ZPĚT na titulní stranu

Deska pro mě
Černý ovce aneb
O chytrých ovečkách


Na tu desku jsem se dlouho těšil. Už před rokem mi Jan Hrubý prozradil, že na ní začali s Petrem Skoumalem pracovat a já byl zvědavý, jak to dopadne. Protože píšu recenzi a ne detektivku, musím říct hned na začátku, že dobře. Moc dobře.
Po hudební stránce bude deska asi přiřazena do kategorie keltské hudby, čímž má být řečeno, že melodická, harmonická i instrumentační složka vycházejí z irské, skotské či podobné tradice a zároveň odrážejí mnoho ze současného rocku a popu. Autorem většiny muziky je Jan Hrubý, trošičkou přispěl Petr Skoumal, Sally Gardens jsou lidovkou hranou na mnoho způsobů, český posluchač je zná třeba pod názvem Rozkvetlé zahrady mé lásky od Asonance, (Hrubý však k airu přidává v závěru reel jako když vyšije).
Je pravda, že si netroufnu posoudit, nakolik jsou ty melodie skutečně původní, protože charaktristické postupy jsou natolik respektovány, že občas z meziher lidová tradice (anglicky folklore) přímo dýchá. A třeba začátek The Ballad of Terry And Shirley silně připomíná dylanovské The Times - They Are A Changing. A obecně vzato asi zde platí pravidlo: buď to bude originální, nebo to bude keltské. Přesto zaslouží Jan Hrubý za kompozice absolutorium, protože propracovanost skladeb, prolínání některých motivů a naopak střihy mezi jinými, klasické cifrování jednotlivých nástrojů, to vše vás nenechá nudit se.
Zvláštní čestnou zmínku si zaslouží to, jak pro Čechy chytře je kombinováno textování a zpívání anglické (Peter Mustil) a české (texty Petra Skoumala interpretuje Michal Prokop). Prokop zpívá s nadhledem, ať už to je svou povahou intimní lyrika (Nádraží) nebo hospodské dada (Jeden džbán), hořká nadsázka (ra ta ta) či další polohy, do kterých jej Skoumalův text zavedl. Přiznám se, že jsem záviděl, jak dokázal Skoumal zůstat formálně na platformě jednoduchých rytmických říkanek a přitom v (prvním i) druhém plánu napsat věci, které se rozhodně nemusí stydět zpívat inteligentní padesátiletý chlap, aniž by byl za žvatlala.

Nech mě bejt

Já ti říkám nech mě bejt
nejsem k mání je to jen zdání
já ti říkám nech mě bejt
co tě na mě láká

Já ti říkám nech mě bejt
nejsem žádnej hrdina kladnej
já ti říkáým nech mě bejt
ty jsi divná ňáká

Já ti řikám nech mě bejt
nejsem vlídnej a plat mám bídnej
já ti říkám nech mě bejt
v prosinci jako v máji

Já tě varuju nech mě bejt
nejsem stálej nohy mě pálej
já ti řikám nech mě bejt
ráno budu v háji

Když jinak nedáš máš mě mít
jdeme na to ty moje zlato
když jinak nedáš máš mě mít
jó už je rozestláno

Já ti říkám nech mě spát
už je ráno ty moje vráno
já ti říkám nech mě spát
máme vyděláno

Naše duše nemluvěj
nechtěj s tím mít nic společnýho
naše duše nemluvěj
jsou tu jen naše těla

To je pořád máš mě rád
mám tě ráda vlez mi na záda
já ti říkal nech mě bejt
teď máš co jsi chtěla


Zatímco Prokop zpívá nad věcí, Mustil naopak s klidným patosem nefalšovaného Kelta předává své další varování světu, jak je známe už z předchozí spolupráce s Hrubým (The Burning Rose) o budoucnosti, do které se řítíme (Driving Into The Future) s nohou na plynu, a jakkoliv je co dopočtu kousků jeho pěvecký part poloviční než Prokopův, vhodně jej doplňuje. Možná že ten patos v angličtině snášíme líp, než kdyby byl česky.
Jediná písnička z těch, které si pro sebe otextoval, kterou bych docela rád slyšel v adekvátním českém překladu, je The Ballad of Terry and Shirley - až románový příběh s nečekanou pointou o kladném vlivu piva na lásku. Jinak všechny české texty jsou v bookletu přeloženy do angličtiny Bradley Strattonem (Snake Eaters), naopak anglické do češtiny Pavlem Šrutem. Překlady jsou to ovšem místy poněkud volné.
Instrumentace celé desky je kombinací keltské lidové a rockové muziky a ve výčtu muzikantů najdete samá hezká jména. Kromě excelentních Hrubého houslí se uplatní i další osobnosti z pevného jádra Kukulína - Ruda Hálek (akordeon) a Jan Kolář (hoboj, klávesy), ale i další lidé, které Hrubý za svého letitého poctivého harcování po českých pódiích potkal, ať už to bylo ve Framus 5 u Prokopa nebo v Mišíkových ETC či jinde. (Kromě Skoumala u kláves Pavel Skála a Petr Pokorný - kytary, Jiří Veselý - baskytara, Jiří Zelenka - bicí, Martin Čech - flétny.) Co jméno, to pojem, co jméno, to výkon.
Vznikla tak deska, která má všechny atributy kvalitného díla - vnitřní i vnější soudržnost, promyšlenost, vyváženost všech složek. Otázka, kterou si recenzent asi položit musí, zní: Komu je ale vlastně určena. S obavou, co taková odpověď může způsobit, musím přiznat, že moje odpověď zní: Dospělému, inteligentnímu a hravému posluchači. Zřejmě ji tedy přejdou s nezájmem nejen diskotékoví hopsálkové, ale i ti, kteří chtějí citově investovat v prvním plánu a na plnou hubu. Neboť tato deska je svou povahou cudná, nijak se nepředvádí, nemaluje se a nehonosí. Jaksi samozřejmě popisuje svět tak, jak jej autoři vidí a vidět chtějí, a stojí si na svém, aniž by se vnucovala.
Závěrečný odstavec patří obalu. Jakkoli je udělán kvalitně (podepsání Prokop(?! překlep nebo příbuzný Karla ?!) Haloun, Prokop Kubík) a kromě dvojjazyčných textů na pozadí černého ovčího rouna obsahuje i úsměvné dvojice fotografií všech čtyř základních protagonistů - vždy barevnou ateliérovou a černobílou dokumentární fotografii z fotografování. Nemohu se ale ubránit dojmu, že obal odpovídá spíš tomu, že titulní skladbou mělo být ra ta ta. Potisk CD nosiče je terč, na titulní straně bookletu je vidět v Hrubého houslovém pouzdru ukrytý automat.
Ta píseň je znepokojivá - píseň chlápků,, kteří schánějí zbraně, protože za zabití dávaj prachy, za zabití, na hřbitově zpívaj ptáci, roste kvítí, seženeme si pistoli, ra ta ta ta ta ta pak si dáme v baru ňáký dobrý pití. To, že nakonec před touto hořkou a inteligentně napsanou vizí o lidech, pro které nemá život žádnou cenu, dostala na titulce přednost neexhibující instrumentálka, považuji za další důkaz myšlenkové hloubky a pokory autorů.
Jiří moravský Brabec

(Zkrácená verze recenze vyšla v časopise HITBOX 5/97)

ZPĚT na titulní stranu




Copyright (c) 1996, Zlin Net a.s.
All rights reserved.