tangunt.
Jsou slzy věcí a myšlenka na smrt nás řeže.


Cahill líčí okouzlení Augustina antickou tradicí i to, jak ji přetavil v křesťanství, ale zůstal přitom civilizačně římanem. A v kontrastu s tímto do jisté míry zjemnělým světem římské říše, vzdorující barbarům, staví portrét pohanského keltského Irska Augustinovy (a Patrikovy) doby. I zde velmi využívá citací z nejrannějších irských literárních památek Táinu, knihy nájezdů, CuChulainských legend a dalších.


Není pro nás obtížné představit si tyto lidi, muže i ženy, jak jezdí otužile na koňském hřbetě, jak cedí krev svých nepřátel, poskakují v nespoutaném tanci a za vlhkých irských nocí se divoce páří. I jejich zármutek a smrt jsou jen naznačeny pokrčením ramen, ačkoli rozumějí tragédii a přijímají ji stejně křečovitě, jako kteříkoli jiní lidé. “Pro velké Galy z Irska” napsal G. K. Chesterton:

Jsou to lidé, jež Bůh učinil šílenými.
Neboť všechny jejich války jsou veselé,
a všechny jejich písně smutné.

Irové jsou součástí větší etnické skupiny s názvem Keltové, kteří se do západního povědomí dostali poprvé okolo roku 600 před Kristem - jen jedno a půl století po legendárním založení Říma - když podobně, jako to dlouho po nich učiní germánští barbaři, překročili Rýn. Jedna větev keltského stromu se usadila ve Francii a stali se z nich Galové, které Julius Caesar porazí v prvním století před Kristem a kteří ve svém pořímštělém období dají vzejít zženštilému Ausoniovi. Příbuzný kmen osídlí Iberský poloostrov a z těchto lidí se stanou významní námořní obchodníci. Stopy po staveních těchto iberských Keltů byly možná nalezeny v New Hampshire, což by z Keltů učinilo první Evropany, kteří dosáhli Ameriky. Ve třetím století před Kristem vpadli Keltové do řeckého světa, dostali se až do Delf a usadili se v dnešním Turecku. Tam jako Galaťané (povšimněte si podobnosti znění souhlásek ve slovech “Kelt,” “Gal” a “Galatský”) se stali příjemci jednoho z Pavlových listů. Příbuzní galských Keltů připluli do Británie již v roce 400 před Kristem, stali se z nich starověcí Britoni, kteří o devět století později, v době Augustinově a Patriciově, budou postupně zatlačováni Angly a Sasy do Cornwallu, kde se z nich stanou Cornwallané a do Walesu, kde se z nich stanou Velšané. U těchto britských Keltů vzniknou legendy o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu. Ozvuky jazyka, kterým mluvili, lze dnes zaslechnout v podobě moderní velštiny a bretonštiny, které náleží do stejné jazykové skupiny jako galština.

Okolo roku 350 před Kristem, nějakých padesát let poté, co započaly se svým vpádem do Británie, keltské kmeny dosáhly Irska. Bezpochyby některé z nich přišly přes Británii, ale nejpravděpodobnější je, že ty, které získaly převahu, byli iberští Keltové,jejichž jazyk se poněkud lišil od jazyka britských nájezdníků. Z těch se za čas stali Irové, a jazyk, kterým hovořili, nepatří do britonské větve velštiny a bretonštiny, ale do keltské větve vědci nazývané goidelština. Jejími dnešními výhonky jsou poslední živé gaelské jazyky: irština a skotská galština. Irsko samé je jediným keltským národním státem na světě, všichni ostatní Keltové byly pohlceni většími politickými celky.

V základním irském mýtu přijdou synové Milesiovi, kteří přežili velkou potopu, neboť pocházeli od Noeho, do Irska ze Španělska a násilím je vyrvou kmeni jménem Tuatha De Danaan, Lidé bohyně Danu. Souvislost s Noem může být jen následkem pozdějšího mnišského vyretušování původního materiálu tak, aby Irové byli nějak připojeni k biblickým událostem. Máme rovněž důkaz, že Tuatha De Danaan nějakým způsobem historicky skutečně existoval: víme, že Irsko bylo obydleno před příchodem Keltů ve čtvrtém století před Kristem, a že dřívější obyvatelé stavěli velké mohyly a velkolepě vytesávané tumuly, které dodnes tečkují irskou krajinu. V základním mýtu jsou lidé Tuatha De Danaan nadpřirozeně zruční ve stavebnictví a v řemeslnictví. Tyto vysoké, nadpozemské bytosti nakonec přejdou do “malého lidu,” víl a skřítků pozdějších irských legend, jejichž duchové prodlévají v mohylách a čarovných posvátných místech, která kdysi zbudovali. “Malý lid” je eufemismem - spíše jako prehistorické slovní spojení le bon dieu - který má zamaskovat strach mluvčího z něčeho neznámého a mnohem většího, než je on sám. Je možné, že tento dohasínající fenomén malého lidu představuje odlesk irské viny z vykořisťování mnohem dovednějšího původního obyvatelstva.

Dokonce i na tomto raném stupni vývoje se Irové opájeli mocí slov. Každá vznešená irská rodina si vydržovala rodinu básníků, kterou zdědila po svých předcích. Syny Milesiovy doprovázel jejich básník Amhairghin, který při vystupování z člunu, jenž je dopravil na irské pobřeží, prohlásil:

Jsem řeka ústící do moře.
Jsem vlna na oceánu.
Jsem hlasem moře.
Jsem silný tur.
Jsem jestřáb na útesu.
Jsem krůpěj rosy ve slunci.
Jsem rostlinou krásy
Jsem odvážným kancem.
Jsem lososem v tůni.
Jsem jezero na pláni.
Jsem silou umění.

Jedním z problémů ve vztahu k materiálu z irské prehistorie je, že ho nedokážeme datovat s žádnou přesností. Od keltského vpádu ve čtvrtém století před Kristem, do vpádu knih o devět století později, kdy se začíná zapisovat ústní lidová tradice, hledíme na bezčasové Irsko. Můžeme předpokládat, že Amhairghinova báseň není, přinejmenším ve své současné podobě, tak stará, jako vpád Keltů, ale jejím stářím si být jisti nemůžeme. Události Táinu můžeme datovat asi do prvního století naší éry, možná zhruba o století později, ale neexistuje způsob, jak se dozvědět, kdy byla ta či ona epizoda přidána do vláken příběhu.

Upozornili jsme, že Irsko bylo během celého období zemí mimo čas, a to se od časů Amhairghinových do doby Augustinovy vlastně změnilo jen málo. Byl to doba negramotná, aristokratická a napůl kočovnická železná doba válečnické kultury se svým bohatstvím založeným na pěstování zvířat a otroctví (nemůžeme si nepovšimnout důležitosti těchto dvou prvků při královském sepisování majetku v Táinu) O takových kulturách se ví, že existovaly po mnoho století, aniž by v nich docházelo k nějaké změně, která by stála za povšimnutí. Změna v nich byla obvykle způsobována spíše vnějším vlivem než vnitřní dynamikou, a Irsko dokonale izolované v Atlantiku a značnou měrou stojící mimo ruch civilizovaného světa trpělo nedostatkem vlivů, které by jej mohly vyrušit. Můžeme proto bezpečně předpokládat, že svět Medb a Aililla se jen málo lišil od ranějšího Irska, které vytvořili keltští vetřelci, a že tento svět v mnoha ohledech zůstával netknutý až do století, kdy padl Řím. Na tomto ostrově, kde neplynul čas, bychom nalezli kulturu velmi podobnou té, kterou měli britští i kontinentální Keltové ještě před staletími římského vlivu. Na tomto místě a v této době bychom se rovněž asi mohli setkat s prostředím, které by bylo podobné takovým předřímským kulturám, jako bylo homérské Řecko, Indie doby Mahábháraty a Sumera, s obvyklou výbavou válečných ořů, válečných vozů a s obvyklými měřítky hrdinského jednání.

Irové, jako všichni Kelti, se před bitvou pomalovávali pruhy a hnali se na nepřátele nazí - s mečem a se štítem- oblečeni pouze do sandálů a náhrdelníku z krouceného kovu kolem krku - zlatého límce pokrytého ornamenty. Právě takový náhrdelník můžeme vidět okolo krku nahého Umírajícího Gala, řecké sochy ze třetího století po Kristu. Galova tuhá kůže je probodnuta mezi žebry ranou do srdce a on umírá vykrvácením. Sedí na zemi a s posledním vypětím vůle se drží zpříma. Vjeho tváři se zračí drama důstojnosti i beznaděje, jak “chladně hledí na život i na smrt”. Když se Římané poprvé střetli s těmito obnaženými, šílenými bojovníky, byli pohoršeni a zděšeni. Nejenže byli tihle mužové nazí, ale zdálo se, že i posedlí démony, tak bezmezná byla jejich síla a zápal. Pobízeni kupředu pekelným jekotem dud představovali pro nepřipravené a chvějící se smysly Římanů multimediální událost předvádějící veškeré hrůzy samého pekla. Irští hrdinové si byli vědomi, že se stávají posedlými, když čelí nepříteli, a že se jejich vzhled může značně změnit. Nazývali tento jev “kroutící křeč”. Když se v Táinu armády Connachtu střetnou s ulsterským bojovníkem, sedmnáctiletým Cú Chulainnem, vypadá to takhle:

První kroutící křeč přepadla Cú Chulainna a proměnila jej v nestvůrnou věc, odpornou, beztvarou, dosud neslýchanou. Jeho lýtka a stehna, každý kloub a každý orgán od hlavy až k patě se chvěl jako strom v povodni nebo jako rákos v proudu. Tělo se mu pod kůží zuřivě zkroutilo, takže nohy, holeně a kolena se mu obrátily dozadu a paty a lýtka dopředu. Kulovité svaly jeho lýtek se přesunuly před holeně, každý velký uzel nafouknutý do velikosti bojovníkovy zaťaté pěsti. Na hlavě se mu spánkové svaly roztáhly až na krk, každý uzel svalu velký jako hlava měsíc starého dítěte. Tvář a rysy se mu proměnily v rudou mísu: vsál jedno své oko tak hluboko do hlavy, že by je ani divoký jeřáb nemohl z hlubin jeho lebky vytáhnout do tváře. Druhé oko vypadlo z tváře ven. Ústa se mu podivně zkroutila, tvář se mu odlupovala od čelistí, až se objevil jícen; plíce a játra se mu klátily v ústech a v krku, dolní čelist narazila do horní úderem, který by zabil i lva, a ohnivé vločky velikosti beraního rouna se mu řinuly z hrdla do úst. Srdce mu v hrudi nahlas dunělo jako štěkání hlídacího psa před krmením, nebo jako hlas lva mezi medvědy. Nenávistně vypouštěl páru a plameny ohně - pochodně Badb - blýskaly rudě v oblacích páry, které se mu vroucí vznášely nad hlavou, tak divoká byla jeho zuřivost. Vlasy se mu na hlavě kroutily jako spleť rudého trní trčící v průrvě. Kdyby se nad ním zatřásla královská jabloň se všemi svými plody, snad žádné jablko by nedopadlo na zem, ale každé by se mu nabodlo na štětiny vlasů, jak se mu ze zuřivosti postavily na hlavě. Hrdinská svatozář zářila nad jeho čelem, velká a široká jako válečnický brus, dlouhá jako zoban. Šílený šel a chrastil přitom štíty, pobízel svého vozku a znepokojoval zástupy. Potom, vysoký a mohutný, pevný a silný, velký jako stožár vznešené lodi, vypustil z mrtvého místa své lebky rovný výtrysk černé krve, temně a magicky dýmající, jako kouř z královského hostince, když přichází král, aby se o něj na sklonku zimního dne postarali.


Máme tedy před sebou obraz barbarského, ale zároveň heroického a životaschopného etnika. V sousední Británii, která byla po několik století římskou kolonií (ale kam se křesťanství dostalo jen okrajově) dochází k mísení těchto dvou civilizací - barbarské a římské. Patricius (pozdější svatý Patrik) pochází z britonské celkem úspěšné rodiny, v dětství dosáhne alespoň základů římského vzdělání )umí číst a psát) ale v patnácti je unesen Iry jako otrok do Irska. zde v hladu a strádání zimou pase dobytek, ale následkem živého snu uprchne, vrátí se do civilizace, a díky novému vidění se pak znovu vrací do irska v roli misionáře. Co je v něm římského, co barbarského?


Patrik si už nikdy nedoplní běžné vzdělání, které zameškal, zatímco pásl ovce v Antrimu. Na celý jeho život bude vrhat stín neznalost latinského stylu a z toho plynoucí neschopnost jednat se vzdělanými lidmi na jejich úrovni. Někdy se při čtení jeho Vyznání (jednotné číslo, zatímco u Augustina množné) podivujeme, jestli ten ubožák vůbec měl nějaký vlastní jazyk.

Jeho mateřštinou byla možná nějaká raná forma velštiny, ačkoli je stejně tak pravděpodobné, že v Augustinově domě byla místní řeč jen pro služebnictvo a v rodině se mluvilo latinsky. Vyjma základní latinské vyučování zameškal vše - a pak se ponořil do nového jazyka, do irštiny, která je v některých ohledech sice podobná velštině, ale v tomto období byla ještě znatelně odlišná.

Když už to nemohl déle vydržet, opustil znovu svou rodinu a následoval hlasy do Galie, pravděpodobně do ostrovního kláštera v Lérins, právě naproti dnešnímu Cannes, kde požádal o teologické vzdělání jako přípravu pro své vysvěcení. Patrik není žádný stěžovatel, a proto si můžeme jen představovat, jak se mu při tomto studiu vedlo a jak často by dal přednost mrazu a hladu v Antrim před mučivou dřinou studia, pro něž byl tak špatně připraven. Noc předtím, než byl vysvěcen na jáhna, se svěřuje příteli s hříchem, který jej hryzal a kterého se dopustil, když mu bylo patnáct, a přijal odpuštění. V této době, stejně jako po většinu křesřanských dějin, znamenala “zpověd” veřejně učiněné prohlášení o stavu duše člověka, nebo jak se stávalo obvyklejším, učiněné příteli, který pak mohl potvrdit Boží odpuštění. Tato soukromá zpověď se Patrikovi ve stáří vrátí a bude jej znepokojovat.

Konečně je vysvěceným knězem a biskupem, skutečně prvním biskupem-misionářem v dějinách. Víme, že Ježíšovi apoštolové hlásali dobrou zvěst Nového zákona, když na ně o svátku letnic sestoupil v Jeruzalémě Duch svatý, a že hodlali zvěstovat “po všech koncích země”. Jsme si však poněkud nejistí v tom, jak daleko se většina z nich skutečně dostala, ačkoli se domníváme, že Petr byl přibit na kříž hlavou dolů v Římě. Tomáš se - alespoň podle legendy - dostal až do Indie. Ale prvním křesťanským misionářem, o němž máme rozsáhlejší svědectví,je až Pavel, tedy ne jeden z původních apoštolů, ale apoštol, jak se označoval povolaný nikoli lidmi to jest povolaný skrze vidění.

Patrik může být druhým takto povolaným. Pozoruhodné není to, že Patrik pocítil nesmírnou touhu po misii, ale že ve čtyřech stoletích mezi Pavlem a Patrikem nenalezneme žádné misionáře.

Pro římské občany bylo místem k životu římské město nebo vila. Pagus, necivilizovaná venkovská krajina, skýtala nutná nepohodlí a obtíže. Obyvatelé pagu byli pagani, čili pohané, venkovští balíci, neotesaní, nespolehliví, představující ohrožení.

Římští křesťané přijímali tento předsudek, aniž by jej zkoumali. Augustin si v hloubi duše uvědomoval, že platónská cesta vzhůru k Moudrosti, vedoucí poznáním a klidnou meditací a stojící mimo dějiny, je neproveditelná a je třeba ji nahradit biblickou cestou časem, životním během každého člověka i lidského rodu. Nicméně slova iter (cesta) a peregrinatio (putování) mu naháněla strach. Jako biskup z města Hippo nenavštívil téměř nikdy venkovskou oblast, nad níž oficiálně vykonával svůj úřad, a když tak jednou učinil, málem ho ze zálohy napadli circumcellioni, radikální donatisté, kteří byli jistým druhem křesťanské kombinace Vzpurných a Strany boží. Cesty do Říma a do Milána, které vykonal jako mladík, se už nikdy neopakovaly. Ani za milion let by ho nenapadlo odvážit se za hranice ekumeny - oblasti pod římskou nadvládou. Za ekumenou, mimo říši, vládl nepředstavitelný chaos: “Zde jsou lvi”, říkávaly středověké mapy o nezmapovaném území.

Opravdu, ani velký misionářský apoštol Pavel, který kvůli evangeliu snášel všechny útrapy antického cestování, se sám nikdy neodvážil mimo řecko-římskou ekumenu. Předpokládaný apoštol Indie Tomáš snad sice mimo oficiální ekumenu cestoval, ale obracel na víru starobylou civilizaci, poutanou mnohými svazky k řeckému světu. Takže Patrik byl skutečně prvním - byl to první misionář pro barbary mimo dosah římského práva. Krok, který učinil, byl svým způsobem tak smělý, jako Kolumbův, a tisíckrát humánnější. On sám si byl vědom radikální povahy toho, co dělá. Připomíná těm, kteří jej později v životě obviňovali, že “Evangelium bylo zvěstováno až k těm místům, za nimž už nikdo není”, - nic než oceán. Nebyl nijak slepý k nebezpečím, dokonce i v posledních letech života říkával: “každý den jsem připraven, že budu zavražděn, zrazen, uvržen do otroctví - že se mi může stát cokoli. Ale pro sliby nebes se žádné z těchto věcí nebojím, neboť jsem se sám vydal do rukou Boha všemohoucího.”

Svatý Patrik byl muž šlechetný
a pocházel z dalekého lidu,

zpívá písnička z kabaretu devatenáctého století. Skutečně byl. A byl to člověk dobrý a statečný, jeden z přirozených rytířů lidskosti. Mezi jednoduchými, přímočarými lidmi, kteří si bez výhrad vážili jeho niterné slušnosti, byl úspěch jeho misie zajištěn.

Patrikova láska k adoptovanému lidu září z jeho spisů, a není to jen zevšeobecněná “křesťanská” blahovůle, ale láska k jednotlivcům takovým, jací jsou. Vypráví nám o “požehnané ženě, rozené Irce, vznešené, neobyčejně krásné (pulcherritna), opravdu zralé, kterou jsem pokřtil”. Kdo by si mohl představit tak upřímný obdiv k ženě z pera Augustinova? Kdo by si mohl představit takovou přesnost pozorování u většiny z těch, jejichž jména jsou uvedena v kalendáři svatých?

Neustále si o svůj lid dělal starosti, nejen o jejich duchovní blaho, ale i o blaho tělesné. Nikdy mu nesešla z mysli hrůza otroctví: “Jsou to však ženy v otroctví, které trpí nejvíce a které si vedou statečně navzdory hrozbám a násilí, jež musí snášet. Pán dává milost mnoha svým služebnicím a následují jej až do morku kostí, ačkoli tak nesmějí činit.” Z Patrika se stal Ir, člověk, který dokáže důvěřovat ženské síle a statečnosti více, než tak dokázal kterýkoli klasický vzdělanec.

V posledních letech života snad mohl vidět Irsko proměněné svým učením. Alespoň podle tradice ustanovil biskupy všude v severním, středním a východním Irsku: byl primasem v Ard Macha (dnešní Armagh), což je vrch vzdálený od Emain Macha, sídla ulsterských králů pocházejících od Derdriuova pronásledovatele Conchobara, a ustanovil biskupa poblíž u Tary, domova nejvyššího krále (vybíraného - teoreticky rotací! - z provinčních králů), a dále biskupy při hlavních sídlech králů severního a jižního Leinsteru. Vytvořil biskupství dokonce až v Cruachanu, starobylém Medbině hlavním sídle kraje Connachtu, ačkoli Munster na jihu zůstane na ještě další generaci pohanský. Praxi spojování biskupství s místními královstvími převzal Patrik bezpochyby z kontinentálního modelu církevní organizace. Ale všude tam, kde by Augustin viděl toto uspořádání jako ideální k získávání výhod a pro pomalé a postupné zvětšování moci církve, tam Patrik takové motivy mít nemohl. Neboť staré Irsko nemělo žádné civitates, žádná populační centra, ale jen rozptýlené a vzájemně odloučené zemědělské usedlosti. Tím, že svá biskupství umísťoval co nejblíže králům, Patrik doufal, že bude možné dohlížet na většinu mocných nájezdníků a zlodějů dobytka a omezit jejich loupežení.

S Iry, dokonce i s jejich králi, měl ohromující úspěch. Během jeho života i krátce po jeho smrti se irský obchod s otroky zastavil, a jiné formy násilí, jako vraždy a války mezi kmeny, se zmenšily. Poněkud méně úspěšný byl při reformování irských sexuálních mravů, ačkoli zakládal mužské i ženské kláštery z místních obyvatel, zde jejich členové svým způsobem života Irům připomínali, že ctnosti dlouhodobé věrnosti, odvahy a štědrosti jsou pro obyčejné lidské bytosti skutečně dosažitelné a že meč není jediným nástrojem k uspořádání společnosti.

Patrikovy vztahy s jeho britskými bratry byly méně šťastné. Podél západního pobřeží Británie povstávali drobní králové, kteří při honbě na zaplnění mocenského vakua, vzniklého odchodem římských legií, si pro sebe odtrhávali nové oblasti a věnovali se pirátství, tedy činnosti, kterou křesťanští Britové již před dlouhou dobou opustili. Vojska jednoho z těchto králů, Corotia, se vrhla na nyní mírumilovné pobřeží severního Irska, zmasakrovala mnoho obyvatel, zmocnila se kořisti a odvlékala Patrikovy konvertity po tisících - “se svatým olejem dosud na jejich čelech”, jak popisuje potupený apoštol.



Přes útoky Britonů se Patrikovi podaří jeho christianizační dílo v Irsku měrou neuvěřitelnou, stává se národním světcem a mužem, kolem něhož se soustředí mnoho legend. A také zakladatelem irského písemnictví. Záhy se totiž začne zapisovat v gaelštině a irsko se tak po Řecku a Římu stane třetí evropskou zemí s vlastní literaturou.


Z množství legend, které obklopují Patrika, jich může být jen málo autentických. Nevyhnal hady z Irska. Nemáme způsob, abychom se dozvěděli, zda skutečně použil jetelový trojlístek pro vysvětlování Trojice. Pravděpodobně se střetl s králem, pravděpodobně s nejvyšším králem v Taře, a možná, že neměl právo připomenout Kristovo vzkříšení zapálením hranice s ohněm - stejným ohněm, který se stal trvalým rysem všech východních liturgií. Dokonce ani velká Patrikova modlitba v irštině, někdy nazývaná “Krunýř svatého Patrika”, neboť jej měla chránit před nepřátelskými silami, také nazývaná “Pláč jelena”, neboť jej měla učinit podobným jelenu před zrakem těch, kteří mu chtěli uškodit, mu nemůže být připsána s konečnou jistotou. Určité rysy jazyka zařazují tuto modlitbu do sedmého nebo dokonce do osmého století. Naproti tomu, patrikovské je její jádro, kde poprvé zaznívá tvrzení, že vesmír sám je Velkou svátostí, magicky určenou svým milujícím Stvořitelem k požehnání lidským bytostem a k jejich pomoci. Svým postojem je toto nejranější vyjádření evropské lidové poezie dílem křesťanského druida člověka jak víry, tak kouzel. Jeho cítění je zcela neaugustiniánské, ale je to právě toto cítění, které bude oživovat nejlepší poezii středověku. Jestliže Patrik tuto modlitbu nenapsal (alespoň ne v její současné podobě), pak od něj pochází inspirace k ní. Neboť v tomto kosmickém zaříkávání nakonec nachází svůj hlas nevyslovený vyhnanec, který plakal pro otroky, pomáhal obyčejným lidem v jejich těžkostech a miloval východ slunce a moře. Je to zcela případně irský hlas:

Povstávám dnes,
mocnou silou, vzýváním Trojice,
vírou v trojnost,
vyznáním jednoty
Stvořitele stvoření.

Povstávám dnes,
silou Kristova narození a jeho křtu,
silou jeho ukřižování a pohřbu,
silou jeho vzkříšení z mrtvých a nanebevzetí,
silou jeho sestoupení při Posledním soudu.

Povstávám dnes,
silou lásky cherubínů,
v poslušnosti andělů,
ve službě archandělů,
v naději, že získám odměnu při vzkříšení z mrtvých,
v modlitbách patriarchů,
v proroctvích proroků,
v kázání apoštolů,
ve víře vyznavačů,
v neposkvrněnosti svatých pannen,
ve skutcích spravedlivých lidí.

Povstávám dnes,
silou nebes:
světlem slunce,
září měsíce,
jasností ohně,
rychlostí blesku,
prudkostí větru,
hlubinou moře,
stálostí země,
pevností skály

Povstávám dnes,
Boží silou, která mne řídí,
Boží mocí, která mi pomáhá,
Boží moudrostí, která mne vede,
Božím okem, které na mne hledí,
Božím uchem, které mne slyší,
Božím slovem, které ke mně mluví,
Boží rukou, která mne stráží,
Boží cestou, která leží přede mnou,
Božím štítem, který mne ochraňuje,
Boží hostií, které mne zachraňuje
z osidel ďáblů,
z pokušení neřestí,
před každým, kdo mi chce ublížit,
v dálce i blízko,
když jsem sám i když jsem v davu.

Svolávám dnes všechny tyto síly, které stojí mezi mnou a dábly
proti vší kruté nemilosrdné moci, která může bránit mému tělu a duši,
proti zaklínadlům falešných proroků,
proti černým zákonům pohanství,
proti falešným zákonům kacířů,
proti lstivosti modlářství,
proti kouzlům čarodějnic a kovářů a čarodějů,
proti každé znalosti, která podlamuje tělo a duši člověka.

Kristus mne dnes chrání,
proti jedu, proti popálení,
proti utopení, proti poranění,
takže mohu získat hojnou odměnu.
Kristus se mnou, Kristus přede mnou, Kristus za mnou,
Kristus ve mně, Kristus pode mnou, Kristus nade mnou,
Kristus po mé pravici, Kristus po mé levici,
Kristus, když uléhám, Kristus, když usedám, Kristus, když vstávám,

Kristus v srdci každého, kdo na mne myslí,
Kristus v ústech každého, kdo o mně mluví,
Kristus v každém oku, které se na mne dívá,
Kristus v každém uchu, které mne slyší.
Povstávám dnes, mocnou silou, vzýváním Trojice,
vírou v trojnost,
vyznáním jednoty,
Stvořitele stvoření.


A zde jsme u toho, jak a čím Irové zachránili civilizaci. Po celém Irsku se zakládají kláštery. Hovoří se metaforicky o zeleném mučednictví. Červené mučednictví je mučednictví krve prolité za pravdu Kristovu. Zelené mučednictví je obětování světského života životu v klášteře. Původní představa osamocených mnichů meditujících v irské úrodné krajině bere rychle za zvé. Mniši se seskupují v kláštery, vytvářejí komunity, zvládají základy psaní a opisují díla klasiky. Díla, která by bez nich zmizela v chaosu panujícím na pevnině. Kláštery vítají lidi nejen z Irska ale i okolních zemí, poskytují jim nutné životní minimum a vzdělanost se vzmáhá. Irsko se stává “vydavatelem celé Evropy.”


Od pečlivého Bedy se tedy dozvídáme, že irské klášterní univerzity přijímaly obyčejné lidi stejně jako šlechtice a také i ty, kteří chtěli jen studovat, ale ne vstoupit do kláštera.

Irská štědrost se netýkala jen rozmanitosti lidí, ale i myšlenek. Byli stejně lhostejní k pravověrnosti myšlenek jako k uniformitě klášterní praxe a přijímali do svých knihoven vše, co se jim dostalo do ruky. Rozhodli se nic nevylučovat. Neměli skrupule svatého Jeronýma, který se bál, že by mohl shořet v pekle za to, že četl Cicera. Když se naučili číst evangelia a jiné knihy z Bible svaté, životopisy mučedníků a asketů, kázání a komentáře církevních otců, začali hltat vše ze staré řecké a římské pohanské literatury, která se k nim dostala. Ve svém ničivém neomezovaném katolictví pohoršovali konvenční církevníky, kteří se učili vážit si hlavně křesťanské literatury a zdaleka se vyhýbat pochybné morálce pohanských klasiků. Vzdělaný britský kněz Aldhelm z Malmesbury, který sám získal vzdělání od Irů, (a proto věděl, o čem mluví) napsal, aby varoval mladé saské studenty před “starobylými bájemi” a dalšími pokušeními irského vzdělávání: “Jakou výhodu přináší pro svátost pravé víry potit se nad čtením a studiem nečistých oplzlostí Proserpiny nebo Hermiony, necudného potomka Meneláa a Heleny, nad luperkáliemi a ctiteli Priapovými?” Aldhelm - můžete skoro slyšet, jak pohrdavě nasává dech - si vzal správné ponaučení a mohl se klidně a zjevně zpotit, když mu některý ze šťavnatějších klasických příběhů tančil jeho mnišskou hlavou.

Nešlo o to, že by Irové byli nekritičtí, ale jen neviděli žádný smysl v tom, aby sami sobě ukládali cenzuru. Spolu s Terentiem mohli říci: “Homo sum, humani nil a me alienum puto” (Jsem člověk a nic lidského mi není cizí). Pro Johna T. McNeilla, nejvyváženějšího z všech církevních historiků to byla právě “velkorysost a bohatství irské klášterní kultury, odvozované z klasických... autorů”, která dala Irsku “jedinečnou roli v dějinách západní kultury”.

Ačkoli staré příběhy Řecka a Říma byly pro irské mnichy svěží a okouzlující, přesto mohli mít příležitostně na svou literaturu chmurnější pohled, který se nám zachoval jen díky tomu, že jej zapsali, buď ze svých dětských vzpomínek, nebo z představení potulných bardů. V Leinsterské knize, která obsahuje květnatý překlad Táinu, končí báseň klášterním “Amen”, po kterém písař napsal irsky dřívější ústní bardskou formuli: “Požehnání každému, kdo se naučí zpaměti Táin věrně v této podobě, a nebude do něj vkládat nic jiného.” Hned nato zanechal stejný písař svou stručnou a jasnou kritiku: “Já, který jsem opsal tento příběh či přesněji výmysl, nevěřím podrobnostem tohoto příběhu, tohoto výmyslu. Některé věci zde jsou ďábelskými lžemi a některé jsou básnickými smyšlenkami. Některé se zdají být možné a jiné ne, některé jsou pro potěšení idiotů.”

Tedy, ač obsah Táinu odsuzoval, přesto jej přepsal. Jen díky takovým písařům, bez ohledu na to, jak zmatené mohou někdy být jejich poznámky, máme bohatý poklad rané irské literatury, nejranější národní literatury, která přežila, neboť byla brána dost vážně na to, aby ji někdo zapsal. Ač se tito první irští literáti vášnivě zajímali o světy, které se jim otevíraly ve třech posvátných jazycích - v řečtině, latině a v základech hebrejštiny - milovali svou vlastní řeč příliš, než aby se jí vzdali. Kdežto jinde v Evropě by pro vzdělance mluvit svým národním jazykem znamenalo smrt, Irové brali všechny jazyky jako hru, která je příliš zábavná, než aby se jakékoli její části zbavovali. Byli příliš hravými dětmi, než aby přikládali jakoukoli hodnotu snobství.

Tu a tam v dochovaných rukopisech, na konci spletitého latinského překladu pavlovských dopisů, na okrajích neproniknutelného řeckého komentáře svatých knih nacházíme nudné škrábaniny irských písařů, kteří se udržovali v bdělém stavu tím, že si napsali veršík či dva své milované irské lyriky, a tak, nahromaděním těchto poznámek, zanechali pro naše potěšení celou literaturu, která by jinak zůstala neznámá. Kdoví, někdy si písař možná složil básničku sám a často, i když ne vždy, se pravděpodobně jednalo o studenta, který nám sděluje, jak vypadalo denní snění chlapce určeného pro klášterní život. “Syn krále z Moy” jak napsal jeden škrabal:

Nalezl dívku v zeleném lese uprostřed léta,
dala mu plný klín ostružin,
a plnou náruč jahod.

Jiný je ještě přímější:

Je to miláček,
žalud z dubového lesa.
Je mladý,
Zlíbej ho!

A třetí se nachází ve skutečném nebezpečí, že svá studia nedokončí:

Všichni touží vědět,
kdo bude spát s plavovlasou Aideen.
Vše, co Aideen sama přiznává,
je, že nebude spát sama.

Jeden písař si bude stěžovat na záda ničící práci, kterou je opisování knih, jiný na umatlaného spolupísaře: “Tady lze snadno ušpinit Gabrielův spis.” Věta je napsána krásným rukopisem na okraji nenápadné stránky. Třetí bude skřípět zuby nad obtížností znásilňovaných starověkých Řeků, které opisuje: “Ať už to má konec - a sedm kleteb na to!”

Ale většinu z nich jejich práce baví a jsou ponořeni do příběhů, které opisují. Pod popisem Hektorovy smrti na trojské pláni napsal se vší úctou jeden písař, který byl zcela ponořen do slov, která opisoval: “Hrozně se rmoutím nad výše uvedenou smrtí.” Jiný, když poměřoval trvalost svého milovaného díla se svým krátkým životem, dospívá k názoru: “Je to smutné, malá pestrobarevná bílá knížko, určitě přijde den, kdy někdo řekne nad tvými stránkami: ‘Ruka, která toto napsala, už není.’” Snad nejjasnější obrázek toho, co znamenalo být písařským badatelem, je obsažen ve čtyřstrofé irské básni vsunuté do rukopisu z devátého století, který jinak obsahuje tak učený materiál, jako je latinský komentář k Vergiliovi a seznam řeckých vzorů:


Já a můj kocour Pangur Ban
máme stejný úkol:
Jeho radostí je lovit myši
já sedím celou noc a lovím slova.

Je to příjemné, když vidím,
jak si libujeme ve svých úkolech,
když doma sedíme a nalézáme,
zábavu pro svou mysl.

Proti zdi upírá své oči,
dokonalé, nelítostné, pronikavé a lstivé,
proti zdi vědění se já
se svou trochou moudrosti snažím.

Tak v míru svůj úkol plníme,
můj kocour Pangur Ban a já,
ve svém umění nalézáme blaho,
já mám to své a on svoje rovněž.

Tohle byly šťastné lidské bytosti, občas trochu jízlivé, ale obvykle naplněné potěšením z úkolů, které jim osud uchystal. Nepovažují se za lenochy, spíše se zaměstnávají textem, na kterém pracují, snaží jej podle svého způsobu pochopit, a je-li to možné, něco k němu přidat nebo jej vylepšit. V této oslňující nové kultuře nebyla kniha izolovaným spisem na zaprášené polici. Z generace na generaci promlouvala pravdivě kniha ke knize, spisovatel k písaři a písař ke čtenáři. Tyto knihy byly, pokud bychom použili dnešní řeči, otevřené, ve vzájemném souladu a vzájemně textově závislé - nádherný literární sendvič, do něhož se písař často snažil přidávat kousek čehokoli, z jakéhokoli období, z jakéhokoli jazyka a stylu, které znal. Nikdo neuvidí nic podobného, až dokud James Joyce nenapíše svého Ulyssesa.


Zbývá už jen poslední krok - vrátit uchované, rozmnožené a nově pochopené kulturní dědictví Evropě. Doba k tomu začíná nazrávat, blíží se rok 600, po zemětřesení způsobeném stěhováním národů se Evropa usazuje a přichází okamžik tohoto kroku, okamžik role Collumcilovy a Kolumbánovy, irských křesťanských misií do Evropy. Situace se obrací - z někdejší země pohanů přicházejí misionáři do zpohanštělé Evropy. Nastává doba bílého mučednictví.


Tento krok podnikl Columcille. Tím, že vstoupil do malého člunu, který jej nesl za obzor, vstoupil do irského panteonu hrdinů, kteří vykonali nesmrtelné skutky v beznadějné situaci. Když se onoho rána plavili pryč, dělal tu nejtěžší věc, jakou irský člověk mohl učinit, a která pro něj byla ještě těžší, než vzdát se svého života: opouštěl Irsko. Jestliže zelené mučednictví nesplnilo svůj úkol, zde se naskýtalo mučednictví, které bylo zcela jistě rovnocenné mučednictví rudému, a od nynějška byli všichni, kteří následovali Columcillova vedení, nazýváni bílými mučedníky. Byli to ti, kteří se plavili do bílého nebe jitra, do neznáma, aby se již nikdy nevrátili.

Tímto způsobem se irská klášterní tradice začala šířit i mimo Irsko. Již dříve hostily irské kláštery mnoho tisíc cizích studentů, kteří si domů přinášeli irskou vzdělanost. Teď však samotní irští mnichové kolonizovali barbarizovanou Evropu a přinášeli svou vzdělanost. Jejich první základnou se stalo Skotsko, obydlené domorodými Pikty a irskými kolonisty, kteří se tam usadili již v Patrikově době. (V pozdním starověku a během středověku byli Irové nazýváni latinsky Scotti či Scoti a Scotus nakonec označovalo irský původ. Irsko se latinsky nazývalo Hibernia, někdy Scotia. Název Scotia Minor používaný pro irskou kolonii v severní Británii byl nakonec zkrácen na Scotia či Scotland (Skotsko)). Protože je nikdy nezajímaly velké stavby, trávili irští mniši svůj čas raději studiem, modlitbou, prací v hospodářství - a samozřejmě opisováním. Takže základní stavební plán ionského kláštera byl rychle vyplněn: malá chatka pro každého mnicha, pro opata poněkud větší a na vyšším místě, refektář a kuchyň, písárna a knihovna, kovárna, cihlářská pec, mlýn a dvojice stodol; skromný kostel - a už byli v plné práci. Brzy zjistili, že potřebují ještě jednu budovu, překvapivě pro ubytování hostů, neboť začal nekonečný proud návštěvníků- Skotů, Piktů, Irů, Britonů, i Anglosasů, které lákala pověst legendárního opata Iony. Začali proudit na tento vzdálený ostrov a mnozí z nich se už domů nevrátili.

Neúnavný Columcille tedy začal snít o založení nových klášterů. Obzvláště mezi drsnými Skoty a zjizvenými Pikty se Columcillova pověst šířila jako oheň. (Do té doby se do něčeho podobného nikdo vůbec nepouštěl.) Stanovil pro ionské společenství počet sto padesáti mnichů jako nejvyšší možný, a když byl překročen, dvanáct a jeden mnich se vydali založit nový klášter v novém prostředí. Další žadatelé stále přijížděli v davech. Do Columcillovy smrti v posledních dnech šestého století bylo jeho jménem založeno šedesát klášterů podél rozeklaného pobřeží a v hornatých výšinách větry bičovaného Skotska. Už dlouho předtím překonal svou kvótu tří tisíc a jedné zachráněných duší.

O Patrikovi není v Columcillově Životě žádná zmínka, což nepřekvapuje, když si uvědomíme, že byl napsán Adomnanem, opatem z Iony, sto let po Columcillově době, kdy Iona, Kildare a další raně křesťanské kláštery urputně zápasily s Patrikovým Armaghem o převahu křesťanského Irska. Ale Columcillova osobnost, která vyzařuje ze všech jeho děl, a všechny legendy, které o něm známe, nás přesvědčují, že je Patrikovým duchovním synem a důstojným následníkem. Je naplněn pocitem sounáležitosti, uzdravuje nemocné dotykem, svrhává “dolů do pekel” zloděje, kteří vykradli dům jeho přítele, dokonce prodlužovaným rozhovorem a modlitbou překazí obnovení ztracené lásky ženy k svému manželovi. Je tvrdý sám k sobě, spí každou noc, jako Jákob, s kamenem místo polštáře. Žije v nenuceném kontaktu s přírodou, hovoří s lesními zvířaty a výborně zvládne první zaznamenané setkání s obludou z Loch Ness (která jen pohlédne na Columcillovy vztyčené paže a jezero rychle opustí).

Při jedné příležitosti se dokonce vrátil do Irska (o irském světci nikdy neříkej nikdy), aby před sněmem v Drumceattu obhájil, že irské království Daldriada (které pokrývalo irské Skotsko a část Ulsteru - a jemuž byl Columcille zavázán věrností) si zaslouží osvobození od daně vybírané pro nejvyššího krále v Taře. Columcile zvítězil, neboť se proti němu žádný člověk neodvážil vystoupit. Na pořadu jednání byl rovněž návrh potlačit vrstvu bardů, což byl nesporně obtížný druh lidí, jejichž satiry měly dost moci zabíjet a kteří požívali těch nejtroufalejších výhod, kdekoli pobývali. Poezie, pravil Columcille (který byl ve své době sám nejuznávanějším básníkem) je podstatnou součástí irského života: Irsko bez ní nemůže být Irskem. Nezakazujte bardy, jen přikažte, aby rozšířili svůj kruh a učili ostatní to, co znají. Neodolatelný návrh od neodolatelného člověka. Když Columcillův návrh shromáždění schválilo, dvanáct set rozveselených bardů zaplnilo shromažďovací místo a zpívalo chvály na světce, který si, rudý v tváři, stahoval přes obličej kápi svého bílého vlněného pláště, aby skryl své rozpaky.

Ke konci života začal mít předtuchy své smrti. Jednoho dne popřál sbohem každému ze svých spolubratří, kteří pracovali venku na polích, a velmi oblíbenému starému soumarovi, kterého mniši používali k přivážení mléka. Za svůj poslední pozemský úkol si zvolil usednout a pokračovat v práci na přepisování rukopisu. Při psaní Žalmu 34 se zastavil po dokončení slov “Ti, kteří hledají Hospodina, nemají nedostatek.” Položil svůj brk a zašeptal: “Ať Baithene dopíše zbytek.” Tu noc vstal Columcille jako obvykle ze svého spartánského lůžka, aby se připojil ke svým bratřím při zpěvu půlnoční oficia. Když mniši došli do ztemnělého kostela, nalezli Columcilla ve vytržení před oltářem. Všem jim požehnal a zemřel.

“Byl to,” napsala britská historička Kathleen Hughes, “člověk vysokého původu, kterému jeho aristokratické prostředí poskytovalo výhodu, že uměl vládnout. Měl nadání jasnozřivosti spojené se schopností ovládat druhé lidi silou své osobnosti. Byl pronikavým soudcem charakteru a současně člověkem vřelé útčasti. Dokázal vzbuzovat strach, uměl potěšit a udělat radost.” Tento válečnický mnich, tento homme de fer, jak jej nazval francouzský řádový historik Jean Decarreaux, vytvořil svým výjimečným odhodláním mezi Skoty a Pikty severní Británie vzdělanou křesťanskou společnost. Když nyní Columcille zemřel, začala další vlna jeho neohrožených synů pod vedením Columcillova největšího duchovnfho dědice Aidana provádět z nového (ale brzy opředeného bájemi) ostrovního kláštera Lindisfarne stejnou proměnu mezi pohanskými Angly z Northumbrie. Tak jako Columcille pokřtil Skotsko a naučil je číst, Aidan udělá to samé pro celou severní Anglii.

A právě tak, jako neústupný válečník Cú Chulainn posloužil za vzor irské prehistorické mužnosti, Columcille se nyní stal vzorem pro všechny, kteří chtěli dosáhnout nejvyššího vítězství. Mniši se začali vydávat na cesty do všech směrů, rozhodnuti přijmout pro Krista slavné a hrdinské vyhnanství. Byli to samozřejmě válečničtí mniši a vůbec se nebáli žádných příšer, které by mohli potkat. Někteří putovali na sever jako Columcille. Ostatní se ubírali na západ, jako Brendan Mořeplavec, který navštívil Island, Grónsko a Severní Ameriku a večeřel na zádech velryby uprostřed oceánu. Někteří vyráželi v člunech bez vesel a c1 cesty nechávali zcela v rukou Božích. Mnoho exulantů se dostalo do kontinentální Evropy, kde byli více než rovnocennými soupeři barbarům, s nimiž se setkali. Tito lidé, které Římané nikdy nepřemohli (a na křesťanství je obrátili jen náhodou, v osobě nedokonalého Římana Patrika), neohroženě navrátili starověkou civilizaci zpět do jejího starověkého domova.

Mapka v knize ukazuje, kde všude na kontinentě založili Irové kláštery. Cahill popisuje, jak předávali úctku ke knize dalším národům, jak se po jejich vzoru emancipovaly tyto národy v tom, že začaly psát literaturu vlastním jazykem. Zmiňuje se i o tom, že do Modré na Moravě přišli a postavili zde kostelík v klasickém irském tvaru roku 790, tedy 73 let před Cyrilem a Metodějem, zmiňuje se, že došli až na Rus.

Ale nemá cenu vypočítávat detaily. kniha je opravdu velmi čtivá, a jakkoliv jsem z ní zvolil rozsáhlé úryvky (které doufám drží téměř pohromadě vlastní silou, takže jsem průvodního slova mohl pouřít velmi střídmě), stojí za přečtení celá. Nešťestím je jen ledabilá práce nakladatelského redaktora, který pustil spoustu překlepů a chybiček. Překlad sám (Pavel Toman) je přitom čtivý, jen korektury asi nikdo nedělal. Opravdu škoda.

Asi jste postřehli, že Cahill nepíše svou knihu jen proto, aby upozornil na minulost,a le i pro to, aby hledal paralely s přítomností. Ty se vyskytují jak v přirovnáních a aktualizacích, tak v závěrečném poslání knihy.

Není asi náhodou, že moji oblíbení myslitelé upozorňují na jakousi paralelu mezi dobou zániku říše římské a současností (výrazně např. Erazim Kohák). A za zamyšlení stojí formulace, kterou předkládá v samotném závěru své knihy Thomas Cahill:


Když hledíme my, lidé rozvinutého světa, my Římané dvacátého století na naši planetu Zemi, vidíme trochu známek naděje, ale ještě více zoufalství. Technika se rychle rozvíjí a dává vzniknout divům, které náš svět navzájem sjednocují - vítězství nad nemocemi, které soužily každou dobu kromě té naší a následné snižování míry úmrtnosti, revoluce v získávání úrody, která pokračuje, aby nasytila expandující lidstvo, zamýšlená “informační dálnice, která nám všem brzy umožní získávat informace a navzájem komunikovat způsoby tak běžnými a dokonalými, že by oslnily budovatele římských silnic, prvního velkého informačního systému.

Ale ze systému silnic zbyly neschůdné trosky poté, co byla říše zaplavena populační explozí z míst za jejími hranicemi. Tak to bude i s námi. Římský odkaz nás poučuje o tom, co se nevyhnutelně stane, když zbídačelé a rychle rostoucí skupiny obyvatelstva, jejichž způsobům myšlení i jednání rozumíme jen mlhavě, se napřou proti bohaté a organizované společnosti. Více než miliarda lidí dnes v našem světě přežívá s méně než 370 americkými dolary za rok, zatímco Američané, kteří ze světové populace představují pět procent, nakupují padesát procent jejich kokainu. Jestliže se obyvatelstvo světa, jehož počet se za našeho života zdvojnásobil, do poloviny příštího století opět zdvojnásobí, jak by potom mohl někdo doufat, že unikne katastrofickým následkům - hněvu, který přijde? Ale my se k těmto nepříjemným věcem obracíme zády a přemýšlíme o šťastnějších vyhlídkách našich technologických snů.

Co bude ztraceno a co se zachrání z naší civilizace o tom pravděpodobně nemůžeme rozhodovat. Žádná skupina lidí ještě nevymyslela, jak si naplánovat svou budoucnost. Budoucnost už dnes možná klíčí, ne v zasedacích sálech správních rad v Londýně, ani v kancelářích ve Washingtonu nebo v bance v Tokiu, ale na nějaké bizarní předsunuté hlídce - v laskavém britském sirotčinci v pochmurném peruánském předhůří; v domě pro umírající v zapadlé ulici Kalkaty, řízeném naprosto cílevědomou albánskou jeptiškou; v lehkomyslném francouzském lékařském týmu na vyhladovělém okraji Sahelu; v misii do Somálska vedené irskými sociálními pracovníky, nezapomínajícími na vlastní Velký hlad; v programu pomoci s péčí o děti odsouzeným matkám ve věznici v New Yorku - ve skrytém koutě, kde se šlechetná lidská bytost mimořádným způsobem angažuje pro milující vyvržené ženy.

Snad se dějiny vždycky dělí na Římany a katolíky - či, lépe řečeno, lidi katolické. Římané jsou ti bohatí, kteří si řídí záležitosti po svém a musí vždy hromadit více, protože instinktivně věří, že nikdy nebude dostatek pro všechny. Lidé katoličtí, jak z jejich názvu plyne, jsou univerzalisté, kteří instinktivně věří, že celé lidstvo tvoří jednu rodinu, že každá lidská bytost se rovná dítěti Božímu, a že se o nás Bůh postará. Malraux prorokuje, že dvacáté první století bude bud’ duchovní, nebo nebude. Má-li být naše civilizace zachráněna - zapomeňte na naši civilizaci, která, jak říká Patrik, může pominout “v okamžiku jako obláček nebo pára, rozvátá větrem” - máme-li my být zachráněni, neučiní tak Římané, ale světci.


****** PS: Jak patrno, jsme my Keltové vlastně optimisté. Přeji vám všem radostné prožití Veliké noci.

Jiří moravský Brabec


Thomas Cahill - Jak Irové zachránili civilizaci

Z anglického originálu How the Irich Saved Civilization přeložil Pavel Toman. Pragma, 1998. 232 stran, náklad a cena neuvedeny.Zaplatil jsem za ni (rád) 140 Kč.



ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 1998, Zlin Net a.s.
All rights reserved.