ZPĚT na titulní stranu

Deska pro mě


Robert Křesťan a Druhá tráva - Pohlednice


Před vánocemi se desek vždy urodí jak mladých svišťů. A jsou mezi nimi kousky, které stojí za zaznamenání - Ivan Hlas, Jablkoň, abych uvedl to, co mi první myšlenka přinesla na jazyk. Ale jedna je přece jen tou nejvíc pro mne. Je jí novinka Roberta Křesťana a jeho Druhé trávy - Pohlednice.

Křesťan rozhodně netrpí nadprodukcí. Píše svým tempem v průměru pět, šest písní ročně (když to jde dobře) a každá je promyšlená a nesamozřejmá. Navíc kapela, která jej doprovází je z muzikantů, kteří snad zahrají všechno, co chtějí (jak pravil Vlasta Redl: “Na rozdíl od nás, kteří musíme skládat jen to, co zahrajeme”.) Kromě koncertní sestavy Druhé trávy (Luboš Malina - banjo, Jiří Meisner - baskytara, Luboš Novotný - dobro, lap steelka a okrajově kytara a benjamínek Martin Ledvina el. a ak. kytara, mandola) se na desce podílejí i hosté. Jarda Petrásek (od Mišíka i Martinové na bicí), Miloš Vacík (perkuse) Ctibor Hliněnský (bicí) František Kop (sax) a host nejvzácnější - světová jednotka na uillean pipes (irské loketní dudy) Davy Spillane. Pán který si zahrál s Enyou, Bushovou a vím kým ještě, prostě legenda použitá v jediné písni - Infiela.

Kdyby nebylo všeobecně známo, že Křesťan a jeho lidé vyšli z bluegrassu, zde by to člověk těžko poznal. Pravda Malinovo banjo hrne v mnoha písních kompozici neúprosně dopředu, ale banjo se používá v mnoha dalších žánrech. Hosty podpořená rytmika vstřebala mnoho z rockových stylů, ale není to asi rock, je to prostě vytvořený sound elektroakustické hudby pro příští tisíciletí, no alespoň pro jeho vstupní bránu.

Síla a suverenita muzikantů vystupují ve vzdušné pomalé Pověz mi stejně jako v (pod maskou úsměvu) mírně hořké Až si jednou (sundám klišé), která jediná je snad ovlivněna country hudbou, ale zahranou s úžasným nadhledem. Nejsilnější je ovšem Infiela, kompozice, která mne posadila na zadek naprosto a dokonale. Ale postupně:

Deska obsahuje i s CD bonusem jedenáct skladeb (42:14 minut), z toho dvě závěrečné jsou instrumentální. Křesťan zpívá se svou typickou intonační dokonalostí a výrazovou přesvědčivostí, dokonce zahraje ve výrazu mnohem víc než kdy před tím. Méně často cedí své bolestivé metafory přes zuby, naopak si dokáže uchovat i lehké pousmání (Tanečnice) a dychtivost chlapa před bránou čtyřicítky i jeho něhu náhle skoro chlapeckou.

V jeho poetice je tolik neobvyklých slov a obratů, taková smršť reálií a odkazů na reálie, literaturu, osoby a historické události všech časů a míst, že jejich výčet by snad nejsnáze člověk získal tím, že by opsal z bookletu všechny texty. Zde je možná trošku problém Křesťanovy poezie - někdy je těch cizích slov až mnoho a člověk má pocit, že znějí nečesky, obzvášť jsou-li třeba v sloganu. Ale řeknu vám, že když si Křesťan maluje, co bude “až mu zesvětští dlaň jako kachel z terakoty” nebo “až mu poslední verš zplaní v starém makuláři”, člověk lačně hltá tato vzácně užívaná slova v originálních obrazech a říká si s Janem, otcem Karlovým: “Toho nikdá nebude, aby Křesťan nalehko muškařil.” Rozhodně nechci předstírat, že jsem pochopil všechno, co Křesťan sdělil, ostatně mám na to zbytek života.

I vy rovněž už poznáte některé jeho erbovní představy a obrazy z mozaiky tohoto světa, “stopy u Golgoty” patří tomu s hlavou v kříži z předchozí desky, je zde znovu Berlínská zeď, jsou zde Somma, Samara a Nikopolis, to vše jako by doplňovalo to, co už vyslovil v předchozích opusech. Ale doplňuje, nevykrádá, naléhavě osvětluje z jiných úhlů.

Ale i tam, kde se obejde bez reálií světa, kde svou poetiku obnažuje až na dřeň a blíží se zdánlivě lidové písni, i tam je silný a hudbou dotvoří atmosféru od lidové písně zcela odlišnou. Teď mám na mysli Pověz mi, jejíž text je skutečně máloslovný:


Pověz mi, příteli,
se srdcem z křemene
s pamětí z oceli
ohněm přečištěné

nedřímej nečinně,
pýchy se oprosti
pověz mi o vině
a spravedlnosti

koho jsem v oné z chvil
miloval upřímně?
Koho jsem nezradil
a kdo nezradil mě?

Prostě nutno slyšet, jak neodbytně to zní, jak dospěle. Ano, to je to slovo. Křesťanova Pohlednice je deskou pro dospělé a doufám jen, že dost jeho fanoušků se vydá za ním do myšlenkových sfér, kde je tato deska osloví, kde ji pochopí, a kde si z ní vezmou co nejvíc. A doufám tak ne pro desku samu, ale proto, že si myslím, že Křesťanův svět za to stojí.

Nejdřív jsem měl výhradu k tomu, že končí dvěma instrumentálkami. Ale čím víc jsem ji poslouchal a čím víc jsem se hroužil do jeho obrazů a snad ještě víc do nálady muziky, která je kongeniálně umocňuje, tím víc jsem byl vděčný za to závěrečné odlehčení. Člověk se aspoň stihne rozdýchat pro normální svět.

Jiří moravský Brabec



Rober Křesťan a Druhá tráva - Pohlednice, Venkow records 1997, PolyGram company, 539120 - 2 (07 0098 - 2) Jiří moravský Brabec



ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 1997, Zlin Net a.s.
All rights reserved.