ZPĚT na titulní stranu

Deska pro mne

Buty

rastakayakwanna


V uplynulém měsíci vyšlo několik zajímavých českých desek, dvě z nich dokonce s mým skromným textařským příspěvkem (Redl - O kolo zpět, Ulrychovci - O naději). "Své" desky hodnotit nehodlám, ale i těch ostatních bylo mnoho. Přesto pomyslnou jednotku bych dal čtvrté desce ostravské skupiny Buty.

Stylová charakteristika skupiny Buty je velmi ošemetná záležitost, hlásí se k nim rockeři i folkáči a dokonce ani zástupci toho nejstřednějšího ze všech středních proudů nejsou z obliga. Když jsem psal recenzi na tuto desku pro Folk & Country, začal jsem tedy takto: "Jsou ty Buty vůbec folk?" zeptá se pochybovač. "A proč by zrovna folk být neměly?" odpovím mu otázkou. Neboť základní receptura Butů, co se týče hudby, zní: vem od každého něco, prohněť to a promis, přidej k tomu žejdlík nadhledu, hrst vtipu a špetku sarkasmu a servíruj s laskavostí. Kdybych tu recenzi nakonec poslal do Rock & popu, zaměním jen počítačovým příkazem slovo folk za rock a mám fajrunt.
Pokud si kapela vezme za pracovní postup křížení žánrů, je pochopitelně bláhové vytýkat jim, že používají motivů a instrumentací velmi různorodých a občas dosti nepůvodních nebo alespoň kýčovitých svou vzorovostí - když country motiv, tak takový, že čekáte, že z reproduktoru vyjede John Wayne, ale než dojede až k vám, tak se melodie změní natolik, že místo coltu vytáhne hornický cahan a zeptá se, co dělá Sakmar.

Místo toho mne zajímá, jestli je jejich křížení plodné, produkuje-li tedy něco podstatného, nebo jen pitoreskní obludky neschopné vlastního života. Rovněž mne jistě zajímá, obzvlášt pokud jde o kapelu, která vydává čtvrtý nosič, jestli tato jejich snaha postupuje či ustupuje, a jak se vyvíjí. V tomto smyslu je poslech nové desky Butů nejen královskou zábavou, ale do jisté míry i testem vaší hudební erudice. Křížení žánrů dosahuje míry u kapely dosud neslýchané, střihy to jsou velmi osobité a je radost je poslouchat. Jistým omezením takového kolážovitého postupu je, že odvolávky na díla, která užíváte, musejí být všeobecně známé. Když vymyslíte příběh, kde vystupují například vedle sebe D'Artagnan, Maxipes Fík, Caligula, Bilbo Pytlík, Fanny Hillová a Justina, zachovávajíce si své charaktery, ten, kdo je s příslušnými díly obeznámen, se bude asi bavit mnohem víc, než ten, kdo je bude teprve čtením odhalovat.
Naštěstí Buty citují a odvolávají se především na motivy a typy všeobecně známé, takže průměrný mladý svišť ví, v čem se stýká struna poetická a bizarní. Apologeti postmodernismu by asi řekli, že to je právě pro něj typické a bylo by to na dlouhou přednášku. Podobné tvůrčí postupy najdete třeba v literatuře Pratchettově nebo v kolážích Kolářových, budete-li chtít.
To, co Buty dělají, ovšem není parodie nebo pastiš, pokud nepřipustíme tvrzení, že to je parodie na všechno. Najdete nahrávky s patinou šedesátých let, country i naše lidové, citace ruské i chasidim, vyšší populár i scénickou muziku, bigbít, tango i folk, prostě cokoliv račte.
Kromě členů kapely (autorsky nejplodnější je jako vždy Pastrňák, ale Nytrovy i Toaderovy příspěvky jsou stejně výrazné jako jeho) se na interpretaci podílí několik hostí, lahůdkové jsou příspěvky zejména Radima Zenkla, světového mandolinisty českého původu, a Richardova otce - Richarda Kroczka staršího, vynikajícího houslisty, kterému se ne nadarmo v Ostravě říká Maestro, ale i všichni ostatní jsou výborní.
Kdybych měl upozornit na některé obzvlášť pěkně vypečené kousky, případně na drobné postřehy k nim, pak Trumpeta mi poněkud silněji připomněla předchozího Cvrčka (z alba Dřevo) a právě opakování vlastních experimentů je asi jediným možným úskalím skupiny. Nádherná ukázka písně o ničem než o pohodě je Cesta byla suchá s textařskými výpověďmi typu "cesta byla suchá, místy mokrá." Krtka, tento hybrid tří nespojitelných, ale dokonale srostlých písní, už hoblují v rozhlase i TV, Pod kloboukem pták je pak pro mne důkazem, jak má Pastrňák blízko k Prevértovi:

Pod kloboukem pták

(Radek Pastrňák)

Pane vás od někud znám
vy jste jednou přišel k nám
chvilinku jste poslouchal
pak vám vítr klobouk vzal
pod kloboukem
malý pták
vyletěl s ním do oblak
ano pane je to tak
nosíte pod kloboukem ptáka
(atd...)

Vojákovo volno

(Jacques Prevert, přeložil Adolf Kroupa, zhudebnil Petr Skoumal)

Dal jsem svou vojenskou čepici do klece
a vyšel jsem si s ptákem na hlavě
tak co už se nezdraví
zeptal se velitel
ne už se nezdraví
odpověděl pták
(atd...)
Nejde mi jen o příbuznost témat, ale i o příbuznost poetiky, jazyka krátkých vět s důležitým používáním sloves, lyrické anekdoty, tedy dějovosti atd.
Za vrcholnou ukázku Pastrňákovy mnohovrstevnatosti považuji kompozici Do Ruska. Můžete ji vnímat jako půdorys nezávislé legrácky, stvořené jen proto, aby si maestro Kroczek a Radim Zenkl, špičkový mandolinista ve světovém měřítku (původem Ostravan, žije v Americe) předvedli, co se dá udělat s chasidskými a ruskými hudebními motivky, ale můžete to brát také jako nádhernou autodiagnózu xenofobie a nejspíš ze všeho jako zrcadlo nastavené české malosti. A při tom všem to zůstává stále "jenom pop music".

Do Ruska
co víme, kam nás osud zavane
do Ruska
to se mi doufám nikdy nestane
do Ruska
to bych si ze všeho nejvíc nepřál
Do Ruska
to jsou ty nekonečné roviny
do Ruska
tam, kde se posunují hodiny
do Ruska
tam já bych se bál
Do Ruska
běžte se podívat
do Ruska
to je pro mě jako
Německo
z toho já mám strach

Prohlídkou veselého barevného bookletu se přesvědčíte, že texty mohou stát samy o sobě jako poezie.
Podobné mnohovrstevnaté a různě vyložitelné příběhy jsou i jiné (Včera jsem se, Až já budu svatý...) a jsou jen důkazem toho, že Pastrňák a spol jsou uvažující, ba chytří lidé, které nelze podezírat z plytkosti. U písně Včera jsem se jsem navíc ocenil to, že místo textu, který je v bookletu explicitní, zpívá se z části jen lalala. Neboť napsaný je tento text krásnou filosofickou sentencí, zpívaný by se stal příliš laciným statkem:

Včera jsem se ožralý posral
dneska jsem se posraný ožral

Sečteno a podtrženo - vznikla další deska, kterou je příjemné chválit a stokrát příjemnější poslouchat.
Srovnám-li Pastrňákovo neokázalé textování s hlubokým viděním světa probleskujícím v detailech a s přemírou příběhů k vyprávění (minutáž písniček je hluboko pod třemi minutami) s ukecaným literátstvím Horáčkovým v tolik propagované Citové investici, budí to ve mně dva pocity. Jednak, že se zdá, že přece jen u nás vznikají i skvělá dílka, jde jen o to je v tom mediálním rachotu umělých image poznat, a za druhé, že hudba pro dospělé může být dětsky hravá, zatímco hudba tvářící se dospěle, může oslovit jen zastydlé puberťáky mezi námi. Za to, kolik je kterých, ovšem ani Horáček s Hapkou ani Buty s Pastrňákem nemohou větší měrou než my ostatní.

(Buty - Rastakayakwanna: Lanovka, Trumpeta, Cesta byla suchá, Až já budu svatý, Krtek, Normální den na frontě, Bílý kvítku rozkvétáš, Pod kloboukem pták, Brutwanna, Do Ruska, Mucha jde, Dva stavební stroje, Pocit, na na na na, Tadymáš, Vlaky, Fakír v lázních, Ledňáček, Maso, Včera jsem se, Paní vedoucí. BMG 1997, tt: 58:04)

Jiří moravský Brabec
(jde o delší a mírně přepracovanou versi recenze, kterou jsem napsal pro F&C 7/97).
ZPĚT na titulní stranu




Copyright (c) 1996, Zlin Net a.s.
All rights reserved.