ZPĚT na titulní stranu

Esej George Orwella z knihy Uvnitř velryby a jiné eseje


Tuto esej zařazuji jako doplněk a úvahu k Textázi č. 6 a jejímu úkolu napsat limerick v nonsensovém duchu.

Poezie nonsensu


Říká se, že v mnoha jazycích poezie nonsensu neexistuje, a ani v angličtině jí není mnoho. Většinou se vyskytuje v dětských říkankách a útržcích lidové poezie, z čehož část ani nemusí být doslova nonsensová, ale stala se jí, protože na původní použití už se zapomnělo. Například říkanka o Markétě Dawové:


Raz dva, Markéta,
kůň nového pána má.
Dostane jen penci denně,
málo toho natahá!

Nebo jiná verze, kterou jsem se naučil jako malý kluk v Oxfordshiru:


Raz dva, Markéta,
postel hloupě prodala,
spát teď musí na slámě,
nemá postel po mámě.

Možná kdysi existovala skutečná osoba tohoto jména a možná byl i nějaký kůň, který s tím příběhem měl cosi společného. Když Shakespeare nechává Edgara v Králi Learovi odříkat “Pikulík seděl na Pikulí hoře” a podobné útržky, jsou to nesmysly, ale bezpochyby tyto fragmenty pocházejí ze zapomenutých balad, v nichž kdysi měly svůj význam. Typickou ukázkou lidové poezie, kterou člověk cituje téměř nevědomky, není doslova nonsense - nesmysl, ale jakýsi hudební komentář na nějakou opakující se událost, jako například “Na horách sejou hrách, na dolině čočku”, nebo “Pekla vdolky z bílé mouky, sypala je perníkem”. Některé z těchto zdánlivě lehkovážných veršíků ve skutečnosti vyjadřují hluboce pesimistický názor na život, hřbitovní lidovou moudrost. Například:


Solomon Grundy
Narozen v pondělí,
křtili ho v úterý,
ve středu ženil se,
ve čtvrtek zchvátil se,
v pátek mu bylo hůř,
v sobotu umřel už,
v neděli pohřben byl-
tak život zakončil
Solomon Grundy.

Je to pochmurný příběh, ale pozoruhodně podobný vašemu či mému.

Až do doby, kdy surrealismus podnikl promyšlený útok na podvědomí, nebyla zdá se záměrně nesmyslná poezie běžná, kromě nesmyslných refrénů písniček. Tím se dostává do zvláštního postavení Edward Lear, jehož nonsensové verše právě vydal R. L. Megroz, který se také ujal vydání v Penguinu rok či dva před válkou. Lear byl jedním z prvních spisovatelů, kteří se zabývali čistou fantazií se smyšlenými zeměmi a vymyšlenými slovy, jež neměly satirický účel. Ne všechny jeho básně jsou nonsensové; některé z nich působí převrácenou logikou, ale všechny jsou si podobné tím, že cit, který vyjadřují, je smutek, ne hořkost. Vyjadřují jakési sympatické bláznovství, přirozenou sympatii ke všemu, co je slabé a směšné. Lear by právem mohl být nazýván původcem limericku, třebaže verše v téměř shodné metrické formě lze najít i u dřívějších spisovatelů a to, co se někdy považuje za slabou stránku jeho limericků - že první a poslední verš mají stejný rým -, je součástí jejich kouzla. Ta nepatrná změna umocňuje dojem neschopnosti, který by se mohl pokazit, kdyby došlo k nějakému nečekanému překvapení. Například:


Byla jedna dáma z Lisabonu,
kterou to silně táhlo k oceánu;
vzala si triédr,
vylezla na cedr,
však pravila, že nechce z Lisabonu.

Podstatné je, že od dob Leara se nevyskytly skoro žádné limericky, které by byly publikovatelné a natolik legrační, aby stály za citaci. Ale Lear skutečně nejvíc vyniká v některých delších básních, jako je například “Sova a kočička” nebo “Námluvy Yonghy-Bonghy-Bo”:


Na břehu řeky Luinice,
kde slyšíš v dýních větry dout,
kde les ti skýtá příbytek,
žil kdysi Yonghy-Bonghy-Bo.
Dvě židle, k tomu svíčky půl,
bezuchý džbánek, starý stůl.
Toť všechen jeho majetek
v lese, jenž dal mu příbytek,
toť veškerý byl majetek
toho Yonghy-Bonghy-Bo.

Později se objevuje dáma s bílými dorkingskými slepicemi a vzniká bezvýchodný milostný vztah. Megroz se dosti hodnověrně domnívá, že se to možná vztahuje k nějaké příhodě v Learově vlastním životě. Nikdy se neoženil a je snadné uhádnout, že v jeho sexuálním životě bylo něco vážně v nepořádku. Psychiatr by nepochybně nalezl všemožné důležité věci v jeho kresbách a v opakování určitých vymyšlených slov. Měl chatrné zdraví, a protože byl nejmladší z jednadvaceti dětí v chudé rodině, nutně musel poznat strach a svízele už v raném dětství. Je jasné, že byl nešťastný a od přírody samotář, přestože měl dobré přátele.

Když Aldous Huxley chválil Learovy fantazie jako určité prosazování svobody, upozornil na to, že zamlčení “oni” z limericků představují zdravý rozum, řádnost a nudné ctnosti obecně. “Oni” jsou realisté, praktičtí lidé, střízliví občané v buřinkách, kterým vždycky moc jde o to, aby vám znemožnili dělat to, co stojí za to dělat. Například:


Byl jeden stařeček v Káraném,
Ten tančil čtverylku s havranem;
řekli, že uráží to vkus,
spřáhnout se s ptákem budí hnus.
I zabili stařečka v Káraném.

Zabít někoho jen proto, že tančí čtverylku s havranem, je přesně to, co by “oni” udělali. Herbert Read také chválí Leara a skoro dává jeho veršům přednost před Lewisem Carrollem, protože pro něj jsou čistší fantazií. Pokud jde o mne, musím říct, že mně Lear připadá nejlegračnější, když nejméně vychází z okamžitého popudu a když se v něm objeví trocha burlesky nebo převrácené logiky. Nechává-li své fantazii volné pole působnosti, jako ve svých smyšlených jménech nebo třeba v básničce “Tři recepty pro domácí kuchyni”, dovede být hloupoučký a únavný. V básni “Pobble bez prstů” straší přízrak logiky a myslím, že je to právě rozumový prvek, který ji činí legrační. Pobble, jak si možná vzpomenete, jel na ryby do bristolského kanálu:


A když ho viděli, jak se blíží,
tu všichni admirálové hned křičí:
“Jobisce na ryby jde pro kocoura,
aby si fousečky snad neucoural!”

Zde je právě směšný dotek burlesky, admirálové - na rozdíl od slov, která pramení z okamžitého popudu a jsou pouze poněkud trapná. Zatímco byl Pobble ve vodě, přišli nějací neidentifikovatelní tvorové a sežrali mu prsty u nohou. Když se pak vrátil domů, jeho teta poznamenala:

“Celý svět přece dnes to ví, že bez prstů je lépe Pobblovi,” což je opět legrační, protože to má význam, a dalo by se dokonce říci politický význam. Celou teorii autoritářských vlád lze shrnout do tvrzení, že Pobblové jsou šťastnější bez prstů u nohou. Totéž platí o známém limericku:


Byl jeden stařík z Kosmonos,
který měl skvělou duchapřítomnost;
koupil si koně,
nasedl na něj
a ujel lidem z Kosmonos.

To není tak docela bezdůvodné. Směšnost je v jemně naznačené kritice lidí z Kosmonos, kteří jsou opět “oni”, ta úctyhodná, správně smýšlející, umění nesnášející většina.

Mezi součastníky měl k Learovi nejblíže Lewis Carroll, který však byl v jádře méně fantastický - a podle mého názoru legračnější. Od té doby, jak říká Megroz ve svém úvodu, je Learův vliv značný, ale stěží uvěříme, že byl pouze dobrý. Hloupoučkou rozmarnost současných dětských knih lze patrně zčásti vysledovat až zpět k němu. Myšlenka vědomě se pustit do psaní nonsensové poezie, třebaže v Learově případě vyšla, je rozhodně sporná. Pravděpodobně nejlepší nonsensová poezie vzniká postupně a náhodně a spíš ji vytvářejí společenství než jednotlivci. Na druhé straně Learův vliv jakožto komického kreslíře musel být blahodámý. Například James Thurber určitě přímo či nepřímo dluží cosi Learovi.



ZPĚT na titulní stranu

ZPĚT do textáze



Copyright (c) 1997, Zlin Net a.s.
All rights reserved.