ZPĚT na titulní stranu


Kniha pro mne

Petr Husák

Budování kapitalismu v Čechách

Rozhovory s Tomášem Ježkem


Abych se přiznal, dlouho jsme přemýšlel, jestli mám tuto knihu zařadit do ušlechtilé společnosti Mag(- azlinálních, -ických) knih. Protože z hlediska novinářské etiky je to vopruz a ostuda. Novinář udělá rozsáhlý knižní rozhovor s významnou osobností, která odmítne autorizaci, a on to přesto vydá. To samo se prostě nedělá, neboť je to do jisté míry novinářská sebevražda (alespoň ve slušné společnosti). Takovému novináři už žádná osobnost nemůže zásadní rozhovor poskytnout.

Přiznám se, že jsem dělal (byť i většinou v branži showbussinesu) velké množství rozhovorů, z toho některé bez autorizace, neboť zpovídaný mi věřil a autorizaci nepožadoval. Většinou však šlo o rozhovory časopisecké, které přece jen mají menší životnost než rozhovor knižní, z těch v knihách zahrnutých mně neautorizoval akorát Roman Horký, což už ovšem byla n-tá spolupráce mezi námi, jinak snad každý.

Nejen to, že pan Husák rozhovor nenechal autorizovat, pan Ježek dokonce výslovně zapověděl vydání této knihy jako škodlivé pro společnost v danou chvíli. Bohužel podle autorského zákona má smůlu. Pokud pan Husák jeho výroky nezkreslil a má je na pásce, asi ho nelze žalovat. Aneb i tato kniha je důkazem stavu společnosti u nás: Co se stalo je nemorální ale beztrestné.

Výroba knihy - rozhovoru sestává z několika etap. Ta první je, že novinář se doma připraví, nachystá si otázky, dokumenty, materiály, přečte, co s osobností rozhovor poskytující natropili kolegové.

Ta druhá spočívá ve vlastním rozhovoru, který je zaznamenáván na elektronické médium. Pokud jde o rozhovor tak rozsáhlý jako náš Ježek-Husák, neodehraje se zpravidla naráz, ale v několika sezeních, kdy novinář si může po hrubém zpracování připravit doplňující otázky na základě předchozí fáze, zjistit nekonzistentnosti v odpovědích osobnosti, případně nedostatečně nebo nečitelně odpovězené okruhy otázek a tyto části precizovat. Pak následuje třetí fáze - hrubý přepis poskytnutého materiálu. Ten může novináři zpracovat i sekretářka nebo menstruující přítelkyně. Abych se přiznal, díky tomu, že ani tu, ani onu nemám, tuto fázi vynechávám a osobně přecházím hned k fázi čtvrté.

Čtvrtou fází je jazyková úprava rozhovoru. Osobnost poskytující rozhovor jednak zpravidla mluví jinak, než je psaná norma. Například odpovědi začíná vždy nějakým tím plevelným slůvkem či frází: prostě, teda, tož, já si myslím... Ty je třeba buď vymýtit, nebo omezit na jakési stylotvorné optimum. Dál se může stát, že osobnost na otázku odpoví několikrát za sebou ve variantních formulacích, kde se postupně precizuje vyjádření: “Připadalo mi to docela zajímavé. Připadalo mi to zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdádt. Připadalo mi to zajímavější, než to vypadá. Opravdu mne to zaujalo. Byl jsem tím zcela zaujat a můžu říci, že mne samotného překvapilo, jak je to neobvyklé.” Zde musí novinář citlivě seškrtat formulace na únosnou míru, přičemž zpravidla ta závěrečná bývá nejpreciznější, jaksi definitivní. Výsledkem čtvrté fáze práce na rozhovoru je tedy už celkem čitelný rozhovor dvou osobností bez různých úchylek z vazby a zajíknutí, celkem odsýpající.

V páté fázi je třeba vyškrtnout všechny části rozhovoru, které se ukázaly jako jalové. Všechny ty sekvence typu:

R: Můžete nám říci něco k vaší dovolené v Tatrách?
O: V Tatrách? Jak jste přišel na to, že jsem byl v Tatrách?
R: Snad jsem to někde četl...
O: Ale já si nepamatuju, že bych tam byl. Slyším to poprvé.
R: Určitě? Já nevím, ale myslím si, že jsem to někde četl.
O: No, jestli nemyslíte to, že jsem jel se starou tatrovkou na Sečskou přehradu.
R: Že by?
O: Ale to je stejně nuda, jen jsme se vykoupali, a zase jsme jeli domů. Ale v Tatrách jsem vážně nebyl.
(atd. až po dalších šedesáti řádcích přejdou na jiné téma).

Dále je třeba zjistit, které části rozhovoru se de facto duplují a vymýtit jednu z nich (zpravidla tu pozdější) případně ji nahradit krátkou zmínkou (reprodukcí jádra rozhovoru v pár větách) a pokračovat dál. Tím se dostaneme k tomu, že v rozhovoru zůstane bez duplicit jen to zajímavé, co zaznělo.

Při rozhovoru časopiseckém, kde je redaktor ještě svázán závazným požadavkem délky celého dílka následuje pak ještě vivisekce (označme ji jako fáze pět bé), kdy je třeba z už dobrého rozhovoru amputovat ještě čtyřicet řádků tak, aby se konzistentnost neporušila a rozohovor vešel do daného formátu. Při knižním (nebo internetovém) rozhovoru to zpravidla není tak nutné nebo alespoň meze volnosti bývají větší.

Ale pozor, stále ještě nejsme hotovi. Následují ještě fáze šestá a sedmá a osmá. Šestá je autorizace dosavadního tvaru. Sedmá pak spočívá v promyšlení si, zda je rozhovor vyvážený, a to jak ze stránky novináře tak osobnosti. Tedy zda se například s mistryní světa v plavání nebavíme na jedné stránce o plavání a na pěti o jejím příteli.
(Pokud to není rozhovor do Playboye, pak by šlo tu stránku o plavání stáhnout na dva řádky:
R: Říká se, že máte nejlepší prsa v Evropě.
O: Nevím, osobně si myslím, že jsem lepší v poloze na znak.)
Zda jsme naší osobnosti volbou otázek a žehráním na její vstřícnost neublížili tím, že se v zachycených slovech jeví jako arogantní blb, zatímco ve skutečnosti před každou, byť i slovně jednoznačně formulovanou odpovědí, bylo zřetelně vidět, jak minutu přemýšlí a jedná více méně pokorně. Jestli tedy náš rozhovor nezkresluje tím, že v něm nejsou zachyceny neverbální složky projevu osobnosti, jestli je pravdivý. Tutéž otázku by si měla položit i osobnost v rozhovoru zpovídaná a my bychom jí měli dát možnost této reflexe - tedy dostatečný čas k autorizaci. V poslední osmé fázi korigujeme nějakou technikou rozhovor právě ve smyslu objektivity a vyváženosti. Může to být prostě doplnění rozhovoru, můžou to být komentátorské vsuvky, předmluva či epilog, může to být i ještě jedna změna formulací odpovědí i otázek, může to být doplnění o dokumenty a fotografie atd. Až v této fázi je rozsáhlý rozhovor v polohrubé fázi hotov a redaktora čeká už jen ona protivná povinnost dohlédnout na korektury (korektor, výtvarník a další lidé kolem knihy leckdy docela zdařile bojkotují vaši práci).

Nuže domnívám se, že Petr Husák skončil své práce na knize s Tomášem Ježkem někde uprostřed fáze čtyři. A tak se některé pasáže a formulace opakují, někde šlo dohladit i jednotlivé větičky, kniha je nevyvážená - kritičnost Ježkova ke kolegům není vyvážena dostatečnou sebereflexí, jakkoli je patrné, že jí byl autor schopen, a ve výčtu nešvarů možno pokračovat. Připojené dokumenty jsou zařazeny bez dostatečného komentáře a bez pevného propojení, sazba je chaotická, struktura i formální tvar jednotlivých subkapitol je nevyvážený a celá kniha velmi připomíná laciný a horkou jehlou šitý paperback typu Skutečný život princezny Diany (v černobílé versi pro zvláště chudé a senzacechtivé). Ono šití horkou jehlou signalizuje, že Husák pravděpodobně po té, co knihu dostal do nějakého mezitvaru a ježek ji odmítl autorizovat, ji odložil a odepsal, a v okamžiku, kdy se scéna politické zhoupla, pochopil, že když ji rychle vydá, může se proslavit, zbohatnout nebo prostě podpořit nějakou politickou ideu, za kterou stojí. Ani jedna z těchto motivací není ovšem omluvou. To všechno, co jsem dosud uvedl, jsou ovšem chyby Petra Husáka, nikoli Tomáše Ježka.



Nuže po tomto zničujícím výčtu chyb díla se možná ptáte, proč je to přesto Kniha pro mne. Protože jde o zajímavý materiál, který umožňuje vidět leccos v dějinách naší země v letech 1989-98 nově a zajímavě.

Především je třeba poznamenat, že rozhovory s T. Ježkem byly prakticky uzavřeny v roce 1995, že tedy nejsou poznamenány radikální proměnou politické scény v letech 1996-8. Pokud se tedy Ježek s úctou vyjadřuje o guvernérovi ČNB Tošovském a tvrdí, že tím, kdo první dostal nápad prosadit tohoto kultivovaného a vzdělaného člověka do funkce, byl Petr Pithart, je to podstatný argument proti klausovským nejasným narážkám z konce roku 1997, že nebýt jeho, Tošovský by se nikdy do špičky české scény nedostal.

Sumárně řečeno, profily jednotlivých osobností naší politiky a ekonomiky, jak je Tomáš Ježek načrtnul v roce 1995 mají na přelomu let 97-98 důležitou roli korekční čočky při našem pohledu na ně.

Podobně důležité je pro mne i zjištění, že Ježek v roce 1995 (a už v roce 1994) zřetelně viděl úskalí, na které naše privatizace a ekonomická transformace najíždí, a že nebyl schopen tento kurs změnit (a bohužel musím konstatovat, že do značné míry právě kvůli síle osobnosti Václava Klause).

Obecně vzato kniha je dobrým polotovarem, dobrým studijním materiálem a bude-li si čtenář vědom toho, že jde o polotovar, může mu kniha prospět v jeho snaze po chápání oněch obligátních otázek: kdo jsme, odkud pocházíme a kam jdeme (a kdo za to může). Vždy své recenze doplňuji o citace z knihy. Tentokrát jsem vybral Ježkovy neautorizované profily Václava Klause a Josefa Tošovského, vylíčení nástupu do ministerské funkce a vyhazovu z ní - tedy část sporů o autorství privatizace, roztržku mezi Klausem a Ježkem a závěrečné “ideové vyznání” Tomáše Ježka.

Přeji vám hezké čtení, ale ještě jednou zdůrazňuji, že jde o neatorizovanou a tedy pravděpodobně pro veřejnost neurčenou verzi názorů této zajímavé osobnosti.





VÁCLAV KLAUS


ŘEDITEL EKONOMICKÉ REFORMY

17. listopad 1989 byl pátek a my jsme v sobotu a neděli hráli turnaj v košíkové, který tradičně pořádala pražská odborová rada mezi podnikovými mančafty. Hrálo se to v Michli a bylo nás tam pět (mimo jiné Klaus). Vašek jako obyčejně hrál tu svoji typickou hru, která vypadá asi tak, že rozhodčí mu zapíská faul, on se diví, jak je rozhodčí blbej a že snad ani není možný, aby tak blbej byl, ten pak často znejistí a leccos mu odpustí. Tehdy ale pískal Cikán, co si to nenechal líbit, a když to na něj Klaus párkrát zkusil, vyhodil ho. Takže první den revoluce začal pro Klause tak, že ho Cikán chytil za límec a vyhodil ho ze hřiště.

ROZDĚLENÍ OBČANSKÉHO HNUTÍ - GENIÁLNÍ TAH

Je otázka, jestli s odstupem času nebude Klaus oceňován daleko více za to, že dokázal včas zlikvidovat Občanské fórum, než za celou ekonomickou reformu. Musím se přiznat, že dělit OF mě tehdy ani nenapadlo, v tom byl daleko přede mnou. Jestli jsem si někdy o některých věcech myslel, že je vím líp a dřív, tak to bylo třeba v případě úlohy vlastnických práv, kde jsem si naprosto jistý, že jsem to věděl nejenom dřív, ale i důrazněji a jasněji. V případě Občanského fóra měl Klaus neuvěřitelný cit pro nebezpečnost a neudržitelnost dalšího politického působení této myšlenkově nesourodé entity lidí a dokázal ji včas rozrazit. To byl v dané chvíli skutečně odvážný a jasnozřivý politický tah. Bylo to o to těžší, že jednotlivci v OF byli vlastně hrozně fajn lidi. Příjemní, vzdělaní, milí, slušní. Například Pithart je děsně fajn a “respektábl” člověk, Dienstbier sympaťák atd. - ale jako entita tito lidé nedokázali formulovat jasný, přesvědčivý a přesný program. Protože ekonomická reforma je týmová práce a Klaus vahou své osobnosti přirozeně týmu českých ekonomů 90. let šéfoval, často se říká, že reforma je Klausova. To je ale, použiju-li Václavových slov, hrubé nedorozumění. Reforma: to byl taky Kočárník, Tošovský, bylo nás víc, kteří jsme byli schopni formulovat základní pilíře ekonomické reformy.

Klaus ji snad dokázal nejlépe politicky prosazovat. Kuponovou privatizaci také dokázal nejlépe politicky postavit a probojoval ji, ale původní myšlenka jeho není. Výjimečnost jeho role v ekonomické reformě, tak jak je prezentovaná médii, je poněkud nadsazená. Pravda je, že on se uměl před lidi postavit tak, aby si mysleli, že reforma - to je především on. Co je však jeho, ale jen jeho, je zmíněné rozdělení Občanského fóra, a to byl pro celkový vývoj v této zemi zcela zásadní moment.

VZTAH K DISENTU

To je zcela zvláštní věc. Je to prapodivná směs psychologických a racionálních prvků - averzí, lidského podvědomí -, která v této souvislosti hraje u Klause důležitou roli. To už jsou ale velmi intimní věci. Klaus je člověk, který má strach z bolesti, z nesnází a ze strasti.

Představa, že by měl být v kriminále nebo že by ho měl bachař trápit, to by pro něho bylo fyzicky, ale zejména psychicky neúnosné. Strach z kriminálu a z fyzické strasti sehrál obrovskou roli v tom, že nechtěl a nemohl být v žádném případě disidentem. Sám v sobě se s tím musel nějak racionálně vyrovnat. A udělal to po svém: zdůvodnil si, že disent vlastně nemá žádný smysl a že daleko užitečnější je každodenní pilná a tvořivá práce. Když už jsme se narodili do komunistického světa, je daleko důležitější energii věnovat tomu, aby ten svět byl přijatelnější, než se proti jeho základům stavět, protože ten svět tu bude věčně, i naše děti ještě budou žít v komunismu, říkával Klaus. Přesto si však myslím, že tím prvotním motivem, proč tak jednoznačně disent odmítal, je pudový strach ze strasti... Jím vyřčené důvody jsou až racionalizací tohoto pudového postoje. Je v tom i kus závisti, že někdo dokáže strasti kriminálu vydržet.

DOKRESLENÍ ZPŮSOBU MYŠLENÍ

Vyrazili jsme tenkrát s Honzou Stráským na jeden z mnoha lyžařských zájezdů na běžkách, myslím, že do Jizerských hor, a večer jsme si sedli do hospody, povídali jsme si a byli jsme příjemně unavení. Sedíme tam, popíjíme, meleme pátý přes devátý, a najednou padne téma Maradona a jeho gól na mistrovství světa ve Španělsku, jak ho dal tehdy Angličanům rukou. Padlo to tak nějak náhodně, ani nevím, kdo to téma nadhodil, ale rázem bylo ústředním tématem na celý večer. Někdo utrousil, že ten Maradona, že je to teda pěknej prevít, a všichni jsme přikyvovali, že je a že se teda nestydí.

Vtom si vzal slovo Klaus, proti všem se postavil a řekl, jak ho můžeme odsuzovat, když se mu podařilo obehrát i rozhodčího, a že klamání rozhodčího je součástí hry a že to, že ten gól takhle padl, je potřeba vytknout rozhodčímu, že to neviděl. Sám uvedl příklad, kdy analogicky v podobné situaci postupoval ve finálovém zápase nějaké volejbalové univerziády s mezinárodní účastí, kdy se hrál mečbol, on se ocitl v síti, věděl o tom, všichni protihráči ho vyzývali, ať se přizná, rozhodčí si toho nevšiml, on se nepřiznal a zápas skončil výhrou jeho týmu. Doslova tehdy řekl, že to považuje za normální a správné, protože kdyby to tenkrát přiznal, tak by to možná nevyhráli.

V Nízkých Tatrách se zase udála příhoda trochu jiná. Tehdy jsme vyšli z lázní Korytnica a přecházeli po hřebenech Nízkých Tater od západu k východu. Když jsme vyšli na hřebeny, tak se spustila ledová vichřice, bylo vidět tak na dva metry před sebe, začalo jít skutečně o život. Já jsem se tehdy držel vzadu, protože tam šel Milan Krpálek, kterej si, blbec, nevzal podvlíkačky, měl jenom bundu a košili, byl zmrzlej, padal, zkrátka měl toho plný brejle. Klaus byl naopak v čele - závodil. Přesně si pamatuji na ten pocit, jak jsem byl úplně zoufalej z toho, že se přestávám být schopen držet na nohou a při životě, natož abych se o Krpálka mohl postarat, přitom jsem věděl, že ho tam nemůžu nechat. A tak jsme tak střídavě přešlapovali a stáli a mezera mezi námi, byli jsme asi čtyři, a první skupinou se pořád zvětšovala. Nakonec nám utekli a nechali nás v tom. Dojeli jsme k nějakému rozcestníku, tam jsme se ze zoufalství spustili dolů doleva, naštěstí jsme chytli dobrý směr a skutáleli jsme se pod hory, kde už nebyla tak hrozivá fujavice, a tam, na dalším rozcestníku, zůstal Krpálek ležet. Pak se ukázalo, že ztratil zrak a byl skoro tuhej. Skupinka vítězů s Klausem v čele se už mezitím veselila v horské chatě, kam jsem zcela vyčerpán dorazil a řekl jim, co se stalo. Oni pak vzali saně a pro Krpálka dojeli, zbytek naší skupinky u něj zatím čekal, doktor mu dal injekci a zachránil mu život. A já jsem tehdy ve Vaškových očích viděl takový zvláštní výraz, obávám se ho skoro vyslovit a pojmenovat. Bylo v nich vidět, že aby vynikl ten jeho sportovní výkon, že by byl snad radši, aby tam Krpálek zkápnul, protože ten kontrast, že někdo nedošel, by jeho vítězství ještě zvýraznil. On to viděl tak, že porazil skupinu těch srabů, kteří tam málem zhebli, a ne, že nám utekli a my jsme tam málem zhebli.

O DOMECH, BYTECH, KRAVATÁCH A TAK

Jako je tygr ustrojenej, že má pruhy a nežere ředkvičky, tak Klaus je ustrojenej tak, že musí dominovat. Už jeho maminka ho v tom vychovávala, dbalo se na to, aby Vašek byl vždycky v popředí, už v pěveckém souboru stál v první řadě, a i kdyby byl v jiných prestižních souborech, tak by tam taky jistě stál. Ta jeho exponovaná rivalita mi samozřejmě šla na nervy, řešil jsem to pak většinou tak, že jsem si od něj dával několikatýdenní pauzy.

Klaus pak většinou zavolal, vždycky se mě zeptal, co se děje, proč jsem nepřišel, a pak jsme spolu zase začali komunikovat. Ta jeho zvláštní rivalita se projevovala i v epizodách běžného života. Například se stalo, že jsem měl, nikoliv vlastní vinou, lepší byt. Jeho to strašně štvalo. Kdykoliv k nám přišel, jako by mi to vyčítal nebo předhazoval. Až jsem mu to jednou musel vybalit na plný pecky, že ten náš byt, co jsme jako rodina získali, je tvrdě zaplacenej, protože jsme ho dostali zvláštním chodem událostí. Můj otec byl popraven za odboj proti Němcům, v dubnu roku 1943. Matka zůstala s námi třemi dětmi sama. Jako rodina poškozená válkou jsme dostali do národní správy malý domek po Němcích - vilku ve Strašnicích. Když se v roce 1951 institut národní správy rušil, vilku koupil nějaký bolševik za dvacet tisíc, a my jsme dostali náhradní byt. Byli tenkrát natolik slušní, že nám přidělili skutečně dobrý byt v Koperníkově ulici, v domě postaveném v roce 1935. A Vašek bydlel v paneláku na Proseku a viděl to jako svoji porážku. Nebo jsem si jednou koupil pěknou kravatu, a on hned, máš pěknou kravatu...

Já si ale stejně myslim, že pan premiér má nejhezči kravaty a má jich nejvic.
“Asi jo...”


JOSEF TOŠOVSKÝ

TICHÝ STRÁŽCE NEZÁVISLOSTI


Tošovského si hrozně vážím jako jemného, vzdělaného, kultivovaného a zdrženlivého člověka, který už na první pohled splňuje vlastnosti, jaké by hlavní bankéř státu měl mít. Tošovský, přestože v prvních měsících po revoluci jako by žil ve stínu Klause, se o stabilitu měny zasloužil. Já jsem si ho všiml díky Mirkovi Hrnčířovi, který se v Ekonomickém ústavu zabýval financemi a svého času ho tam přivedl. Už tehdy jsem pozoroval, jak Tošovský zasvěceně hovoří o finančních a bankovních záležitostech. Pak jsem se dozvěděl, že několik let pracoval v londýnské pobočce Živnobanky.

Mimochodem díky pobočce Živnobanky v Londýně u nás nezahynula bankovní kultura. Je neuvěřitelné, jak někdy malé ostrůvky naděje stačí k tomu, aby myšlenky přežily, a když voda opadne, okamžitě se rozmnožují. To bolševik prostě zaspal.

Tošovský později také docházel do Klausových seminářů organizovaných v bance a vždycky na mě působil nejlepším dojmem svou uvážlivostí, mírností a naprosto suverénní kvalifikovaností. On vypadá, že je bázlivý, a někdo by se mohl mylně domnívat, že je “měkkej”, to ale rozhodně není. Například když v poslední době centrální banka několikrát měnila komerčním bankám diskontní úrokovou sazbu, která pak bezprostředně ovlivňuje výši úroků - tedy cenu, za kterou půjčují peníze komerční banky podnikatelům -, Klaus velice stál o to, aby se o těchto věcech Tošovský radil s ním. Tošovský pouze mlčel, ani brvou nehnul. Pak mu s ledovým klidem naznačil, že o výši diskontní úrokové sazby, o které ve standardních demokraciích rozhoduje pouze centrální banka a její guvernér, se s nikým bavit nebude. Tošovský si je velice dobře vědom, že si nezávislost centrální banky na státu musí střežit, a nenechá se vyprovokovat občasnými Klausovými útoky na banky. Klaus někdy, spíš ale jako bonmot, dává k dobrému, že sametová revoluce vlastně nebyla ničím jiným než vzpourou bankéřů, kteří se nejrychleji obohatili.


BUDOVÁNÍ MINISTERSTVA

PODLE TELEFONNÍHO SEZNAMU

V červenci 1990 jsem se ocitl v šílené situaci, zůstal jsem úplně sám, bez pomoci, s úkolem vybudovat na české vládě ministerstvo privatizace. A to pod tlakem veřejnosti, která se kolem 10. července už ptala, co se děje, že máme už deset dní ministra pro privatizaci a ještě pořád se neprivatizuje. Nevěděl jsem, kde mám začít, protože všichni mí kamarádi, kteří něco uměli, už byli rozebraní. Na ministerstvu financí jsem pak potkal svou dávnou spolužačku z Vysoké školy ekonomické Marii Falharovou, kterou jsem neviděl asi tak sto let, a říkám jí: “Marie, potřeboval bych nějaké šikovné právníky.” Ona mi podala telefonní seznam českého ministerstva financí, ukázala mi na několik jmen lidí zaměstnaných v majetkoprávním odboru a řekla mi. že mezi nimi bych mohl najít odborníky, které potřebuji. Nakonec se ukázalo, že telefonní seznam byl při formulování personální politiky na budoucím ministerstvu správným vodítkem. Vybrakoval jsem tam tehdy celé jedno majetkoprávní oddělení. Přátelsky a s pochopením mi tehdy pomohl tehdejší ministr financí české vlády Špaček, kterému jsem ty lidi vzal. On věděl, že je potřebuji, proto mi je pustil. Za to jsem mu dodnes vděčný. Marie Falharová si pak navíc vzpomněla, že mezi nimi zná jednoho dobrého právníka, který jí kdysi radil v jakémsi soudním sporu, dr. Vodičku. Zavolal jsem mu, zeptal jsem se ho, jestli by nechtěl být mým náměstkem, a byli jsme dva. Přišel dr. Vodička a řekl: “Znám jednoho, který je stokrát lepší než já, který se vám možná na první pohled nebude zdát, on totiž špatně vidí, trochu mžourá, ale je to skvělý právník.” Tak přišel na ministerstvo dr. Muroň a byli jsme tři. Pak jsem sháněl sekretářku. Nabídla se mi paní Medřická, sekretářka dr. Třísky. Ona seděla na stejné chodbě ve dveřích hned naproti, tak jsem ji okamžitě použil...

To, co jste zatim uvedl, podporuje myšlenku, že většina vlád světa je v mnoha připadech tvořena spolkem kamarádů...
Ono to vlastně jinak nejde. Jednou jsem četl takový bonmot, vlastně to ani bonmot v pravém slova smyslu nebyl, protože to více než nadsázka byla pravda: ptali se tenkrát - nevím už, jestli Giscarda d’Estaign, nebo George Pompidoua -, co musí člověk splňovat, aby se stal prezidentem Francie, a on říkal: no, musíte znát asi tak dva tisíce lidí. Když jsem hledal lidi, hledal jsem nejprve v seznamech lidí, které znám. Ptá-li se někdo, proč jsem neudělal výběrové řízení, odpověď je jednoduchá - já jsem ty lidi potřeboval dnes odpoledne, a ne zítra, natož za měsíc. Takové věci běží v přelomových chvílích prostě samospádem. To, že mi na chodbě přišla do cesty Marie Falharová, je případ z množiny těch událostí, jako když jsem se tenkrát cestou z Mostu do Prahy nezabil jenom proto, že mě celou dobu tlačilo cosi zespoda - no, víte kam.

Vznikaly problémy začarovaného kruhu, typické pro obdobně šílené začátky. Abych mohl začít nabírat na ministerstvo lidi, musel jsem mít u banky otevřený účet a přidělenou kapitolu v rozpočtu, a abych mohl tyto peníze čerpat, musel jsem mít kulaté razítko. Abych však mohl někoho s tím kulatým razítkem do banky poslat, musel by být mým zaměstnancem. Mým zaměstnancem však nemohl být, protože jsem ještě neměl kulaté razítko. Tehdy mi právě hrozně pomohla zkušená paní Medřieká. Státní firmy dělaly razítka zhruba tak za tři měsíce. Její známý mi ho udělal za dva dny. Požádali jsme účtárnu a personální oddělení ministerstva financí, aby nám ve smlouvě o dílo přijali prvního člověka, který pak přijal všechny ostatní.

Největší problém byl však s budovou. Já jsem si naivně představoval, že na úřadě české vlády v Lazarské ulici existuje nějaké oddělení, které má na starosti vybavování ministerstev české vlády, a že jim řeknu, aby mi někdo sehnal místnosti. Nic takového neexistovalo. Pak jsem zaběhl za Vláďou Dlouhým, ten byl tehdy předsedou nějaké dislokační komise, která nám přidělila pár místnosti v domě na Gorkého náměstí. Do té doby jsem úřadoval díky humanismu Václava Klause, který mě z poradcovské místnosti na federálním ministerstvu financí nevyhodil. Tehdy už jsem tam neměl co dělat, byl jsem ministrem české vlády a seděl jsem v jedné z místností jeho sekretariátu, měl jsem cizí telefon a byl jsem úplně sám.



HŘEBÍČEK
DO MINISTERSKÉ RAKVE

ANEB JAK VÁCLAV KLAUS K DÍLU,
KTERÉ NEVYTVOŘIL,
SVOJE FOTO PŘIPOJIL,
TOMÁŠ JEŽEK TO NEPOLKNUL,
A JAK SE TO NEVYPLATILO

Termín pro odevzdání privatizačních projektů byl nakonec posunut na 20. ledna 1992. Těsně předtím, v prosinci, se ještě uskutečnila schůzka, na kterou pozval Stráský Baránka a mě. Aby se něco mohlo začít dělat, bylo třeba znovu s podnikateli probrat, o které podniky mají zájem, na které by rádi udělali konkurenční projekty, a na které rozhodně už projekty dávat nebudou. Abychom na jejich privatizaci mohli začít pracovat ihned. Začátkem ledna jsme odjeli do Lnář. Tam jsme začali schvalovat projekty, o nichž jsme předpokládali, že k nim žádné konkurenční už podány nebudou. Po 20. lednu jsme se na zámku ve Lnářích zabetonovali téměř s celým ministerstvem a byli jsme tam až do 20. března. To byla zlatá doba, na kterou hrozně rád vzpomínám. Vládla tam skvělá atmosféra, přestože to bylo pro všechny velmi namáhavé období. Věděli jsme však, že naše práce má smysl, a tak se únava velmi dobře snášela. Nebyla nouze o milá překvapení:

Děkovný dopis Tomáše Ježka Ing. Krejčířovi z Cukráren a pekáren Prostějov

V Praze dne 13. dubna 1992
Č.j.1437/92

Vážený pane řediteli, milí přátelé,
byl jsem velmi mile překvapen, když jsem přijel v úterý večer do Lnářů a spatřil Vaše sladké sochařské dílo. Když jsme se s ježky vyfotografovali, aby zůstala trvalá památka, děvčata nás všechny spravedlivě podělila, i když já jsem dostal největšího. Děkujeme pěkně Vám všem. Přeji Vám, aby se Vám práce vždycky dařila alespoň z poloviny tak, jak se Vám podařili ježci, a aby Vám vždycky přinášela takovou radost, jakou jste udělali mně.

Upřímně Váš
Tomáš Ježek v. r.

Já osobně jsem měl tehdy pevný režim. V úterý byly schůzky hospodářské rady, ve středu vláda. Do Lnář jsem odjížděl tak v pět šest hodin. Dojel jsem tam vždycky tak v sedm, zrovna se podávala večeře. Společně jsme se najedli a po večeři začala noční směna, která končívala po půlnoci. To jsme vždycky seděli spolu s řediteli odborů v takové pěkné místnosti v pohodlných klubovkách, přicházeli tam referenti a přednášeli záměry jednotlivých konkurenčních projektů. My jsme je poslouchali, diskutovali o tom, který z nich se nám zdá nejlepší, co by se ještě mělo zpřesnit, případně doladit, a postupně jsme vybírali nejlepší a schvalovali je.

Náměstek Soukup z našeho ministerstva měl nejradostnější práci. Měl takový blok, do kterého vždycky zapsal, že máme další půl miliardy na kupony, odškrtnul si to, a jelo se dál. Slováci měli dát na kupony celkem sedmdesát miliard a my sto čtyřicet. Jednoho dne jsme skutečně dosáhli stočtyřicáté miliardy. Bouchalo šampaňský, protože jsme úkol splnili. Pak se však ukázalo, že Slováci dodají do kuponovky majetek v hodnotě větší než 70 miliard, a my, abychom udrželi poměr 2:1, jsme museli schvalovat dál. Pak se všechno ještě korigovalo podle poměru skutečně zaregistrovaných diků. V Čechách jich bylo relativně víc, a proto jsme museli dodat majetek v poměru 2,2:1. Nakonec jsme tedy do kuponovky nabídli za Českou republiku majetek větší než 200 miliard korun. Museli jsme to “zašlápnout” 30. dubna, protože 18. května 1992 kuponová privatizace odstartovala. A tehdy k tomu seznamu podniků pro kuponovou privatizaci, který jsme spolu s Miklošem v krvi vypotili, přiložil Klaus svou fotografii (pozn.: do oficiálního bulletinu CKP). A já jsem v rozčilení ve foyeru jakési noblesní budovy před novináři naštvaně utrousil, že to je typický Klaus, který dává fotografie na výsledky cizí práce. Rudé právo to samozřejmě dosti zlomyslně, ale s o to větší radostí uveřejnilo. A to byl hřebíček do mé ministerské rakve... To, že jsem doministroval, jsem se poprvé dozvěděl večer z televize od Stráského. Dodnes mě na Honzu strašně mrzí, že mi to neřekl o několik hodin dříve, protože onoho zmíněného dne k tomu měl nespočet příležitostí. Seděli jsme spolu od rána do večera na vládě, desetkrát jsme spolu mluvili, o přestávkách korzovali na chodbě. A on pak večer v televizi řekl něco v tom smyslu, že jsem pro ODS nepřijatelný a že se do dalšího kabinetu se mnou nepočítá. Bylo to těsně po volbách, v polovině června 1992, předtím než se měl vytvořit nový kabinet. Já jsem to nechával být. Lidi z ministerstva mě hecovali: zavolej mu, domluv se s ním, neblbni, jste přece s Vaškem kamarádi, tak si někde sedněte a vyříkejte si to. Nechal jsem se teda nahecovat, vzala to Dáša Mrázová - ředitelka sekretariátu premiéra Klause. A říkala něco v tom smyslu, jako že: “Ty máš vůbec odvahu sem ještě volat, po tom, co jsi o něm zveřejnil? Vaška to strašně mrzelo,” a že mi ho nedá, že nemá čas. A tak jsem volal druhý den ještě jednou.

Mluvili jsme s Klausem půl hodiny a on říkal, že už jsme každý jinde, na jiném břehu, a že ten dopis, co jsem mu napsal, ho tak zlomil, že ho měl dlouhé týdny na stole a že nemohl věřit svým očím a že to nejde. Já jsem mu skutečně předtím napsal důraznější dopis, který byl odpovědí na jeho dopis, ve kterém mi dal na vědomí, že se mne zastal proti jakémusi občanovi ve stylu: “On není tak špatný, on to už příště neudělá.” V této souvislosti naznačil, že šanci, aby se podnikatelé mohli zapojit do privatizace a mohli předložit projekty, že vybojoval on. Na konci onoho telefonického rozhovoru jsem mu řekl, nejde jenom o mě, ale když teď půjdu od toho, tak se privatizace zasekne a nepůjde. Potom jsem ještě, blbec, řekl, pravděpodobně někomu z ČTK, a to si dneska zpětně vyčítám, že se výměnou stráží privatizace zákonitě o dva tři měsíce zdrží.

A zdržela se?
Zdržela se několinásobně déle než o tři měsíce. Příprava první vlny trvala čtyři měsíce, příprava druhé devatenáct. Přesto jsem to však tenkrát asi neměl říkat, ale byl jsem toho plnej a jak se znám, udělal bych to ve stejné situaci znovu.

Později, pár měsíců po mém odvolání - volby byly v létě, tedy někdy v průběhu podzimu -, se Václav ke mně moc hezky choval, jednu chvíli se mi zdálo, že ho moje odvolání dokonce mrzí. Když mě začínal zvát na porady ekonomických ministrů do Lazarské ulice, kde všechny akce probíhaly v poměrně malé zasedačce a kde kromě míst u stolu stály vyrovnané židle kolem oken, sedl jsem si tam někde do rohu, že budu naslouchat, a porada začala. Vtom Klaus prudce vstal a rezolutně vysvětlil jednomu ze svých poradců, že já musím sedět u stolu. A pak občas prohodil, víš co, Tomáši, stav se někdy za mnou, potřebuju s tebou mluvit a tak, což speciálně jemu muselo dát hodně práce. Pamatuji se, že po novoročním koncertu České filharmonie postával v těch nádherných nových prostorách Rudolfina uprostřed velkého sálu, já jsem byl na kraji a s někým jsem se tam bavil. Když mě uviděl, přiběhl až do toho kouta a připomínal mi takovým mile otcovským tónem, že jako na ty porady ekonomických ministrů abych nezapomněl, že na ty musím chodit. A tehdy se mi přihodily ještě další dvě milé příhody. Přišel za mnou Josef Suk a pak Libor Pešek. A říkali mi takový hezký slova, jako že si mě váží, a to mě tehdy moc těšilo a moc mi to pomohlo.

Myslíte, že vaším odvoláním z ministerského křesla, ať, už důvody byly jakékoliv, vaše rivalita s Klausem definitivně vrcholila?
Když se na to dnes dívám s odstupem, svoje selhání vidím prostě v tom, že jsem to neuměl překousnout. Neměl jsem psát ten dopis a měl jsem se tvářit, že se nic nestalo. Tenkrát se mě to však hrozně dotklo... Když jsem pochopil, jakou kampaň proti mně rozpoutal, protože jsem tehdy prosazoval, aby se velké privatizace před spuštěním kuponovky mohli zúčastnit podnikatelé, nazval mě nepřítelem ekonomické reformy, telefonoval a řekl, že bojkotuji privatizaci, a když jsem po několika týdnech obdržel kopii jeho odpovědi, ve které tomu pánovi, co si na mě stěžoval, píše, že to ODS a on jemu, jakož i ostatním podnikatelům vybojoval, tak mi věřte, že se mě tato gigantická lež a mystifikace strašně dotkla. Navíc to pro mě mělo ještě jeden hrůzný důsledek, totiž, že jsem nutně u lidí v podezření, že když jsem nepřijatelný pro člověka, který je populární a o kterém se ví, že jsme kamarádi, tak že si každý řekne: teda ten Ježek to musí být dobytek, ten teda musel udělat něco strašnýho. Ani jsem si tehdy radši nevzal dovolenou. Když jsem si představil, že pojedu na chalupu a budu někde bloumat po lese, bylo mi jasné, že bych se “ubloumal” a zbláznil. Má duševní krize vyvrcholila poté, když už bylo všechno rozhodnuto a hotovo, když jsem odešel z vlády. Tehdy se konala ve Versailles velká privatizační konference, kde byli všichni privatizátoři z celého světa - z Ruska, z Ukrajiny, Maďarska, Rumunska, univerzitní profesoři ze Západu, kteří o tom píšou, všichni přede mnou chodili v předklonu, v autobuse si pořád přisedali a každé slovo, které jsem vypustil, si okamžitě zaznamenávali, a já si připadal jako kamennej. V hotelu Trianon navíc pořád pouštěli takovou krásnou hudbu, teď se to neslo tím versailleským parkem - a já byl na dně.

Hlavním argumentem nebo poslední kapkou pro vaše odvolání z ministerského křesla, jak uvádíte, bylo to, že jste se odvážil proti vůli všech ministrů ODS stát za svým názorem, že ještě předtím, než bude většina majetku privatizována kupónovou metodou, je nutné dát českým podnikatelům šanci vypracovat konkurenční privatizační projekty. Navíc jste tisku sdělil, že Václav Klaus přiložil fotografii k výsledku cizi práce, čimž jste se stal pro ODS nepřijatelným. Opět je v tom cítit náznak jednoho z osobnich sporů s premiérem. V této souvislosti mě napadá určitá asociace, kterou na mnoha příkladech brilantně ve svých pamětech demonstroval jeden z největších politiků 20. stoleti Winston S. Churchill, když uvedl, jak v určitých vyhraněných - někdy dokonce osudových - situacich se politici rozhodují pod vlivem čistě osobnich vlastností, které vůbec nesouvisejí s jejich vzděláním a inteligencí. Asociace, kterou jsem si troufl formulovat, zní asi takto: “poslední kapka”, která byla důvodem vašeho odvolání, reprezentuje jednu z desítek příhod, ze kterých je jasné, že Václav Klaus v určitých situacích trpí nepřiměřenou dávkou ješitnosti a v určitých chvílích bere věci natolik osobně, že mu uniká skutečnost, že oponent může s jeho názory nesouhlasit nikoliv proto, že “je proti němu”, ale kvůli samé podstatě věci, o kterou mu jde a která se nakonec může ukázat jako správná. Tam, kde Václav Klaus činí rozhodnutí na poli makroekonomickém, kde má oporu v souboru pevných znalosti, které dává ekonomie, se místo pro chybné rozhodování na základě výše popsané vlastnosti přirozeně zužuje, a proto se v naprosté většině rozhoduje racionálně a správně. V případě čistě polititických záležitostí, kdy se nelze vždy jednoznačně opřit o ucelený soubor znalostí, kdy politik musí vážit míru důrazu politického rozhodnutí intuitivně právě na základě osobnich vlastností, může být nebezpečí Klausova rozhodování zkresleného osobním pohledem mnohem větší. Mohu-li se pokusit o srovnání, pak právě v tom vidím ten nepatrný, a1e rozhodující rozdíl mezi politiky, za kterými bezesporu zůstalo historické dilo, a mezi několika málo státníky, kteří především dík osobním vlastnostem a zásadám, které navíc přiložili na misku vah, dokázali v kritických hodinách provést národy křižovatkami dějin. Souhlasíte se mnou?

“Bez komentáře... “



EKONOMIE A MORÁLKA

ANEB JAK SOUVISEJÍ VÍRA, MORÁLKA, PRÁVO, EKONOMIE A BOHATSTVÍ

Velmi mě mrzí, že současní kritici tržního hospodářství stavějí věci tak, jako by ekonomie a morálka stály proti sobě, nebo jako by morálka byla dokonce něco, co je třeba uměle rukou neposkvrněnou do tržního světa vnášet. To je naprosto falešný pohled. Morálka, ten jemný, složitý a neustále obnovovaný soubor zákazů a omezení, je naopak přímým produktem světa svobodné volby a tržních sil stejně jako právo. Morálka a právo jsou součástí téhož plotu, který ochraňuje a vymezuje sféru soukromé iniciativy každého jednotlivce.

Oficiální státem vynucované právní předpisy vytvářejí pouze malou část ochranného valu soukromého vlastnictví, zbytek dotváří morálka. Morálka má v metafyzické křesťanské podobě formu svědomí, povinnosti a odpovědnosti k Bohu. V tomto smyslu je možné mezi tržní hospodářství a morálku položit rovnítko. Trh nemůže fungovat bez morálky: nemůže fungovat bez toho, aniž by byla co nejdokonaleji vymezena vlastnická práva a ochrana oblastí soukromé iniciativy.

Jakmile přestane platit, že se dodržují smlouvy a závazky, jakmile někdo někomu slíbí, že v určitý moment zaplatí a slib nedodrží, pak platí, že se v každém takovém momentu hroutí zlomek tržního světa. V dobře fungující demokratické společnosti nastupují soudy, které dodržování smluv vynucují. Soudy neplatiče žalují a pak na ně uvalí trest, ale takové jemnůstky, jako když někdo prodává bramborový salát, do kterého přimíchal zbytek od včerejška, ty postihovat nemohou. Tyto přestupky musí být hlídány mechanismy daleko jemnějšími, především vnitřními zábranami toho, kdo bramborový salát vyrábí a prodává. Ten, kdo ho vyrábí a prodává, si ve svobodné společnosti po delší době vybuduje systém zábran a sebekontrol. Nikoliv proto, že by byl tak osvícen, ale proto, že ví, že když do toho dnešního opět přimíchá salát od včerejška, tak o práci nebo dobrý obchod s největší pravděpodobností přijde. Analytická zkušenost že zítra, začnu-li švindlovat, přijdu o “salátovnu”, předávaná z děda na otce a z otce na syna, se po dlouhých staletích transformuje do podoby vžitých morálních zábran, kdy to člověk neudělá proto, že ví, že se to dělat nemá, a už ani nestuduje proč. Člověk totiž není schopen stále kalkulovat důsledky všeho, co udělá, a pokaždé analyzovat, jestli mu to ještě tentokráte vyjde. Právě proto existují pravidla, protože nejsme schopni vždy a v každém konkrétním případě brát v úvahu všechna fakta, analyzovat je, vynášet soudy a mít jistotu, že postupujeme správně. Postupujeme-li podle pravidel: zákonů, morálních zásad a vžitých norem prověřených staletími, můžeme jít poslepu a s naprostou jistotou, že jednáme vůči okolí i vlastnímu užitku správně. Vlastníci a obchodníci, byznysmani a burziáni, politici i občané, kteří nedodržují pravidla, psané i nepsané zákony, právo ani morálku, jdou v konečném důsledku sami proti sobě.

To se však těžko vysvětluje lidem, kteří překročenim pravidel pohádkově zbohatli, zejména v momentě, kdy právě odjižději novým cadillacem trávit dovolenou na Sumatru...
To je pravda. I oni však po čase pocítí potřebu dodržování pevných pravidel. V roce 1991 a 1992, v době první vlny zakládání nových soukromých podniků, byla komunita podnikatelů početná a nečitelná, nikdo nikoho neznal, samé anonymní tváře. Proto se velice snadno rozšířil šlendrián, kdy někdo někomu nezaplatil, někdo někomu neodevzdal zboží a zmizel. Toho už dnes výrazně ubývá, protože v komunitě českých podnikatelů začíná fungovat to, čemu se říká prosazování morálky v ekonomii, jinými slovy vytlačování těch, kteří nemají ochotu pevná pravidla dodržovat, na okraj.

Takovému člověku už podruhé nikdo zboží nedodá, nikdo s ním nebude obchodovat, nikdo s ním nepůjde na pivo, na tenis, nevezme ho do rodiny, na přátelské posezení. Druhotná platební neschopnost, která se šíří tím, že já nejsem schopen svému dodavateli zaplatit proto, že mně neplatí můj obchodní partner, se v poslední době snížila daleko větším dílem právě prosazováním morálních pravidel uvnitř komunity dnes už zdaleka méně anonymních českých podnikatelů než mocí státu, protože obchodní soudy zatím příliš dobře nefungují.

Když se občas procházim po ulicích českých měst a dívám se na některé podnikatele, kteří se alespoň jako podnikatelé tváří, mají to napsáno na vizitkách a usedají do aut vyleštěných stejně leskle jako jejich polobotky, tak si nejsem jistý, že principy, o kterých vy mluvíte, mají uloženy v podvědomí a řídí se jimi v každodenním jednání.
Morálka se do lidského podvědomí zabudovává po staletí. Zatím procházíme nezbytnou fází, kdy vnější okolí neustále s větší intenzitou všem, tudíž i českým podnikatelům připomíná, že porušovat tyto principy a zákony se nevyplácí. Chce to ještě mnoho času. Nevěřím, že by si už tato generace vypěstovala vlastní morálku. Nevěřím tomu proto, že morálka se rodí ve velkých bolestech a střetech, a teprve když dostane rozměr duchovní víry, získá dimenzi, o kterou je možné definitivně se opřít. Definujeme-li morálku jako rozměr duchovní víry, pak je otázkou, zda názorově mnohovrstevná, mravně nezakotvená a duchovně rozpolcená česká společnost má vůbec naději někam se tímto směrem v dohledné době dopracovat. Jestli je vůbec myslitelné, aby společnost fungovala bez víry a křesťanského rozměru... V tom jsem hluboce skeptický a obávám se, že fungovat nemůže. Nemůže fungovat proto, že moderní, dva tisíce let budovaná křesťanská civilizace potřebuje morálku a víru jako květina vodu. Morálka formovaná ať už systémem vnějšího donucování - mocí státu, nebo mocí komunit, není dostatečně silná a trvalá, chybí-li jí duchovní rozměr. Koneckonců to, co obdivujeme na Americe 19. století, je silné morální jednání konkrétních jednotlivců v situacích, kdy nebylo ani pomyšlení na to, že by je někdo mohl vidět, donutit je či soudit. Oni tak jednali proto, že to měli hluboce zabudované v sobě. To zabudování v sobě rovná se křesťanství. Obávám se, že se jen těžko budeme schopni k základním hodnotám civilizace trvale vrátit, nebudeme-li mít vůli obnovit křesťanskou civilizaci a morálku se vším všudy, včetně nedělního chození do kostela, biblické role církve a pastorů. Je však otázka, zdali je to vůbec možné.

Český stát, ať už v jakékoliv formě a velikosti, odedávna patřil do Evropy, tedy do oblasti, kde bylo křesťanství hlubokým filosofickým základem. Jak se mohlo stát, že se nyní obáváme o to, aby společnost žijící v těchto zeměpisných souřadnicích přijala hodnoty, které kdysi přijimala tak samozřejmě?
Česká společnost prošla v dějinách velmi složitým vývojem. V současné době je hodně materialistická a světská. Vysvětlení lze nalézt v dějinných prohrách, které utrpěla. Tou první byla porážka skvěle začaté české reformace. Byli jsme první v Evropě, kteří v touze po oprášení tradičních hodnot s formulováním velkých duchovních cílů znovu začali. Ty se však záhy ponížily a zplaněly. Upadly do pozemského pinožení a zbyla po nich jen rovnost, společné ženy a táborské kádě. Ve jménu velkých duchovních ideálů pak musela v Evropě reformace přijít znovu. Ať to byla myšlenka predeterminace, kterou vyslovil Kalvín, nebo ať to byl Luther či jiní, ti všichni museli znovu vzbudit vášeň evropské civilizace pro obecně velké myšlenky a pravdy. Pak přišla protireformace, baroko a katolicismus, které český národ jakoby paradoxně přijal. Přijal je však zklamán neúspěchem reformace vlastní, stejně jako je poražený nucen přiznat pravdu vítěze. Proto i baroko rostlo na tenké půdě, ani ono nemohlo pořádně zakořenit. Výsledkem toho bylo ztotožnění katolicismu s Rakouskem a jeho lehké odhození. A pak už zbyla jen úplná prázdnota.

Velmi mě trápí, jak si občas někteří lidé představují svobodu volby. Jako by volba, zda si přeji, či nepřeji žít v křesťanské civilizaci, byla předmětem nějakého demokratického rozhodování. Jako by neplatilo, že v ní po tisíce let žijeme - nevytržitelně a v tomto smyslu osudově. Jako by naší jedinou možností nebylo toto shledat a přijmout, a v rámci této bytostně položené a existující křesťansko-židovsko-helénské tradice hledat jemné volby. Představa, že si budu volit, zda jsem křesťan, nebo ne, je naprosto falešná. V tomto smyslu rozumím středověku, rozumím tomu, proč vznikaly války mezi islámem a křesťanstvím, protože se tehdy na život a na smrt střetávaly světy, které nebyly, nejsou a nikdy nebudou kompatibilní. Jestli se někdy vedly války, které měly v historii smysl, pak to byly tyto války o ochranu základních hodnot křesťanské civilizace, tedy o ochranu základních hodnot moderního evropského a angloamerického světa. Tisíce let pěstěný řád, který nám dává tak skvělé šance kulturního života, ekonomického rozvoje i pestrosti, kterou v Evropě máme. Tento řád je třeba nesmírně usilovně a s velkým nasazením bránit. A kdo ho není ochoten bránit, nemá v této společnosti co pohledávat, protože svým postojem může ostatním i sobě přivodit smrtelné nebezpečí.

Při povrchním srovnání náboženských a civilizačních řádů to vypadá, že se každý může postavit mimo ně a svobodně volit. Staví-li někdo otázku volby životních hodnot právě tak, že se zastaví, nadejchne se, rozhlédne se a řekne si: tak marxismus nám sakra padnul, měl bych se teď dát na nějaký náboženství, máme tu islám, křesťanství, buddhismus, co já si teď vyberu, pak nejedná moudře. Mnoho lidí si často vybere nejméně podstatný znak, podle kterého se pak řídí, jaké hodnoty v životě vyznávat - například to, že se různé ideologie vyučovaly ve škole, dříve to byl marxismus a teď je to náboženství, neboli že se jedná o symetrické kraviny. Je to přesně totéž, jako bychom řekli: Jaký je vlastně rozdíl mezi Albertem Schweitzerem a Adolfem Hitlerem? - Žádný, oba dva měli po ránu zácpu.

Česká společnost je fatálním způsobem, životně, existenčně, kulturně zakotvenou komunitou žijící po tisíce let uprostřed křesťanské civilizace, chceme-li těžit z jejích plodů, musíme ji bránit.

Braňme ji, prosím, braňme svoje právo, morálku a víru, bráníme tím svoje bohatství, civilizaci, bráníme tím sami sebe.

Vlastnictví a právo se společně zrodily, a společně také umírají.
Jeremy Bentham

Kde není vlastnictví, není spravedlnost - je věta stejně tak jistá jako kterýkoli Euklidův důkaz.

Nikdo nemůže jen tak napadat vlastnictví a zároveň říkat, že si váží civilizace. Dějiny obou od sebe nelze oddělit.

Lidé s averzí vůči soukromému vlastnictví nemají to nejmenší ponětí o svobodě.




Jiří moravský Brabec




Vydal Volvox Globator, 1997, 294 stran, náklad a doporučená cena neuvedeny, koupil jsem za 125 Kč.



ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 1997, Zlin Net a.s.
All rights reserved.