ZPĚT na titulní stranu

Samizdat


Břestek vnímaný srdcem


Dne 22. listopadu jsem vystupoval v Břestku. Břestek je malá vesnička pod Chřibem (to je ten kopec, co na něm stojí hrad Buchlov), Modlou (na té stojí kaple sv. Barborky) a Holým vrchem, který je holý. Toto trojvrší je možná pravzorem tří kopců na slovenském státním znaku, ale jde o Moravské Slovácko. Do Buchlovic tři kilometry, na Velehrad asi čtyři. Vesnička s počtem obyvatel v stovkách, ale s historií doloženou po více než 850 let a pravděpodobně velkomoravském fundamentu.

A v ní radost převeliká, místní kultura ještě žije. Ba skoro bych řekl vzkvétá. Mají zde dokonce i občanské sdružení KKK, což značí Klub komunální kultury. V sále na divadelních ochotnících a folkových kapelách bylo přes tři sta platících diváků a dětí, co měly vstup zdarma, jako kdybychom neměli celostátní problémy s porodností. A Fratišek Malík mi do kapsy vrazil dva jejich srdeční samizdaty. Brožurku k 850 letům vesnice a druhou - z poesie místních insitních básníků. A právě tu jsem se vám rozhodl představit. Sešli se na ní čtyři autoři. Pro mne je nejmilejším překvapením nejstarší z nich, paní Otýlie Krčmářová, rozená Kožušská, která se v Břestku narodila v roce 1905 a žije tam dosud. Její poezie je krásně vycházející z lidové tvorby, naivní a vkusná ve svých nejlepších číslech a nesporně stojí za přečtení.


Rodné vesničce



Ve stínu hor a hradu Buchlova
rodný můj kraj,
tam duše zalétá
ve vzpomínek ráj.

Před zrakem
sen dětských let
a duše zatouží
vrátit se zpět.

Pozdrav ti posílám
rodný můj kraji
v tobě se štěstí mé
celičké tají!

Tam, kde je úsporná a jde do téměř volného verše, má to, jak píše, snad až trošku příchuť poezie dálného východu:


Báseň



Jak slunce pluje k západu
kde rozlije se rudá zář
s pohnutím hledím na ten div
a oko vlhne.
Plane tvář.

Ale v další miniatuře to je naopak melodikou ozva moravské lidové písničky, včetně schopnosti zůstat u náznaku, jen jako by v krásném torzu, které si máte domyslit sami:


Máj



Vítej, vítej máji
my jsme tobě rádi
vítej léto líbezné
obilíčko zelené.

Velkou věcí pro mne byla báseň Práce. Z názvu jsem se lekl, že to bude něco alá padesátá léta a velké širé rodné lány, jak jsou krásně rozorány, ale nikoliv, je to báseň meditativní, volného tempa a prostého přirozeného patosu člověka práce:


Práce



Brzy ráno chodím do práce kolem kapličky
Boží matičky,
strasti si vypovím a chvátám dál
a vidím ten náš krásný rodný kraj.

Ráda chodím do práce
přes ty naše kopce.
Sluníčko vychází a vše se probouzí.
Ptáčkové vítají nový den
je to všechno jako sen.

Vyjdu na kopeček
zjeví se překrásné údolí věnčené horami.
Tam Nový dvůr je, kde se máta pěstuje
od všeho dobrá je!
a heřmánek vonný na všechno bolení.

A kdo chce krásným býti
může se v heřmánku mýti.
Rády my tam chodíme
aby byla naše práce k užitku všech lidí
A pro zdraví.

Domů se vracím za soumraku
zas kol kapličky Boží matičky.
Postojím, vyprosím dobrou noc
pro sebe a děti.
A pro všechny z naší vesničky.

Další tři autoři stojí poněkud v jejím stínu, možná proto, že jsou přece jen intelektuálnější a insitní poesie vyžaduje skutečně člověka nepoučeného. Paní Ludmila dudešková (1927) z Buchlovic působila přes dvacet let na břestecké škole.

Vybral jsem od ní báseň Podzim proto, že mi v ní připadá krásně postižená nelehkost života a nejednoduchost vnímání krás světa i uprostřed ladné a úrodné krajiny, a to bez nějakého vzdychání.


Podzim



Malíř do kraje vstoupil zas
by vymaloval plno krás.

Namíchal krásné barvy lehce
oči od nich odtrhnout se nechce.
Smíchal on barvy červené, žluté, zlaté
stmelil je v krásu, která mate.

A když jsme těmi barvami zmateni,
i zdá se nám pod Buchlovem krásněji.

Další autor - pan Bohumil Andrýsek (1924) je břestecký rodák a vzhledem k titulu inženýra ani on není typickým naivistou. I když titul v technických vědách nic neříká o humanitním vzdělání (a u současné generace o to víc, bohužel). Vybral jsem od něj báseň Kaplička, reáliemi připomínající Práci paní Krčmářové, ale zase s jinou poetikou přirozeně žité víry:


Kaplička



Kde jasanů dvou větvě až v oblacích se snoubí,
u polní cesty Hlůžkem dál je maličká,
tam, kde dřív cesty milencům se bloudí,
skrčená, bílá - je malá kaplička.

Prostá a s modrou podrovnávkou, dřeva šindelem krytá
jen tikot cvrčků a píseň skřivánka je tak,
i v parném létě ti tu chládek skýtá
a vstříc ti pozdrav nese - rudý vlčí mák.
V mém mládí voněla vždy po jasmínu,
tam přes dveřní mřížku je šestáků pár,
vždy zněl nám tu zpěv Cherubínů,
to na svíčku - od neznámých je dar.

Přes všechno úskalí tu v tichu stojí dál,
to bytí poskytne jí dobrých lidí práce
že dosud stojí, byť trochu opodál
až kolem přjdeš - pokloň se jí zase.

Nu a konečně posledním, čtvrtým autorem je pan Antonín Kolomazník (1920), po otci Moravský Slovák, po matce Slezan - narodil se v Krásném Poli (dnes součást Ostravy). V Břestku působil za války jako učitel, dnes žije v Praze. Od něj jsem vybral báseň, která právě neokázale vypráví o odloučení od kraje a o hledání vztahu při návštěve Břestku - pochopitelně přes víno. I když jde o téma obehrané, myslím, že báseň za zmínku stojí právě důkazem, jak jeho jazyk zůstal i v Praze moravský:


V břesteckém sklípku - po letech



To je let, co jsme se neviděli.
Teď u sklenky břesteckého vína
jsme s přáteli rozverně si sedli.
Znáte to, jak vždycky hovor začíná:
Buď zdráv, i vy buďte zdrávi.
Co žena? Jak děti vyrostly
a jak se vyvedly?

Že vnuci už? To je novina.
Všichni zestárli jsme -jak jsme zšedli.
Co zdraví? Co rodina?
Ach, mladé sny jsme všechny splnit nedovedli.

Tak hovor plyne, teplá nálada
naplní duši.
Ale bezděky neveselá myšlenka mě napadá.
Ten, že prý umřel už,
i ten, z Ulice, že leží na hřbitově
a ona, z Hlůžku, kdysi děvčica krásná,
na světů též není.
Okruh dávných přátel, každým dnem se úží
a všichni neodvratně k temným hrobům jdem.
Když nad vinohradem vichr zaduní,
když podzim od Buchlova zavane, vím,
není růží.

A přece nechci propadnout se v stínu.
Sem novou sklenku,
koštýř ať je plný.
Číše výš!
Ty kamaráde to pochopíš,
že novou jiskru hledám
v dobrém tom,
v moravském vínu.

Co říci závěrem? Poděkování a poklonu všem pěti. Čtyřem autorům, kteří po svém, dle svých vědomostí a schopností pracují s jazykem s pokorou a snahou zachytit sebe a svůj kraj, své city, víru, naději a lásku prostřednictvím jazyka, v jazyce a skrze jazyk. A panu Malíkovi, který sbírku uspořádal, sponzory sehnal a vydání v nákladu 250 výtisků zajistil. (Obálku pak namaloval v rámci akce každý něco rodné obci břestecký rodák akademický malíř František Krčmář, toho času v Praze.)

Jiří moravský Brabec



ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 1997, Zlin Net a.s.
All rights reserved.