ZPĚT na titulní stranu

Trapsavecké vavříny

Vítězné prózy roku 1999

Dnes vám přináším všechny oceněné povídky z loňské várky. Ta štědrost je tu i proto, že bych vás rád podnítil k obeslání této bohumilé soutěže.

Uzávěrka letošního, tedy 26. ročníku Trapsavce je 30. dubna 2000
Propozice:
Soutěž je tématicky zaměřená na práce zasvěcené přírodě a trampování.
Soutěží se ve třech kategoriích dle věku a předchozích úspěchů: Próza a Poezie do 23 let, Próza a Poezie nad 23 let a kategorie Oldpsavců (ti, kteří získali v Trapsavci tři ceny a víc bez ohledu na věk) - rovněž próza a poezie.
Nejlépe ohodnocená práce bez rozdílu kategorie získává hlavní cenu - Zlatého Trapsavce.
Každý účastník může do soutěže zaslat maximálně tři povídky s rozsahem do čtyř stran A4 a maximálně tři básně - celkem šest prací.
Každou práci laskavě zašlete v devíti nepodepsaných kopiích (8 x pro porotce a 1 x pro archív).
K pracem je nutno připojit lístek se jménem a adresou, rodným číslem a ofrankovanou obálkou se zpáteční adresou účastníka (pro zaslání zvadla na slavnostní oheň, kde se rovněž předávají ceny).
Organizátoři Trapsavce se zavazují oslovit alespoň dva autory (autorky), účastnící se soutěže a nejpozději do jednoho roku od vyhlášení výsledků jim vydat sbírku.
Účastí v soutěži dává autor pořadatelům právo uveřejnit jeho práce v každoročně vydávaném sborníku soutěže, anebo je použít pro propagaci soutěže ve spřátelených časopisech.
Adresa:
Sdružení AVALON
Iva Spurná – Draculea
Komořanská 87/13
143 00 Praha 4


Přeji vám všem příjemné čtení. První tři povídky jsou vítězi kategorie psavců do věku 23 let, další čtyři nad 23 let a poslední tři jsou výplodem oldpsavců, tedy trampských psavců, kteří mají doma už alespoň tři ceny. Myslím, že k tématu tohoto magazlínu, tedy k tématu originálního vidění světa, se vesměs hodí.


Na zvířecím potlachu I (ale dvojka asi nebude)-
Zuzana Bubnová - Praha - 1. místo v kategorii do 23 let

"Nojo, hlemejžď, fajnovka jedna, vždycky s sebou přitáhne celej barák!"

Cvrčku, ne že zase budeš fidlat na ty svý housličky, na čundru se hraje na kytaru a hotovo."

"A ty největší drsoňové s sebou vlečou basu!"

Kamarádi, prosimvás, povolte mi aspoň mandolínu, aspoň mandolínku!"

"Hele, žížala, jakto že nemáš kanady."

"No jo, žížala, ta si nevezme kanady co je čundr dlouhej, a ještě se drze vymlouvá, že nemá nohy!"

"Podívej se na berušku. - Nejenže si navlékne na každou nohu kanadu, ale ještě si do všech těch bot strčí placatku." j

"Jo, naleju si tam vždycky tvrdej alkáč. - Ale do hajzlu, teď jsem si uvědomila, že jsem si já kráva zapomněla karimámu. - Kurňa, co si dám u táboráku pod prdel?!" "Dej si tam tu svou placatku s tvrdým alkáčem kontrovala žížala.

Sysel Pytel pěl a plil do očí všemi nenáviděného křečka coby antitrampa jenž se náhle a omylem) zjevil na place: "Těžko se pane Křeček dostaneš do skal tam k nám - Ty co si řekl že s trampy zameteš, znáš je vůbec, slyšíš, já se ptám?!"

"S těma nedvědovkama mi to děláš snad naschvál, víš, že je nesnáším," zabrumlal velký šedý medvěd. "A sundej to sako!" dodal.

Myška Bohunka Hrabalka si mlčky dělala poznámky o těch věcech, které napsal život.

"Tak dost, přistoupíme k jednání, kvůli kterému sem vás svolal přerušil hádavce náčelník, bobr zvaný Univerzální Bobřík. Ano byl to on. Bobřík mlčení, odvahy a všech dalších dovedností. Mohl se pochlubit skvělým rodokmenem. Vždyť jeho dávného předka lovili legendární Rychlé šípy! A ještě jeho dědeček byl tak často loven, že dočista opelichal. Po tomto potomkovi ani pes neštěkl, ani kočka nezamňoukala, ani člověk nezavolal. Tento tedy velmi zachovalý bobr pokračoval: "Jistě vás bude zajímat, proč se náš výroční potlach koná tady na brdským lidským kempu. Důvod je prostý. - Do lidských kempů již nejezdí lidé."

He, he, abych nezačal lovit bobříka, jako ti protivný Šípáci. Zaskřehotal do projevu dementní křeček.

"Drž hubu, nebo ti dám přes hubu, skrčku křečku!" zaburácelo slohově nepříliš vytříbené slunéčko sedmitečné, konkrétně s tečnami tl, t2, t3, t4 t5 t6 a t7.

"Béé, určitě trempíčkujou v našem kempíčku Blowfly. Béé béé, rozsednou mi latrínku. fňukala bleška.

"Ti šibe, ne?" usadila ji beruška. "Ta vaše hmyzí místa by nenašli ani lupou. V Africe se ptačích čundrů asi také neúčastní... Hele, žížala, hej, brejlovče, nelezou lidi do vašich osadních děr?"

"Ee" zavrtěla žížala celým tělem.

Moment, momentíček, zkonfrontuji to s cancákem, hrabal se brejlovec ve svých hmotných pramenech.

"Ale kamarádi, chovejte se jako rozumní a čestní živočichové a nechte mě domluvit," vlídněje pokáral Univerzální Bobřík. "Pro úplnost dodávám, že nejezdí k menším ani větším savcům..."

"A kdyby vlezli k nám, ne větším a nejsilnějším, tak jim dám prostě přes hubu, jako že jsem velký šedý medvěd a jako že mám přiléhavou přezdívku Velký Šedý Medvěd."

"Medvěde, už jsi dost velký a dost šedý na to, abys věděl, že hrubost je velmi špatná a kamaráda nehodná vlastnost!" poučil ho náčelník. "Problém je navíc úplně jinde."

Z velkého šedého medvěda se stal malý červený medvídek, takový, že by se ztratil mezi těmi ze želé. - Styděl se a propadal se hanbou.

Náčelník mu pokynul rukou, jako že to stačí a že se zase může vrátit do své původní podoby. Pak pokračoval: "Lidští trampové přestali chodit do přírody, jejich kempy a osady osiřely. Vybral jsem proto symbolicky právě toto místo, kde ještě před nějakou dobou pobýval člověk, člověk, který věděl, co se v lese sluší a patří. Chci, abychom se domluvili, jak je k této pékné a ušlechtilé činnosti vrátit.

"Búú, zásadně protestuji," rozvzlykala se bleška, "zašlápli mi botičkou tatíčka, sestřičku, tetičku..."

"Takhle se to nedá brát. Vem si jen, kolik příbuzných ti zašlápl tady medvěd," usměrnil ji náčelník.

"No có, pili mně krev, no!" hájil se "ten největší a nejsilnější."

"Návštěvy z měst samozřejmě zcela nepřestaly. - Ale já se ptám, jaké jsou to návštěvy?!?! - Autem to přijede, hamstá to, po čem libo..." neobvykle se rozzuřil bobr.

"Hamstá, hamstá, náčelníku, ty jsi vždycky býval takovou normou spisovného jazyka," pohoršoval se brejlovec.

"Promiň, nechal jsem se unýst. - Unést, unést, samozřejmě. - Je tedy v našem zájmu, abychom navrátili lidi z aut do kanad. "

"No, mně je todle celkem u prdele, du na dřevo, ano, cestou si udělám deset dřepů za tu prdel, aha, takže dalších deset..." zapíchlo poradu slunéčko.

Za chvíli se vrátilo s otepí jehliček a založilo ohníček. K táboráčku si přisedla bleška, neboť ho jako jediná našla.

"Tak beruška má už někde ten svůj fajrák, nezůstanu tedy pozadu a udělám aspoň ňákej čuďáček," pronesl vtipně medvěd.

Za pět minut se nad kempem vyjasnilo. - Velký šedý savec právě dokončil svou dřevorubeckou práci. - Z padesáti soušek šel udělat vskutku dobrý čuďáček.

"Slyšte, slyšte, lezla jsem po něčem moc podivném. Smrdělo to kouřem, bylo to zelený a zakuklený, splývalo to s přírodou, jinak bych po tom taky nelezla, velké to bylo asi jako člověk," plazila se důležitě žížala, která si tak chtěla nahnat ztracené body za chybějící kanady.

Bobříkova srst zrudla rozčilením. "Kamarádi, nerad bych se mýlil, ale takto mně můj dědeček, blahý to pamětník, vždycky popisoval lidského trampa! A vzhledem k tomu, že po něm lezla tady žížala a už je zpátky, nemůže být moc daleko!"

"Tss," protáhla by jistě pysk žížala, kdyby nějaký měla, "bylo to náhodou dobrých TŘI STA, ano přátelé, tři sta centimetrů!"

"Jo, jsem tady a už vás hezkou dobu pozoruju," pohnula se náhle část přírodní scenérie. A vskutku. - Byl to tramp.

Všechna zvířátka, čerstvě dojmuta bobrovou řečí o užitečnosti lidu trempířského, začala se s dřívější částí přírodní scenérie o překot vítat. Dokonce přiskákala i bleška. Nutno dodat, že to byly její poslední vteřiny na tomto světě. - Stačil jeden člověkův neopatrný pohyb...

Pak se představil i on: "Říkají mi Velký Idiot, protože se zřejmě jako jediný toulám přírodou."

"No to teda jseš idiot a fakt že velkej, zašlápnul si blechu, ty vole, kdo se mnou bude se skříženejma haksnama sedávat u mejch fajráků?!" pustila se do něj beruška.

"Pohřběte náležitě naši kamarádku. Ty člověče jdi a množ se! " zadeklamoval pateticky náčelník.

"Já teda jdu, ale pochybuju, že bych našel nějakou, která by se mnou čundrala po lese..."

Za chvíli se vrátil. A nešel sám. Vedl si copatou holku.

"Už z dálky všem nadšeně oznamoval: "Představte si, že seděla u vody trhala ahod.

"No, a tys jí kopnul do prdele..." napovídalo slunéčko.

On se zarděl až po kořínky vlasů: "Nnne... ona ....ona si, kamarádi, zrovna zpívala, že je svět plnej kamarádů a že nezná zemi, kde by nebyl tramp!"

"Tatínkovi se nelíbilo Prší, prší, tak mně vždycky zanotoval radši tu svou oblíbenou..." řekla skromně ona.

"Kéž by tato píseň měla pravdu," zadoufal se slzou v oku bobr. "Nuže, chtěla bys jezdit tady s tímto člověkem do přírody, sdílet s ním společnou karimatku, spacák, ešus a všelijak tak podobně, jak by zajisté dodal Rychlonožka?" otázal se slavnostně.

"Ano," špitla ona, rozechvělá radostí.

"Kurnik, toje doják, na tojá nejsem stavěné!" ufluslo si slunéčko do trávy a utopilo tak neoblíbeného křečka.



Nádražák vykolejený, nakolejený
Zuzana Bubnová - Praha - 2. místo v kategorii do 23 let

Potkali ho v jednom pátečním osobáku. Nenadával, když se probíjel chodbičkou skrz usárny a telata.

"Búú, búú!" zdravila ho ta telata.

"Ahóój!" kynuli mu trampové vesele.

A on? - Nenaštval se. Usmíval se! Byl prostě jinej.

Po třiceti kilometrech jim přišel již po páté štípat lístky. Pak to z něj konečně spadlo. Služební oděv samozřejmě zůstal na svém místě, ale jeho předstíraná záminka zmizela. Vykašlal se na to. Zabalil to. Věděl, že by mu stejně nenalítli na povinnou kontrolu jizdenek každých šest kilometrů. Možná si uvědomil a možná taky ne, že bude průšvih. Nebo spíš, že to nejdřív bude moc hezký a pak teprve průšvih. Ten mu však vadil ze všeho nejmíň. Nejhorší bylo to, co bylo, co se nedá vzít zpět, co se nedá dohnat. A právě to, co mohlo bejt, kdyby nebylo to, co bylo, chtěl aspoň trochu nahradit. Teď. Teď hned, nebo fakt snad už nikdy.

Vykolejil. A on sám jistě moc dobře věděl,jaké to je vykolejit. - Rychlý, náhlý náraz, zmatek, bolest...

Dvacet let sloužil na týhle trati, vozil plno čundráků a sám dělal jakoby nic, jako kdyby se ho to netýkalo, jako kdyby kdysi nebyl jeden z nich. Otázku, proč už dávno není, si zásadně nepřipouštěl. Ale dnes mu do té pečlivě vycpané a vyizolované hlavy vklouzla.

Ano, proč už nejsem? No, proč, proč, přece nemám čas!!! - Nemám čas? - Co dělám tak důležitýho o víkendech, jež jsem kdysi tak ctil a naplno prožíval? - Popadesáté překopávám záhonek na chatě, hrabu se v autě, válím se v lehátku nebo u televize. Kolik že to je? - Dvacet let? - Ne, ne, určitě jsem se přepočítal! - Ale ano, dvacet let! - To je strašný! Kolik uplynulo pátečních večerů, sobot a nedělí během těch prošvihlejch roků? Do kolika tu ještě budu? Dá se to ještě dohnat? Těžko... Byl bych vůbec schopnej dostat se ze svejch zaběhnutejch kolejí, z těch hnusnejch prorezlejch kolejí, po kterých se kodrcám už dvě stě čtyřicet měsíců? Jsem srab! Jsem srab...

Konečně přepižlal svejma dvacet roků starejma kleštičkama ta silná pouta, jež mu svazovala ruce a nohy, oči i uši. Nerozhodně před čundrákama přešlapoval a rozpačitě se usmíval. "Aha, " pochopil Ten Uvelebenej Před Záchodem a zvednul se.

Ten Vedle Něho to pochopil dobře a řekl: "Jestli chcete, tak vemte místo."

Přisedl. Nejistě si je prohlížel. Občas si nervózně přejel po klopě uniformy, občas se podíval na hodinky. Pak mu to došlo. - Vždyť já tyhlety písničky znám! Ty jsme tenkrát taky zpívali. - Že by se nic nezměnilo? - Všechny tyhle slova si pamatuju, oheň se jistě taky rozdělává stejně, nocuje se jako dřív, tedy pod širákem... Tak v čem je problém? - A rozjel to. Ale kdybyste viděli, jak to rozjel!

"Můžu?" natáhl ruku nesměle po kytaře. A hrál. Nejdřív jako začátečník. Za chvíli nestačili zírat. Všechny ostatní kytary zmlkly a nechaly ho hrát sólo.

Najednou strašlivej, zmatečnej shon. - Trampové se chystali vystoupit. Na ajznboňákovi bylo vidět, jak rád by je následoval.

"Tak zas někdy," loučil se a cítil, že je asi všechno v Té Místnosti Na Chodbičce, Kam Ho Prve Pouštěli. (Tedy v hajzlu, abych se vymáčkla stručně, avšak neslušně.)

Na nástupiště padala telata na všechny čtyři, Ty V Zelenejch Hadrech na obě dvě. Na poslední chvíli vyskočil i Ten Ve Službě. Taky na všechny čtyři. Ale přece. Dunící zem a těžko zapuditelná myšlenka, že tohle je jen dětinskej nápad, kterej stejnak nedopadne dobře, oznamovaly, že mu ujíždí vlak. (Pokud neodjel již mnohem dřív. - Asi jo.)

Oni ho vesele přivítali. - Teď byl doopravdy jeden z nich. Pane jo, tomu se říká odvaha, vodvaz, pomysleli si. Jo, byl jim sympatickej.

Spokojeně se rozhlédl kolem sebe. - No jo, tady to znám. - Kolikrát já tu vylezl, pokynul mašinfírovi a zase zalezl. Ale houby, tak dobře to tu zase neznám. - Musel bych si totiž za těch iks výstupů všimnout, že na támhletý lavičce jsem si spravoval rozbitou usárnu a tajdlec v tý čekárně sušil promoklej kabát. Nojo, to už je let...

Do kopce dejchal jak porouchaná parní lokomotiva. Po rovině již jen jako trochu poškozená, takže došlo i na nějakou tu řeč:

"Vy jste zelený a já modrej, ha, ha, moc sem nepasuju..."

"To zvládnete! - Choďte mezi modřínama a je to!"

Nojo, von je fakt úplně modrej. Ale taky úplně starej. Kolik mu může bejt? - Něco málo přes čtyřicet. Na čundrech jsou někteří šedesátníci ještě nerozumná děcka. Ale von, von ve svý situaci je totálně starej. Je to prostě starouš. A taky chudák...

Když dorazili do kempu, hodně to s ním zacloumalo. No jistě, taky tu kdysi byl... Jak popsat tu zvláštní situaci, kdy se nádražák rozhlížel po tý neskutečný přírodě? - Doják, doják, doják!

Seděli okolo ohně. Tančící plamínky toho Pána Z Vlaku úplně rozehřívaly a pronikaly až na ta chladná, dokonce i na zamrzlá místa někde uvnitř. Rozvázal ještě víc než ve vlaku, ale nebylo to přehnaný, něco, co by lezlo na nervy, bylo to ohromně milý. Cejtil se hrozně hezky. Trampíci si uvědomovali, že tady spoluprožívaj jeden zvláštní lidskej příběh. Dost je to vzalo.

Nádherná idyla. Kterak osud onoho člověka zachráněn byl. Nádražák vytržen jest z šedi života. Jo, vážně ohromný, dojemný, romantický, sladký, já nevím jaký. Jenže. JENŽE! - V noci se do kempu připlížil Pavel Dobeš a nebohého ajznboňáka prásknul pražcem přes hlavu. Ten vstal a celý zmatený procvakával kleštičkami všechny lístky, listy a lístečky, které viděl. V dálce uslyšel houkání. Přestože to byla sova, šel za tím zvukem a nepřetržitě salutoval.

Takhle nějak si to trampové představovali, když se ráno vzbudili. Když zjistili, že je nádražák pryč. Sobota a neděle proběhla tak ňák... Prostě tak ňák. Tak nijak. - Vždyť ten člověk udělal náramnou hloupost. Ale aby ta hloupost stála aspoň trochu za to, mělo vše dopadnout úplnějinak.

Za čtrnáct dní jeli tou samou tratí. U jedné zapadlé zastávky spatřili Jeho. - Ve špinavých hadrech vytrhával z kolejí plevel.

"Nojo, přírodě blíž!" utrousil trochu černého humoru Jeden S Usárnou, aby nemusel bejt sprostej, aby mohl ulehnout pod stromy s lehčí hlavou.



***
Lenka Skácelíková - Paseka u Šumperka - 3. místo v kategorii do 23 let

a Malý trapsavec (nejlepší práce autora do 18 let)

Nad hlavou mu zářilo slunce, ale přes hlavy lidí, kteří se nad ním skláněli, ho skoro neviděl. Bolela ho hlava a matně si uvědomoval chuť hlíny v ústech. Svět mu náhle zešedl a on se propadal do hlubin, o nichž ve chvílích hlubokého zadumání věděl, ale nikdy ho nenapadlo, jak je jim blízko, jak s tou podivnou tmou splývá.

Pod skleněnou tabulí si našel odjezdy vlaků. Tužkou si je přepsal do starého tlustého sešitu, ještě jednou mrknul na čísla a spokojeně zavřel desky. Venku už se oteplovalo a nebe poprvé po dlouhé zimě ukázalo svou pěknou tvář. Modrou barvu miloval, dávala mu pocit bezpečí a klidu. Těšil se a do kroku si pískal melodii, kterou slyšel před chvílí z rádia. Doma musel počkat na babičku, aby jí řekl o svých plánech. Měl ji moc rád a nechtěl jí zbytečně přidělávat starosti. Usárničku měl už nachystanou pod oknem, kytara stála jen kousek vedle. S úsměvem k ní přidal sešit, který vytáhl z kapsy.

Modrá světla, siréna, bílé pláště, vůz s červeným křížem. Starý zvon s mosazným hlasem se rozezněl nad městem ztichlým nadcházejícím polednem. Jen několik málo lidí pokleklo, aby poděkovalo, poprosilo. Ani oni sami v tu chvíli nemohli vědět, že by mohli žádat o záchranu života.

Dveře se otevřely a stará žena se na chlapce podívala s otázkou v očích. Znala ho už tak dlouho... Znala každý pohyb a stín v jeho tváři. Viděla, že je rozrušený, tiše netrpělivý. Bývala stejná, cítila sílu slunce a výzvu dlouhých cest, žila kdysi podle stejných pravidel, a tak se na chlapce usmála a jen se zeptala, jestli se vrátí v neděli k večeři. Horlivě přikývl, sehnul se k její vrásčité tváři a pohladil ji. Usárnu si hodil přes ramena odvěkým pohybem, připadal mu stejně přirozený jako vysvlékání košile. kytaru vzal do ruky a byl pryč z betonového bytu. Po pár krocích se ještě otočil a zvedl ruku na pozdrav. Vrásčitá a laskavá paní si s modlitbičkou na rtech sedla ke stolu...

Nemocniční lůžko, bílá, bílá, bílá. Bílé přikrývka, bílé stolky, váza se smutnými květinami, šedá tvář chlapce, mladého muže. Krajiny, kde se život potkává se smrtí, mají barvu temně zelených zátočin řek. Mluvil k sobě, snad ve snu, představoval si tvář Boží. myšlenky ho opustily, nejdřív se zděsil, ale pak si zvykl na ticho, které dřív nikdy neznal. V tom tmavém světě beze slov se mu zjevovala tvář ženy. Nevěděl, komu patří, ale znal ji. Každý den se její rysy zjasňovaly, oči získávaly barvu letního nebe. Pohybovala rty, neslyšel ji, ale znal její hlas, znal její smích.

Vlak mu zase hrál píseň pražců a rachotu kol. Jak mu celou zimu scházela... Zamyšleně se koukal z okna, pozoroval krajinu, které se, snad ještě než se narodil, upsal. Těšil se tím víc, čím blíž byl svému cíli. Slunce se schylovalo k západu, když vystoupil z vlaku a vydal se po prašné cestě vedoucí z malého nádražíčka. Země vydechla po teplém dni a les se změnil přicházejícím soumrakem v opojně voňavý domov. Slyšel ji, a bezděčně přidal do kroku. A řeka, jako by věděla, že přichází její tichý přítel, se rozezpívala ještě víc. Pohladil dlaní její věčně ubíhající vlnky a dřív, než se úplně setmělo, si rozdělal ohýnek.

Po několika dnech otevřel oči. Zarazila ho bělost stěn. Nějak si nemohl vzpomenout, kde vlastně je. přistoupila k němu zdravotní sestra a zeptala se, jestli se nepotřebuje napít. Vysvětlila mu, že musí klidně ležet, protože rána na hlavě se mu ještě docela nezahojila.

Vzpomněl si, jak tu seděl před rokem, smutný a nespokojený se sebou a celým světem. Hrál si na kytaru a koukal do ohně, a ani si nevšiml, že k němu přistoupila dívka. A když se potichoučku zeptala, jestli si k němu může přisednout, překvapivě vzhlédl a přikývnutím přisvědčil. V záři ohně si ji potom pokradmu prohlédl. Seděla s koleny pod bradou a ještě si je objala pažemi, v trávě kousek od ní ležela deka omotaná koženým řemínkem. V tmavých vlasech se jí odrážely plamínky a barvily jí tvář do teple červena. Nechtěla ho vyrušit, jak se později přiznala. Zabloudila a začala se bát. nevěděla kam jít, ale zaslechla kytaru, a tak se dostala sem. Usmál se na ni, a přiznal si, že je rád. Něčím ho přitahovala. Pak vzal kytaru do klína a začal hrát. Znali stejné písničky, jak později zjistili a zpívali dlouho do noci.

Usnul. Před očima se mu točily obrazy, vládl zmatek, chaos. Zvonily zvony, slunce překryl bouřkový mrak, pohled z okna, pád, obličeje cizích lidí, tma...

S východem slunce se probudil a hned si vybavil tvář dívky, která tu s ním včera usínala. Rozhlédl se a pod stromem, kde se včera ukládala ke spánku, zbyl jen uválený pás trávy. Posmutněl. Zastudilo ho do dlaní. Podíval se a překvapením si sedl. Povídali si taky, chvíli před tím než oba usnuli. A ona mu šeptala o svém amuletu. Nebyla pověrčivá, ale bez amuletu b prý neudělala ani krok, provázel ji na všech cestách. A on si ho teď mohl prohlédnout zblízka, protože mu ležel v ruce. Pověsil si ho na krk a od té doby ho nesundal. přešel rok a on se vrátil do míst, kde se poprvé potkal s dívkou, kterou nepřestal hledat. Snad věřil, že se zase ukáže...

Vracel se do města. Nedělní poledne bylo slunečně jasné. Vlak už stál připravený k odjezdu. Kytaru opřel o sedadlo a sám si sedl naproti. Byl unavený. Ve vlaku bylo dusno, chtěl stáhnout okýnko a pustit dovnitř vítr. Strnul v půlce pohybu, vlak se pomalu rozjížděl. Venku šla po peroně jeho víla, vlasy rozhozené po zádech, přes rameno stejnou deku svázanou koženým řemínkem, v očích smutek z nesetkání. Rozběhl se, dvířka otevřel jedním trhnutím a vyskočil ven. Vlak už jel ale příliš rychle na to, aby se mu nic nestalo. Uhodil se do žulové dlažby a dřív, než ztratil vědomí, cítil, jak se k němu sklání obličej, ruce, vlasy. Vůně, kterou znal, a která mu tak scházela...



VANDR NA OSTRO

Tom Sparkl - Sydney Austrálie - 1. místo v kategorii nad 23 let

Už je to hezkých pár silvestrů a nesplněných novoročních předsevzetí, co jsem vyjel pořádně ven. Omluv či spíše výmluv by bylo dost, ale lhát sám sobě je trošku naivní, a tak to raději nechám být.

Nedávno jsem hledal nějakou barvu ve sklepě - co s víkendem, aspoň zvelebím klícku - a pod hromadou krámů, jako jsou dětské lyže, květináče a jiné nezbytnosti, jsem našel spacák a starou usárnu. Mojí. Trochu mne píchlo v okolí sleziny. "Jestlipak to ještě dovedu zabalit?" Povedlo se a pro fórek jsem si na ni připnul ešus, trochu si zavzpomínal a mechanicky prováděl známé pohyby. Když jsem se z toho trochu probral, zíral jsem na sebe, jak tu stojím v zelené košili, s kloboukem a rancem na zádech ve sklepě paneláku.

Ani nevím, jak jsem se vlastně dostal na nádraží a co mě přimělo vystoupit pak na malé brdské zastávce. Něco jako ten losos, co se po letech vandrování po mořích vrací do malé tůně v horské říčce, kde začala jeho pout. Nohy mne táhly do rokle, kde jsme mívali náš kemp a já se nechal klidně vést. Začalo se šeřit a představa, že strávím večer sám v takové náladě nebyla zrovna vábná. Proto jsem jen povyskočil, když místo ponurých stínů z mládí na našem starém fleku seděla parta pěti kluků. Nové maskáče, kytary v papundeklových futrálech... co naděláš.

Špitnu nesměle své ahoj a kluci si pobaveně prohlížejí můj prehistorický mundúr a asi ze zvědavosti mě zvou k ohni. Dám si říct. Dřevo jim dlouho nevydrží, a tak odejdu do tmy a za chvíli mám náruč větví. Opřu se o tu hromádku, koukám do ohně a poslouchám mládí, jak se baví. Kluci hrají jako bozi a když tam hodí Jarního kurýra, přísahal bych, že mezi nimi sedí Miki Ryvola a zpívá to sám. Párkrát jsem dokonce slyšel havajku, třebaže ji nikdo s sebou neměl. A furt civím do ohně na ten stejný klacek, co pořád hoří, nikdo nepřikládá, ale plameny pořád stejně šlehají jako na začátku večera. Pryskyřice praská a valí se po klacku jako láva. S chutí natáhnu tu vůní mládí do nosu - ale nic. Asi mám rýmu. Kolem zní samé "kamaráde tohle, kamaráde tuhle, kamaráde onohle". Úplná idylka jako vystřižená z Rychlých šípů. Ani nevím, kdy jsem vlastně zadřel.

Ale ráno je to stejné. Kluci si vaří snídani, prozpěvují, vtipkují, až mi je z toho optimismu nanic. Je na čase sbalit spacák s trochou suchého jehličí a vyrazit.

"Díky za pěknej večer a ahoj někde na cestách," symbolicky chci zalomit palec s jedním z maníků a ruka mi nějak úplně prolítla vzduchem. Zakymácím se, chytnu rovnováhu a vyslechnu pár dloubanců stylu: "Cos to včera pil, máš tam ještě hlt?"

Potřesu hlavou a ramenáč Garry mi říká: "Příští sobotu jedeme zas, chceš se přidat? "

"Jé, kluci, dík. Hrozně rád. Mně už to chybělo. Ještě aspoň jednou, než mi na to ta stará semetrika Realita přijde a nějak mi to pokazí. "

"Fajn, sejdeme se v Kom-clubu v sobotu ve tři."

Kom-club, to je hospoda?" ptám se. Že se ptám hloupě, je vidět na jejich výrazech.

"Kom-club - druhá příčná od Palackýho mostu, nemůžeš zabloudit."

"Tak ahoj v sobotu."

A je sobota. Druhá příčná, ve vandráckém vcházím do Kom-clubu. V místnosti sedí pět kluků, zobají do klávesnic kompjútrů a jeden máchne směrem k prázdnému stolu: "Zapni se, ať ti to neujede."

Tupě civím přes rameno mrňousovi v brejličkách. Prsty jemně šolichá bílé puntíky jako švédská masérka a na obrazovce můj nový kamarád, ramenáč Garry, si to šine po nástupišti. Letmý pohled na mrňouse - kdyby si sundal brejličky, poporostl o dvacet čísel a připumpoval si ramena, jako kdyby mu z oka vypadl. Johny vytahuje kytaru - střelím okem po místnosti a zachytím pohledem stokilového macka, jak cucá čokoládu a cpe do počítače cédéčko. Johny začne hrát, místností a nádražím se ozývá Rosa, přesně jako v originále. Tlouštík se na mne podívá a v kebuli se mu začne rozednívat.

"Ty ještě jezdíš na ostro?"

Shovívavě potřese hlavou, vstrčí si do pusy další kus čokolády a zahýbá s myší na stolku. Johny s vyretušovaným břichem naskakuje do vlaku...

Začíná mi být šoufl. Obracím se a poma.................................

Obrazovka zčernala. Do pytle, vypli mi proud. Budu jim asi muset zaplatit účet za elektriku, jinak to snad nikdy nedopíšu.



DŽEK

Jiří "Bokajs" Bok - Dobrovice - 2. místo v kategorii nad 23 let

Nahoře to trochu foukalo, ale my byli rádi, že to máme za sebou. Občas se zblázníme, zhuntujeme si těla kopou kilometrů, ale pocit, že to ještě zvládneme, stojí za to. Šerif jako vždy když pokoří nový kus světa, pobíhá s Fotografovým přístrojem a tvrdě požaduje sádrové úsměvy. Bobo po něm kouká, aby ho včas přibrzdila, kdyby snad chtěl z nadšení létat.

Na dohled, u brány čeká pět báglů, až je zvedneme. Ač stejného střihu, každý z nich vypovídá o svém majiteli. Malá, pečlivě zabalená i po několika dnech převázaná čistým šátkem, vedle neforemného žmachu šerifova. O zbylé tři tomy jsou v pouzdrech opřené kytary a mandolína - osadní trio Pařez.

Vítr zastudil na propocených košilích. Honem do maskáčů a steč na vrchol. Lezeme po zdech, výš už může jen Tleskač a jiní ptáci. K půlnoci je kraj zahalen smogem, směr k Praze zastírá mlžný opar a dole v Labském ďolíku si hoví Říp. Za úpatím kopce objíždí motoráček vesničky. Připomíná mi to železniční TT model. Vláček se mihne přes Přejezd, čekající traktor černě zabafá a teprve za chvíli k nám doletí jeho tlumený rachot.

"To je tutově hospoda," povídám a ukazuji vlastně skoro pod nohy."Tady je příliš krásně pro naše zhýralé duše," přidal se Ivan. Rituál pokračuje: "Již dlouho jsem neslyšel rachot pivních trubek." Bobo se směje, jako by vše slyšela poprvé a už se hrneme k bráně. Torny zapadnou do otlačených ramen. Přímo padáme z toho srázu.

Hospoda jak má být. Bez televize, se sekerou nad vchodem, pár stolů krytých opranými květovanými ubrusy. Rohový je náš. U Rejpalů pleskají čertovy obrázky. Pan pleška zvedá hlavu: "áá, džůbox - príma." Hostinský se stará, jestli nebudeme moc hlučet. Rozhodil papírové tácky a je vlastně rád, že nebude celý večer poslouchat tuti, boty, flek.

Bobo má druhý svařák, šerif už přečetl všechen denní tisk a tváři se. Já a zlí jazykové tvrdí, že mu vzhledem k jeho absolutnímu hudebnímu hluchu nic jiného nezbývá. S citem mačkáme "Pampelišky" a hospoda je naše.

Na okno vedle vchodu kdosi zaťukal. Asi klackem. Dva domorodci se zvedli.

Pan pleška k nám prohodil: "Hele,džůbox - jede vám kámoš."

Do dveří vjel na vozíčku kluk, tak našeho ročníku; něco mezi třicítkou a důchodem. Neomylně vzal azimut do rohu a zlomil všem palce. Zeptal se, jestli může zůstat, poručil pro stůl pivo a koukal okolo, jestli všichni vidí.

Trošku jsme byli vedle. Né snad z toho, jak se choval, ale jak byl vyparáděný! Prosté "orig"! Jako když ho virtuálně přenesli ze Svatojánských proudů. Stetson pověsil na opěradlo, z druhé strany srovnal berle a pod krkem krabičkou od sirek utáhnul květovaný šátek.

Kamarádi mu říkají Džek a je rád, zase po čase, mezi normálními lidmi. A zná spoustu písni, osad, klajmů....Byl zkrátka náš.

My tři hráli, Bobo když nezpívala, tak zívala a ti dva, co na sebe zbyli, si padli do noty. Po třetí rundě Dan uklidil mandolínu a pan pleška konečně vyhrál. Hned se kasal, že ten šraml zaplatí. Tácek s frťany nesl, jak monstranci: "Taky pro našeho kriplíka!" prohlásil a já mu ten rum nalil na hlavu.

Co má co nadávat našemu kámošovi!

Bobo mi nevynadala do rváčů jako vždy; naopak poznamenala na adresu politého, že je sám kripl, ale na hlavu - což bohužel není na první pohled vidět.

Hostinský to vyřešil. Vyhodil nás všechny.

Džek nám nabídnul nocleh u sebe. Má tu po rodičích domek. Nechal se od nás strkat, i když z toho musel mít svátek. Určitě by se dostal domů rychleji, než při našem živelném "hupcuku." Zřejmě nám nechtěl kazit radost.

Sednici vévodila obrovská školní mapa. V ni byly zapíchané různobarevné špendlíky. Podél druhé stěny stály knihovničky nacpané různými průvodci vlastí českou, hromadou map, zpěvníky a knížkami o trempinku. Na prkenném stole trůnil magneťák - stařičká, dobrá B 4. A dokola spousta kotoučů. To bylo něco pro šerifa! Bobo už dávno zalezla, my vytáhli spaní pod hvězdy a ti dva si měli stále co povídat.

Ráno jsme se nestačili divit, co všechno Džek zvládne pomocí dvou holi! Vozík používá pouze pro rychlejší pohyb. Dokonce mi sám doskákal do sklepa! Pro jediný a poslední pivo, co v domě měl."Dik, že ses mě zastal," řekl s otvírákem v ruce, "to už se mi dávno nestalo!" Koukám jak vyvoranej, mně už zase dlouho nikdo neřekl dík.

Tak honem nazpívat slíbenou, snad prý už desátou verzi Slabocha Bena a prcháme k nádraží. Na peronu vedu řeči, jaký to tu mají pěkný, že ten hrad z betonu, co stojí v kytkách u pumpy, je skoro tak pěkný, jako ten na kopci. Džek si jen tak povzdechnul, že to nezná že tam ještě nebyl. V tu ránu bych se nejraděj neviděl sám!

Šerif mu dal svou adresu, Bobo vlípla máminu pusu, my se po trapersku rozloučili - a ujeli.

Motor a teplo uspává. "Džek je spávnej kluk," povídám. Správnej, spnávnej - hučí převodovka i všichni kolem. Šerif se probere: "Představte si, on má všechno poznačený! Modrý špendlíky - místa, který zná z průvodců zelený - ty zná z televize a červený poznal osobně. Správnej, správnej - tlučou kola.

"A těch červenejch má jenom pět!", prohodí Dan a vlak s vřískotem brzdí v zastávce. Přistoupilo několik lidi - taky pan pleška. Když nás poznal, sednul si hned vedle. Nejdříve se ovšem přesvědčil, že sedím až u okna a nadechl se: "Tak co, čím vás bulíkoval náš cestovatel. Bulíkoval a čím? - divíme se.

"Vždyť všude vykládá, kde všude byl, kde co zná a přitom se nevydrápe ani na ten náš hrbol. Natož aby se dohrabal na nějakej vandr" Rachot kolejí podtrhuje ticho před bouří.

"Byl tam stokrát," ozval se naštvaně Bohouš, který málokdy co řekne. Naposled před měsícem," povídá Dan. "Vařili jsme spolu gulášovku," tvrdím nelogicky, ale s vervou.

"Ale vždy tam nevede žádná cesta, jen takový krpál," brání se plešoun chabě. "kudy by se tam dostal?"

"To je vidět, že jsi tam nebyl ty!" bobtná šerif "kam dojel, tam dojel, potom pajdal, jak to šlo. Trochu jsme mu pomohli a zbytek jsem ho donesl." To už řval z výšky svých dvou metrů a pleška vystoupil.

Až na Masaryčku šlo všechno v klidu, jen jsem měl pocit, že v tom včerejšim rumu bylo moc brambor.

Když naposledy skříply brzdy, zahnal nás šerif do bufetu:

"Sedout, ani se nehnout," bafnul a byl pryč. Vrátil se s pohledem.

Psal - Džeku! Oznamuji ti, že jsi se stal, jednohlasně, členem naší osady. Připrav se! Domovenku ti připnu na nádvoří hradu Hazmburku.

V Praze a podpisy.

Kdo zrovna nepodepisoval, koukal okolo, jako že je rád, že si tenkrát zvolil šerifa do nepohody.



ÚPLNĚ POSLEDNÍ PŘÁNÍ

Iva "Draculea" Spurná - Praha - 3. ex aequo místo v kategorii nad 23 let

(variace na Hanku Hosnedlovou)

"Milášku, láško moje, vštávej, šluníško za chvilišku vyjde, pojď se dívat," budil mě sladký hlásek ještě sladší blondýnky. Otevřel jsem opatrně jedno oko a pohled na ni mne hned vzrušil. Vlasy do pasu se jí vlnily okolo nádherně vymalovaného obličeje a nejmodřejší oči na světě pravidelně mizely za dlouhatánskými řasami z ebenu. Nádhera...

Ale najednou mi mozkem projela vzpomínka, neuchopitelná jako měsíční svit, hned zase zmizela a mně se udělalo, bůh ví proč, zle. Pak jsem otevřel i druhé oko a nohy se samy radostně vymotaly ze spacáku a skotačily travou vlhkou od rosy na nejbližší skalku příhodně otočenou k východu. Tam už jasně vybarvené červánky zvěstovaly romanticky úchvatný začátek nového dne.

Seděli jsme na vyhřáté skále, tiskli se k sobě a zírali na ten zázrak přírody. Moje sladká Sue (fakt se tak jmenovala!) mě občas políbila, křečovitě mi tiskla svoji jemnou ručku do klína a obdivně vzdychala.

A zase ta rychlá nevolnost proběhla celým mým tělem, ale než jsem ji stačil lapnout a vyzpovídat, byla pryč. Možná i proto, že představení skončilo a Sue se chtěla milovat. Hned a tady.

Výtečná snídaně, kterou zručně ukuchtila na ohni, proběhla za mohutného zpěvu ptáčků, veselého zurčení blízkého potůčku a dvojsmyslných pohledů přes voňavý ohýnek bez kouře. Při balení bagáže se Sue chtěla milovat. Tady a hned.

Dopoledne jsme strávili na cestě snovou krajinou. Vlevo se tyčil nevysoký vršek se zajímavou zříceninou a vpravo zase pálavsky bílé skály. Vybrali jsme si hrad a po jeho důkladné prohlídce (Sue se chtěla milovat) jsme si vybrali cestu na jih - do chladivého stínu pískovců.

Okolo poledního jsme našli krásné skalní město a hodinku jsme vydrželi dovádět v bludišti viklanů, plazivek, jeskyněk a převisů. Po lehkém obědě se zákuskem (Sue) jsme narazili na stříbřitý vodopád s čisťounkou vodou a smyli ze sebe pot a písek (navzájem) a zalehli na sametově zelenou trávu. Samozřejmě že až po té, co jsme sesbírali zástup hřibů a zbaštili kilo borůvek.

Nevtíravé teplo letního dne mě ukolébalo a zdál se mi sen. Byl plný sluníčka, lesa, kytiček a modrookých blondýnek - nahých modrookých blondýnek, které mě ovívaly, opečovávaly, milovaly... Pak se ale sen náhle změnil a se změnou přišla i ta stará známá nevolnost. Ale tentokrát nikam neutíkala, zůstávala se mnou a já se s hrůzou a bezmocně díval na svůj vlastní sen a křečovitě se snažil se neprobudit, abych se konečně něco dozvěděl.

Seděl jsem v odporně sterilní místnosti, na sobě jsem měl bílý plášť a přede mnou se kroutil kluk. Zrovna se mi koktavě snažil popsat svoje problémy.

"...no a já jsem jí tedy řekl, aby táhla s tím svým plněním přání třeba do prdele..."

Cože?

"A tak jsem tady, pane doktore."

Tomu nerozumím... Pochopil můj inteligentní výraz správně, protože se za podivného tance dal znova do vysvětlování. "Víte, ona ta ryba byla stará, asi stovky let, a moc mi nerozuměla, takže když jsem si přál..."

"Stovky let? Nerozuměla? Spletl jste si oddělení!"

"Né, fakt! Dyť vám to vykládám! Ona byla zlatá a mluvila!"

Pomalu jsem sunul ruku k telefonu. Viděl můj nenápadný manévr a začal se svlékat. "Tak se přece podívejte!" a vystrčil na mě zadek. Mezi jeho půlkama mi na pozdrav mával zlatý rybí ocásek. Málem jsem omdlel.

Po pár minutách odborné práce byla zlatá rybka mezi námi. Pacient na nic nečekal, oblékl se a utíkal pryč.

"Za to, že jsi mě zachránil, splním ti tři přání," rozezněl její hlas celou ordinaci, až skleněné vitrínky cinkaly jak Loreta.

"Nó, tak já bych si tedy přál..."

Cvak.

Leknutím jsem se probudil a rychle jsem se začal zvedat, když mi o čelo začaly pleskat obrovské kapky. Blesk a rána. Pravá letní bouřka, jak ji mám rád. O čem že se mi to vlastně zdálo? Už nevím, ale to je jedno, protože moje Sue se hróóózně ráda miluje při bouřce. Ach jo.

Jak přišla, tak bouřka i zmizela a vůně ozónu byla jedinou stopou po tom nadělení. Ruku v ruce jsme se po pár kilometrech cesty vonícím borovým lesem došourali k malebné vesničce. Hned naproti kostelu byla útulná hospůdka a tak jsme tam zapadli na pivko a něco dobrého k snědku.

Právě když jsme dojídali a já už si myslel, že budu muset objednat něco dalšího k jídlu, aby Sue ještě mlčela, nahrnula se do dveří banda holek a kluků s báglama na zádech a kytarama v ruce. Sedli si k vedlejšímu stolu. Po půlhodince hladového mlaskání i delikátního uždibování se hlasitě rozhovořili o tom, co všechno dneska prožili a za chvíli už nás zatáhli do svého hovoru. Takové to "Kam jdete dál?" a "Kde budete spát?". Nakonec jsme se zvedli s nima a vyrazili za večerního šera k blízkému lesu, kterým protékal zurčící potůček a kde se kousek za velkým převisem tyčila skalka příhodně otočená k východu...

Nastal krásný hvězdnatý večer a noc jemně upíjela denní teplo tak, aby nám u ohně bylo akorát. Kluci vytáhli kytary a k našim mužně drsným hlasům se přidaly sladce melodické soprány dívek. Sue už si mě vůbec nevšímala, naopak věnovala celou svoji pozornost jednomu z kytaristů. A tak jsem se zadostiučiněním zachytil zkoumavý pohled tajemné černovlásky, která seděla přímo naproti mně a nemohl jsem se napětím ani nadechnout, když jsem sledoval její plné tričko - zdálo se, že musí prasknout tou nádherou. Její kávové oči se leskly touhou a jazýčkem si podvědomě navlhčila rty...

No, vypsat co se dělo po půlnoci v potoce, když mě tam tahle ďáblice vylákala tak mi to snad ani nikdo neuvěří. Plnila všechny moje přání a byla naprosto dokonalá. Ale... Prostě byla příliš moc dokonalá. Když jsem se konečně doplížil do spacáku a usnul velmi neklidným spánkem, navštívila mě moje noční můra. Tedy - pardon, noční ryba...

"Máš ještě dvě přání," ozval se zvonkový hlas. Po celém těle mi vyvstal pot.

"Dobrá. Řekni mi, kolik dní ještě... tady... budu to..." Hlas se mi zadrhnul hrůzou.

"Věčně, chceš-li."

"Né, už né. Já už vůbec nic nechci!!!"

"Ale máš ještě dvě..."

"Jediné přání, které mám, abys už nikomu nikdy nesplnila žádný přání!!!"

Jak si přeješ..."

Cvak.

Měl jsem pocit, že někam padám a pak jsem ztratil vědomí úplně. Když jsem se probral, ležel jsem v obrovské posteli s nebesy a nade mnou se skláněla božsky krásná bytost. Zase nějaká ženská! Pevně jsem zavřel oči a snažil jsem přesvědčit sám sebe, že ještě spím. Jenže exotické vůně a nenechavé ruce mě rychle vyvedly z omylu.

"Co to děláš?" vyjel jsem na ni. Fakt jsem toho měl už dost.

Zamrkala leknutím a zelenozlatý nádech jejích lící trošku pobledl.

"To je tvoje odměna. Za to že jsi mě vysvobodil ze zakletí, jsem teď tvoje žena a k tomu ještě dostaneš půl království."

"Fuj," stačil jsem říct, než jsem znova omdlel.



Den jako korálek

Jaromír Somr - Jesenice - 3. ex aequo místo v kategorii nad 23 let

Nedělní ráno zachumlalo nádraží do namodralé mlhy, jako starostlivá matka dítě do povijanu. Mlha skapávala s rozpažených kaštanů na oslizlý perón. Přesto vše nasvědčovalo tomu, že bude den jako korálek. Kosové a drozdi pískali nadšením, do kterého někde ze stráně přitruboval bažant. Jinak velebné ticho na nádraží, kde předpokládáme řinčení a skřípání, působilo přímo tísnivě.

Těsně u první koleje, která je na dráze počítána jako třetí, kdežto ta druhá od peronu je první. To je kvůli matení nepřátel železnice. Pod skladištní rampou, u té první koleje, co je na dráze třetí, spal tramp. Hlavu položenou na svém báglu a přikrytý celtou. Spal spravedlivě, nevzrušený troubením bažanta, ani plácáním kapek s namoklých kaštanů. Tím méně ho budilo velebné ticho. Z jedné strany se k trampovi mačkala kytara. Z druhé huňatý pes, který taky spal, ale jen na jedno oko. Druhým okem pozoroval skrze dřevěné schůdky na rampu, hubeného mladíka, který v novém, modrém, o dvě čísla větším stejnokroji, v červené čepici, neustále vybíhal ke koleji a naslouchal do mlhy.

Zase zaběhl do budovy, ani dveře nezavřel. Vevnitř zazvonil, zacvrlikal na nějaký aparát, něčím zatočil, bouchl a zase honem ven naslouchat do mlhy. pes věděl, že od modrého mladíka s červenou čepicí nehrozí žádné nebezpečí, ani pro něj, ani pro jeho pána, ale taky věděl, že se od něj nedočká žádné svačiny, protože ho něco pronásleduje. něco ho honí, proto lítá sem tam v mlhavém svítání, které neprosvítí ani jediná klinkavá lampa.

Výpravčí opět vletěl do dopravní kanceláře, skoukl blokovací aparát a zahloubal se do papírů. U telegrafního stolku seděl rozvalený, obézní muž v rozepnuté uniformě. Vyleštěné polobotky měl i s nohami položené na telegrafu, ruce sepnuté na břiše. Se zavřenýma očima povídá zácvikáři - to byl ten mladý, co pořád lítal ven.

"Za půl hodiny je tady vystřídání a jdeme domů hajat! - To zas byla noční. - Tak ještě přijmi šestatřicítku, to je lehkej sběrnej náklad a projíždí. - Já si skočím naproti nádraží ke starý Vocáskový, dal jsem si tam večer samici k samcovi, o trochu lásky. Hrome, to je samec, prošláp jí dvě králíkárny, jak dupe!"

"Běžte klidně, pane Středo, já to podržím," na to zácvikář.

Středa konečně otevřel oči, shodil nohy na zem, protáhl se a odklátil se ven.

Na peróně se objevil takový střapatý klučina. Inu byla neděle a nemohl asi dospat. V jedné ruce měl takové držátko, neboli munštuk a v druhé červenou vrtulku. Vrtulku nasadil na ten munštuk, zatrhl a začínající železniční elév, který zrovna vyběhl z dopravní kanceláře, vypadal s vířící vrtulkou nad červenou hlavou jako svatý Jan. Zázrak netrval dlouho. Výpravčí zmizel v kanceláři a vrtulka spadla na zem. Kluk ji hbitě nasadil na munštuk, zatrhl a vrtulka uvízla v koruně vysokého kaštanu.

"Strejdo," chytil kluk výpravčího za rukáv plandavé uniformy, "sundej mi tu vrtulku, vidíš jí tam nahoře?"

"Člověče," utrhl se zácvikář, "jede mi náklad, nevím jestli nezůstal viset, nebo nám zhaslo návěstidlo. Poslal jsem tam pakra a on se snad utopil v tý mlze a ty na mě s pitomou vrtulkou!"

"Strejdo," odchatil ho zase kluk, když vyběhl, "sundej mi ji prosím!"

"Krucinál, já se s toho potrhnu!" vřískl výpravčí. Vyběhl na rampu u skladiště, vyhákl požární žebřík, postavil ho ke kaštanu a vypíďalkoval nahoru do koruny stromu.

Bác!

Žebřík sebou z čistajasna praštil, jako opilec o led a výpravčí zůstal nahoře, přilepený ke kmenu, jako datel. V tom se s brumláním z mlhy vysoukal lokotraktor a pomalu za sebou vytáhl lomozivý nákladní vlak.

"Pomóc! Kdo mě sundá!" zakvílel výpravčí na kaštanu.

Z pod rampy se vysoukal rozcuchaný tramp, zprohýbaný klobouk mu stínil i ramena.

"Vo co de, mistře, vybíráte po ránu brabce?"

"Prosím vás, na schodě máte zelenou lampu, já vám hodím čepici a dejte jim honem návěst volno. Ať nezastavujou, nebo mi to tady zasekají jako jetel!"

Rozježený tramp, který vypadal jako Fidel v zátoce Sviní, odhodil širák hodný Cyrana, nasadil si obřadně červenou čepici, rozkročil se a odmávl suverénně odjezd. Ve flekatých hadrech, ovázaný jezevčí kůží a vojenskou přeskou a v červené čepici. Ale celkem to prošlo, až na to, že ze služebního vozu - hytláku, toho nákladního vlaku vykoukly dvě zahelmované hlavy a zvolaly na mlhavého trampa: "Kde je starej Středa, měl mít noční?"

"Šel oramlovat samici!" ozvalo se s kaštanu.

Na štěstí lokotraktor mňoukl a zabral. Jedna helma se rozpačitě obrátila k druhé helmě: "Teda léta jsem si myslel o tomhle nádraží, že je jediné na posázavské Čungále normální. Není!" výkřik pohltila mlha.

Tramp přistavil žebřík a kandidát na výpravčího ho pozval do Dopravy na kafe. Ani se ho neptal, kde se tam vzal. Kluk osaměl na mokrém perónu, bez vrtulky a bez svačiny. Tu mu v tom tumlu, kdy nevěděl, na co se dřív dívat, jemně vytáhl ten huňatý pes ze zadu kalhot. Dva chleby s Ramou, proložené salámem.

Pes si blahem překládal jazyk přes čumák a s uspokojením vyposlechl u pootevřených dveří kanceláře, že mají zase o kamaráda víc. Až mu skončí šichta, půjde s nimi na čundr, v tom mlhavém ránu, kdy vše nasvědčuje, že bude den jako korálek.



Čas podzimu, čas cibulek

Mirek Valina - Libochovice - 1. místo v kategorii Oldpsavců

Holky jsou strašný.

Co těm se někdy vrtá hlavou, z toho je člověk na palici.

Fištu, jo, úplně zdeptalo, že nemá v zahrádce černej kvítek jako Barbora.

Teda - v zahrádce - když říkám v zahrádce, tak nemyslím takový ty rajčata obehnaný plotem, ale místa v lese, chápeš, co tam Fišta s Barborou vždycky určitej den sbírají určitý lupeny a mechy a bobule a kořeny a houby a pak to sušej a pijou to a jedí a čarujou s tím...

Ale každá sama, podle svýho. Nebo co. A černej kvítek našla jenom Barbora, ve svý zahrádce. A vlezlo jí to na mozek, jo, a nechtěla ho Fiště ani ukázat. A Fišta, kudy chodila, tudy vrčela: "Čarodějnice. Já jí přimíchám do jídla maso."

Vrčela vzdychala. Normálně z toho byla nemocná. Fakt. Byla jí pořád zima. Fiště, která se mnou klidně spala ve sněhu. A teď, najednou, patnáctého nebo kolikátého září, studený ruce, hlava mezi ramenama, no děs běs. Tak jí povídám: "Hele, nebuď smutná." Zašimral jsem ji na patě, ale nezabralo to. Fišta si pořád vedla svou: "Když víš, ten...jak ho ta...copak jsem o tolik horší?"

"Jasně že ne. Jsi lepší." Pohladil jsem nohu, co měla nataženou, u mě na klíně. "Nejlepší. Nejhezčí. Nejšikovnější."

"Tak proč má černej kvítek Barbora?"

"Proč" řek jsem. "Přemejšlej. S kým chodí? S Grošákem. Ten je furt naloženej v tý svojí díře vedle Pudinku. Takže ty černý kvítky rostou někde tam. Jak říká tomu kopci? Žabí hlen. Když to tam projdu, tak máš Černej kvítek do večera taky. Ne? A Grošákovi rozbiju hubu, kdyby dělal problémy" řek jsem. Jenže uzlíček nervů, jo, se schoulil jako zvadlá pampeliška a špitnul: "To nemůžeme."

"Co?"

"Černej kvítek musí čarodějka najít v zahrádce, kterou zaříkávala v noci před beltinem, víš. Jinak to nemá smysl. Není to dar matky země. A když to není dar matky země..."

Jak jsem si tak hrál s prstama její nohy - a poslouchal pořád to samý, dostal jsem nápad. Povídám: "Ta matka země, hele, k ní patřej taky zvířata?"

Fišta kejvla.

"Zvířata," povídal jsem, "přece žerou semena různejch rostlin. A kus dál je pak vytento, ne? Takže, kdyby nějaký zvíře takhle přeneslo ten černej kvítek do tvý zahrádky, tak by to musel taky bejt dar nebo co."

Fišta zavzdychala. "Když ale černej kvítek nemá semena. Vzejde takovou...cibulkou z matky země. A už nikdy neodkvete a...jak by nějaký zvíře mohlo přesadit cibulku?"

Nadechnul jsem se, vydechnul a znova jsem se nadechnul. Řek jsem: "Nooo, to by nemohlo bejt obyčejný zvíře, ale speciální."

Smutná hlavička se vynořila z černejch vlasů a zamžikala těma svejma borůvkovejma očima: "Speciální zvíře?"

"Nech to na mně," řek jsem. "Budeš mít v zahrádce černej kvítek, to uvidíš. Věř mi."

Fišta docela dost ožila, i když mi nevěřila. Nikdy mi nevěří. No ale vždycky tak nějak doufá, že by, mně mohla věřit, vyjímečně. Chápeš.

Dal jsem se do práce.

Mám kámoše, kterej má známýho. A známej toho známýho je u cirkusu. Kouzelníkem. A sestřenice toho kouzelníka tam vystupuje se cvičenýma šimpanzama. No. A jednoho mi na čtyři dny půjčila. Schimiho. Ani se neptej, co všechno jsem udělal a zařídil, než jsem ho dostal. Ty vado. Pohádka o kohoutkovi a slepičce je proti tomu dost přímočará.

Hned, jak jsem Schimiho přivez domů, začal výcvik. Docela to šlo. Schimi naběhnul - vyryl kytku. Vyryl červenou, dostal pohlavek. Vyryl černou, dostal banán. A bylo to. Za dva dny uměl všechno, co jsem potřeboval. V pohodě. To ani nevíš, jak jsou šimpanzové chytrý. A přitom jsou to zvířata, součást přírody, ne? Kdo by měl to srdce tvrdit, že chudák Schimi nepatří na matku zem? No aspoň Fišta rozhodně to srdce neměla.

Tak jsme vyrazili. Fišta Schimi a já.

Byl už říjen a šimpanzové jsou dost hákliví, takže měl Schimi na sobě pořádnýho kulicha, troje ponožky, mý starý maskáčový kraťasy a dva tlustý svetry, co nosila Fišta, když jí bylo deset. A jel pod širák.

Součást přírody.

Na nádraží jsme potkali Kyborga. To dá rozum, že kvůli černejm kvítkům nepřestane platit zákon schválnosti. Kyborg, už zahnízděnej ve vlaku, jo, huba větší než vagón, bušil tam vevnitř do skla: "Jéé! Wyrňák! Ten teda chlastá! Hele! Jemu se vopice už materializovala!"

Jsme kámoši. Dost dobrý. Ale tentokrát neměl Kyborg nárok něco vědět. Chápeš. Akorát jsem se blbě usmíval. A mlčel. Protože, kdybych mu řek, co dělám, byl bych už celej zbytek života pro blázny, králíkům.

Dojeli jsme do Hrobu. Tam jsme Kyborga v první hospodě setřásli. Bez problémů. Kyborg si na to setřásání pomalu začal zvykat. Šlapali jsme přes Pudink na Žabí hlen. Teda, šlapali. Šlapali jsme já s Fišárkovou. Schimi ne. Ten si hověl v dětský sedačce, ve který jsem ho půl dne tahal na zádech. Jo. Půl dne, ty bláho. Půl dne trvalo, než jsme u jednoho křoví konečně našli černý kvítky.

Byly fakt dost divný, hele. Žádnou takovou kytku jsem nikdy před tím neviděl. Fakt. Ani v atlase.

Černej kvítek.

Sundal jsem Schimiho ze zad a povídám mu: "Tak. Víš, co máš dělat. Jo? Černou. Za černou je banán. Tak mazej."

Součást přírody v modrým kulichu a maskáčovejch kraťasech vběhla s polní Iopatkou mezi černý kvítky. Pět jich vyryla, dala do báglu, jo, a pochodovala za námi. Osm, devět, možná deset kiláků. Prostě pochodovala, dokud jsem nevytáhnul žabikuch. Žabikuch, co krájí banány. Chápeš. Přesné tak jsem to Schimiho dva dny učil. A fungovalo to, hele.

Na mý čarodějnici byIo vidět, jak je ráda. Úplně se uzdravila. Za pár hodin. "Teď nekoukej" řek jsem jí. "Ať to pak můžeš jít hledat."

Fišta kejvla jako hodná holčička, která už sice ví, že Ježíšek neexistuje, ale dárky jí stejně přijdou vhod. Posadila se na zem u nějakýho bodláku zaříkávanýho v noci před beltinem, a zakryla si oči. Pořád se usmívala, najednou.

Čekal jsem, až součást přírody zahrabe všech pět černejch kvítků do matky země. A doběhne si pro banán. Dostal jich sedm. Kolik banánů nebo čeho bych si zasloužil já, to radši ani nemluvím. Ty, vado. Fakt. Fakt bych se nedivil, kdyby mě prohlásili za svatýho.

Kleknul jsem si vedle Fišty a pošeptal jsem jí do ucha: "Už můžeš."

Borůvkové oči vykoukly mezi prstama a rozhlídly se po zahrádce. Něco hledaly, asi. Nebo co. Fišta viděla, že se chechtám, a chechtala se taky. Jenže se nechechtala moc dloubo. Jak uviděla černý kvítky, normálně se jí zatajil dech.

"Dobrý, co?" řek jsem.

Kejvla, přitulila se, ale oči nespouštěIa z černejch kvítků. Dívala se na ně a dívala a dívala. A já nevěděl, co říct, jo, tak jsem řek: "Ten černej to, proč je takovej strašně důležitej? Co léčí?"

"Nic neléčí," řekla Fišárková.

"Aha," povídám. "Takže z něj uvaříš kouzelný lektvary."

"Ne."

"Tak na co teda je?"

"Černej kvítek?" Fišta zářila jako sluníčko. "Je vlastně...na nic, ale je krásnej, víš."



Parádní fór

Iva "Tapi" Synáková - Brno - 2. místo v kategorii Oldpsavců

Mně se ta holka vod začátku nelíbila. Myslím Evelyn. Vono je svym způsobem zajímavý, dyž s váma začne jezdit na vandry Američanka, žejo, ale vocaď pocaď.

Přivedla ji vlastně Merina. Napřed byla tajuplná, že budem v sobotu zírat, a pak s ní přijela na kemp. Moc jí to teda nevyšlo, protože se ukázalo, že Mamlas už Evelyn zná z hospody, prej z něčích narozenin. Vona si ho teda nepamatovala. Mamlas to po straně komentoval, že neni divu.

Samozřejmě, dyž máte v partě najednou holku z Ameriky, je to jiný. Předně jí musíte napřed vysvětlit spoustu věcí. Nejen jak se chovat v lese a u vohně a tak. Ale taky, že tramp neni nadávka. Nebo že sou v lese jahody a maliny, kerý se můžou jíst, přestože sou divoký, jak jim řikala. Houby asi třikrát vodmítla, ale nakonec si dala taky, dyž vysledovala, že neumíráme. Jenže vona třeba prvně viděla krávy na louce! To mně teda s těma kovbojskejma písničkama moc nepasovalo dohromady. Jenže pak sem to rozebíral se Skalákem z Jelení studánky. Taky byl ve Státech, asi měsíc. Říkal, že půlka Amíků je fakticky přesvěčenejch, že mlíko se získává prostě z krabic v supermarketu.

Musí se teda nechat, že Evelyn se to všecko strašně líbilo. Byla prostě nadšená přírodnim životem. Nejen spanim pod širákem a ve srubu. Vona jásala i v těch blbejch chatařskejch koloniích, jaký tam mají roztomilý zahrádky a sami si pěstujou petržel a rajčata! V Americe to nikdo nedělá. Pomalu sme se za ni museli stydět, my sme v maskáčích táhli mezi chatičkama a hrdě sme je ignorovali, Evelyn se rozplývala nadšenim u každýho druhýho plotu a chtěla se s masňákama kamarádit. Naštěstí jí nikdo nerozuměl.

Já teda vůbec ne. Nakonec, po třech měsících, sem byl schopnej pochopit, dyž třeba chtěla něco podat. Můj anglickej slovník se za tu dobu rozrost asi na dvacet slov. Možná to neni moc, ale každopádně je to desetinásobek původního yes a ajlavjů. A vo hodně víc, než co se naučila vona česky. Napřed s ní mluvila jen Merina, kerá je učitelka angličtiny, a trochu Singer. Vostatní sme využívali jejich tlumočnickejch schopností. Pak se věčina lidí naučila nějak dolámat. Teda kromě mě a Renďáka. No a pak sme se na potlachu Šedejch vlků potkali s Willym.

Willy je takovej ten typ proamerickejch nadšenců, kerý kolikrát nevyléčí ani návštěva země zaslíbený. Von tam teda eště nebyl, ale podle řeči byste usoudili, že tam nejmíň pět let pracoval. Což je u dvacetiletýho scestnej vodhad, to dá rozum. U Willyho by byl scestnej vodhad, že pracoval i jen pět měsíců. Kdekoli na světě.

Pochopitelně, sotva zjistil, že je v dosahu příslušnice národa bohů, hned se s ní seznámil. Nebylo to vod věci, páč esli ten kluk krom balení holek něco fakt umí, tak je to angličtina. V daným případě měl voboje takříkajíc pod jednou střechou.

Ale nebylo to jeho vobvyklý vzplanutí na tři neděle. Willy se fakt zamiloval, ačkoliv den předtím by se eště bil v prsa, že to nedokáže. Bylo to vo to divnější, že na rozdíl vod normálních českejch holek mu Evelyn nebylo proč závidět. Na druhý straně chápu, že u bohyně prostě přehlídnete nedůležitý detajly, jako třeba řídký vlasy, pršák nebo prsa po tatínkovi.

No, byla to z toho láska jako trám a Willy začal jezdit s náma. Mělo to svý plusy a mínusy. Von neni špatnej kluk, vtipy může vykládat celou noc a písničky hrát další tři noci, takže mu vodpustíte, že má tulení nemoc a jasnozřivě se zdejchne, jakmile hrozí dělání dřeva nebo něco. Jenže v jeho přítomnosti si žádná děva nebyla jista svým srdcem a žádnej chlap svym žracákem. Přestože vod spatření Evelyn přestal vnímat zbytek ženský populace, naše holky stejně udělaly, co mu na vočích viděly. Vobyčejně to byl můj maďarskej guláš.

Vypadalo to, že si naši Američani fakt rozuměj. Většinu času von něco hrál a vona zbožně naslouchala, nebo ji nutil povídat vo Júesej. A několikrát za den se spolu vypařili, protože si šli zahulit trávu. Postupně, jak se blížil čas Evelyninýho vodjezdu, si víc a víc leželi v náručí a podle Willyho řečí sem pochopil, že si plánujou společnej život ve Státech. Začal se ptát nejen na vízum, ale přímo na vystěhování. A jakmile se vodhodlal nastabilno makat, aby si vydělal na letenku, pochopil sem, že sme byli svědky zázraku vobrácení.

Bylo to pozorovatelný i v jinejch dimenzích. Například sme čekali, že se pár dní po rozloučení votřepe a sbalí první holku v dohledu. Nestalo se. Choval se k nim hezky, mile, ale s vodstupem. A pak začal prodávat svoje věci. Taky rozdal všelijaký ty zdobený pytlíčky, korálky na krk a různý památky, co mu holky za léta navyšívaly. Nechtěl to táhnout přes oceán. A v říjnu, na našem výročáku, všem se zamženym zrakem předved letenku, nechal si vod holek probrečet kongo a dojemně se s náma rozloučil. Vypadal, že má tu Ameriku na doživotí.

Zrovna jsem si chystala prádlo do pračky, když se ozval zvonek, tak jsem vyšla ven. Před domkem stál takovej fešák kluk s obrovským rancem na zádech a s kyticí v ruce. Smál se na mě a ptal se po Evelyn.

Řekla jsem po pravdě, že už tady nebydlí. Trochu znejistěl a ukázal mi dopisní obálku. Uklidnila jsem ho, že je na správný adrese, ale ta holka už je pryč. A protože jsem zahlídla na obálce Europe, hned mě napadlo, kdo to je. Taky rozhodně neměl přízvuk jako místní. Mluvil jako profesor.

Pozvala jsem ho dál, ale odmítl. Prej nebude obtěžovat a ať mu dám její novou adresu. Řekla jsem, že ji nemám a že by mě samotnou zajímalo, kde je teď a kdo mi zaplatí nájem za půlku minulýho měsíce. To už po úsměvu nebylo ani památky, trochu mátožně mi poděkoval a chtěl odcházet. Pak se vzpamatoval a jestli prej neznám nějaký její přátele.

"Pojďte dál," povídám, "v tomhle větru tady za chvilku nastydneme. Vy budete asi ten z té východní Evropy, ne?" Posadila jsem ho v parádním pokoji, tu kytku dala do vody, uvařila pro oba kafe a nalila mu panáka.

"S přátelema to bude těžký," říkám. "To víte, já jsem s ní po večerech necourala. Možná byste se doptal po hospodách. Ale v kterých vám neporadím. Vy jste ten Willy? Hodně o vás mluvila, " potěšila jsem ho.

Zase se trochu rozzářil. "Byli jsme domluvení, že přijedu co nejdřív. Psal jsem jí, je to tak dva týdny," posteskl si. "Přece ten dopis musela dostat?"

To víte že došel. Dopisy nájemníků zásadně neotvírám, ale ze schránky jsem ho vyšťourala. Potvora, nevrátila mi ani klíče, musela jsem všude nechat vyměnit zámky. Myslela jsem, že jí třeba píšou rodiče. Hned bych se na ně obrátila skrz to dlužný nájemný.

"Nojo, ten dopis tady je, mladej pane. Můžu vám ho přinést. To víte, to už tady nebyla. Helejte se, máte za sebou dlouhou cestu, já vám donesu kousek pizzy, ne? Je mražená, v mikrovlnce to bude hned."

Musela jsem se na chvilku uklidit z dohledu. Potřebovala jsem si rozmyslet, co všechno mu mám říct. Ta mrcha Evelyn! Takovej kluk jak obrázek, a určitě i vzdělanej. Pravda, ze začátku mluvila pořád o něm. Já sice hovory nájemníků zásadně neposlouchám, ale všem kamarádkám vyprávěla do telefonu, že se bude vdávat, jen co ten její přiletí z Evropy. No a pak to postupně utichalo, i když nějaký dopisy myslím ještě byly. Načež se objevil Georges.

Prvně jsem ho načapala, když jsem po ránu odjela na nákup a hned se vrátila, poněvadž jsem si zapomněla kreditku. Zrovínka se snažil odejít. Hned jsem si Evelyn podala. Ukázalo se, že u ní už párkrát přespal. No, nejsem ničí anděl strážnej, holka byla dospělá, tak jsem se nakonec dohodli, že se k ní může nastěhovat, když bude platit.

Ale za pár dní už mi došlo, že to byla chyba. Já si soukromýho života nájemníků zásadně nevšímám, není to moje věc. Jenže člověka chtě nechtě napadne, jak dlouho asi vydrží v práci, když tam chodí každej den nevyspalá, pytle pod očima, duchem nepřítomná? Bodejť ne, vraceli se z baru nejdřív kolem třetí ráno. Georges vstával tak k polednímu, ten si práci teprve sháněl. Kdy, to nevím. Nevytáhl paty z domu před osmou večer, co spolu vyráželi do města.

A kdyby jenom to. Čím dál častěji jsem měla dojem, že kdykoli otevřou dveře do svýho pokoje, cítím nasládlej kouř. Ne z cigaret, to poznám. Občas byli jak náměsíčný, potkali jsme se třeba na schodech a oni na mě koukali, kde se tam beru a který je století. Nebo se chechtali jak blázni. Georges neuměl moc anglicky, ale u ní jsem taky občas netušila, o čem mluví. Matka nemůže být k takovým věcem Ihostejná, když jsou v domě dvě děti deset a dvanáct let. To tak, aby mi přišlo protidrogový komando prohledávat barák! Tak jsem jim řekla, že od prvního budu ten pokoj potřebovat. A za dva dny byli v tahu.

Dojedl pizzu, poděkoval a znovu se zeptal, jestli opravdu nemám žádnou adresu, telefon, cokoli o Evelyn. "Nic. Ani o ní, ani o tom klukovi, co tady s ní bydlel. Vy ho neznáte? On byl taky tam od vás, z Evropy. Z Řecka. Nějakej Georges."

Potřeboval chvíli na to, aby to strávil. Pak zase tak hezky za všechno poděkoval a zvedl se. Zajímalo mě, kam teď půjde. Bude cestovat po Americe? Nebo se vrátí domů?

"Ještě nevím jak. Prodal jsem zpáteční letenku," prohodil jakoby nic. Tady máte ty mladý fanfaróny! Letí za holkou přes půl světa a o nic dalšího se nestarají. Pak se ještě zeptal, jak se dostane k přístavu.

"Hej, mladej pane! Kytku jste tady zapomněl," vyběhla jsem za ním až na ulici.

"To je pro vás," mávl rukou a ani nezpomalil.

Nádherný růže, musely stát moc peněz. Vyhodila jsem jen tu cedulku s jménem. Škoda, byla pěkná, krajková, se zlatýma prstýnkama.

Dohodli sme se s Jimem, že když ráno jedem, není důvod nezajít si eště večer na dvě piva. Mysleli sme to fakt vážně, jenom dvě piva, nebyl důvod chlastat. Dokud sme nenarazili na toho maníka.

V baru člověk potká kdejaký lidi, ale von byl nápadnej. Teda napřed ne, běžnej týpek v džínách a svetru, s báglem. Dokud nepromluvil. "Anglán," prohodil sem k Jimovi, ale ten se se mnou začal hádat, že ne. Že normální anglickej kluk by nemluvil tak spisovně. "Třeba je to študák na úrovni," řikám, ale Jim namít, že takovej by neseděl tady. To mělo něco do sebe.

No, vsadili sme se a šli sme se ho zeptat. A víte že nám to neřek? Teda že není Angličan, to přiznal. A jinak prej máme hádat. Naše sázka teda nabyla nový podoby. Že budem střídavě hádat, a kdo neuhodne, vobjedná rundu. Celkem bez potíží sme se dohodli na balantince. No a kdo prohraje, platí.

Asi tak po třetím panáku mi došlo, že ta sázka má drobnej zádrhel. Že totiž Willy, ten náš novej kámoš, nemůže prohrát. Tou třetí skleničkou sem si jistej, protože to je přesně ta hranice. Člověku to eště jasně myslí, že na takovou věc vůbec příde, a zároveň už je mu to jedno. Takže to muselo bejt kolem třetího frťana. Kolik jich bylo celkem, nevím.

A doteďka nemám šajn, vodkuď ten kluk je! Eště si pamatuju, že neni ani Němčour, ani Švéd, ani Holanďan - to sem tipoval já - ani Talián, Francouz nebo Australan - to byly Jimový balantinky. Teda nemůžu vyloučit, že nám to někdy v průběhu večera i řek, ale to už sem měl hlavu jak sídlo Organizace spojenejch národů, takže lituju.

No, nebavili sme se teda jenom na todle téma. Napřed chtěl, esli prej nevíme vo práci a laciným noclehu. Vyvedli sme ho z bludu, páč nejsme místní, žejo. Postupem času z něho vylezla taková sentimentální historka, že se na něho nejspíš vybodla holka, tak sme ho vyslechli a ujistili, že to tak fakt vypadá. Každej sme mohli posloužit ňákym podobnym příběhem, takže sme si hezky povídali a noc mile ubíhala ve vzájemný důvěře.

Jako už mockrát se ten večer potvrdilo, že suchozemská krysa halt nemá ten splav co my. Na moři je prostě čas na trénink, v tom to je. Eště sme pořád hádali národnost, ale už sme s nim dycky museli zatřást, aby vyslech novej nápad. Zavrtěl hlavou, ale dál nic neřek! V tom byl charakter. Pak sem si všim, že se takový dva hajzlíci vochomejtaj podezřele blízko jeho báglu. Houkli sme na ně, a voni měli eště hubu. Tak Jim jednomu trochu natáh a barman se začal tvářit, že ho moc těšilo a zejtra je taky den. No, vono zejtra už bylo.

Willy se ukázal neschopnej samostatný chůze, tak sme ho vzali mezi sebe, jeho bágl sem si hodil na záda a přemejšleli sme, co s nim. Bylo to na pováženou, eště tak ho hodit někam do hotelu, ale eslipak by na něj měl? A ty dva černý se nevzdalovali z dohledu. Nakonec měl Jim geniální nápad. Vemem ho na loď! Zachráníme ho vod přepadení, v pohodě se vyspí, a zejtra dořešíme tu sázku. Zatím sme to zatáhli napůl. Samo že sme nebyli tak našrot, abysme zapomněli, že se ráno vyplouvá. Právě to nám přišlo jako parádní fór!

První, kdo mě o tom nepříjemném problému informoval, byl lodní lékař. Zamyslel jsem se, jestli nemám o přítomnosti černého pasažéra uvědomit společnost, ale rozhodl jsem se to řešit sám, pokud se nenaskytnou další potíže.

Samozřejmě jsem si nechal oba provinilce zavolat. Byl to elektrikář Stocker a kuchařský pomocník Torres. Nasadili předpisově zkroušený výraz v domnění, že budu kázat o možném nebezpečí. Suše jsem podotkl, že ten muž bude muset být zřejmě dopraven zpět na náklady společnosti. Jim pak bude strhávána příslušná částka z platu na zapravení ceny letenky. To zapůsobilo. Zdálo se, že pochopili, co si zavařili.

Odhadl jsem ještě přibližnou cenu letu a pak je potěšil konstatováním, že mají štěstí - teď mimo sezónu to bude patrně levnější. O kolik, nevím.

Překotně se omlouvali a sliboval, že se už nikdy nic podobného nestane. Ujistil jsem je, že s tím počítám, jinak by byli už touto dobou nezaměstnaní. Zatím to mají podmíněně.

Dohodli jsme se, že případ dořešíme, až se seznámím s černým pasažérem osobně. A pak mi oba poněkud zmateně vyprávěli, jak k incidentu došlo. Nemohu říci, že by mě to nepobavilo.

S lékařem jsme se domluvili, že přivede toho člověka, jakmile bude v pořádku. Řekl o něm, že otravu alkoholem sice nemůže úplně vyloučit, ale spíš to vypadá na kombinaci opilosti s vyčerpáním a depresí.

Přišel kolem druhé hodiny odpoledne. Sympatický mládenec, podle očekávání poněkud bledý. Jménem společnosti i svým jsem se mu omluvil za chování mých zaměstnanců a také za to, že jsme byli nuceni prohledat jeho osobní věci kvůli dokladům. Je mi dvojnásob líto, k čemu došlo, neboť z razítka v pasu vyplývá, že v USA strávil pouze jediný den! Nejde-li o nenávratné zameškání něčeho důležitého, ať se pokusí brát celou věc jako ošklivý vtip. Ihned po přistání obdrží letenku zpět, o další prokazatelné škody by bylo nutno se soudit.

Mladík mě překvapil. Člověk neví, co si má o tom národě myslet, četl jsem před lety o sametové revoluci a pak už jen o okrádání cizinců pražskými taxíkáři. Ten hoch odmítl letenku se slovy, že jde i o jeho prohřešek, neboť na loď nastoupil patrně bez použití násilí, byť o tom nevěděl. Opil se ovšem také dobrovolně, takže je nemorální, aby za něj trpěl někdo jiný. Jeho angličtina byla stejně vybroušená jako tato úvaha. Pak ještě požádal, zda by si mohl náklady na stravu odpracovat.

"To samozřejmě nepřichází v úvahu, mladý muži. Krom toho máme plný stav a žádnou výpomoc nepotřebujeme," upozornil jsme ho. "Považujte se na lodi za mého hosta."

Rozjasnil tvář a vřele mi poděkoval. Ještě jednou se omluvil za komplikace, které jeho přítomnost na lodi působí, a zeptal se, kam vlastně plujeme a jak dlouho plavba potrvá?

"To vám dosud nikdo neřekl?" užasl jsem. "No, ještě tady s námi pár dní pobudete. Pětadvacátého přistaneme ve Štětíně, Polsko."



CHARLIE

Jan Jenýk Valeš - Holýšov - 3. místo v kategorii Oldpsavců

"Jauvajs," sykl bolestí, když přehazoval i druhou nohu přes hroty železného plotu. Buřinka mu sjela k levému uchu a dále na zem do závějí toho šťastnějšího a svobodnějšího listí. Ještě si ho nevšimla. Ještě si nevšimla, že se vydrásal na ta tenká kovová kopí a že právě padá ven na čerstvě nadýchaný pestrý podzimní koberec.

"Charlie, ty hajzle, okamžitě se vrať!" Už si všimla. Koutkem oka uviděl tu horu sádla ve fialových lacláčích. Viděl, jak nabírá rychlost jeho směrem. Viděl, jak se přelévá její rosolovitý podbradek. Slyšel to chrčivé nasávání vzduchu do zaneřáděných plic a hekání při dopadu těžkých nohou na zem. Sám pro sebe jí říkal Slonice. Někdy přemýšlel o tom, proč Slonice. Proč ne třeba Kráva.

Slonice už doběhla až k plotu. Věděl a litoval toho, že přes plot nepoleze. Docela by se bavil, kdyby dva tři hroty plotu projely tenkou látkou montérek, silnější vrstvou kůže a zůstaly vězet v nekonečném sádelnatém prostoru její zadnice.

"Charlie, ty hajzle, vrať se! Pomóóc! Pomóóc! Pacouš přes palubu!" vykřikovala Slonice do podzimní zahrady a kapičky jejích slin prolétaly plotem na černou kůži jeho udržovaných polobotek.

Nasadil si na hlavu buřinku, urovnal si malého černého motýlka a zdvořile se jí uklonil. Nespletl se. To gesto ji přivedlo na samý práh nepříčetnosti.

"Budeš litovat!" už jen chrčela se sádelnatým obličejem vetknutým do železných mříží. Kolem. se začali shlukovat i ostatní ze zahrady. Netečně postávali za jejími zády opřeni o násady různorodého zahradnického nářadí.

"Sbohem, Slonice! Ahoj, kluci!" zakřičel na ně a s definitivní platností se otočil k celé společnosti zády. Roztáhl špičky o dvě čísla větších bot daleko od sebe a charliovským krokem zmizel v hustém, křoví. Jen hůlku musel nechat zamčenou ve skříni na svém pokoji.

"Jauvajs!!" zařval Prcek a nacpal si celou dlaň do úst. Druhá ruka mrštila sekerou o zem a strhla smotaný šátek z očí. Hřebík v poleně měl tvar písmene "S" a prsty na levé ruce velkého modrého "W".

"Originální, leč blbé," poznamenal kdosi z hloučku kamarádů stojících kolem.

"A zkoušel někdo, jestli to vůbec jde," řval ještě pořád Prcek. Poraněné prsty strkal střídavě do rozkroku a zpět do zakrvácených úst. Všichni se podívali pátravě na Friga.

Frigo byl šerif osady Silver Dew, která dnes pořádala potlach na téma Den Trifidů. Od rána probíhaly všechny soutěže bez očí a bez problémů. Až na tuhle poslední. Zatloukání hřebíků se zavázanýma očima. Jen blbec by si přidržoval hřebík jednou rukou, když neví kam druhou klepe. Jen blbec a Prcek. Je jedno, kdo s tím nápadem při přípravě potlachu přišel. Frigo byl šerif osady. I trampský lid potřebuje obětních beránků.

"Asi ne," přiznal pohledy rozstřílený Frigo.

"Hodíme ho Tritidům," zařičel anonymní hrdina z davu. Tímto výkřikem se stal klidný dav davem plnohodnotným.

"V knížce není o lynčování ani zmínka! Defenestrace je historicky překonaná," vykřikoval marně Frigo, když ho desítky rukou zvedaly nad hlavu.

"Knížka kecá!" uslyšel ještě Prcka, než sletěl ze stráně dolů do kopřiv.

"Ještě, že ty podzimní tolik nepálí."

Procházel alejí javorů. Rudé kanadské listy mu připadaly vymyšlené. Donekonečna je sbíral ze země, prohlížel si je a odhazoval zpět mezi ostatní na křemenném štěrku cesty. Podzimní slunce unikalo zbaběle za temný pás lesa na obzoru. Otřásl se zimou a setřel kapičky rosy z malého knírku. Z okna jeho pokoje mu nikdy nepřipadalo, že je země za plotem takhle nekonečně veliká. Za sklem vyhřátého pokoje ho nikdy ani nenapadlo, že tam venku nejde prostě přijít k nějakému vypínači a udělat z noci zase den. Za skly pokoje bylo stále teplo. Za skly pokoje byla i Slonice. Všechno je lepší než Slonice. Do lesa vešel už za tmy. Buřinku stáhl více do čela a celou hlavu zasunul bojácně mezi ramena. Nikdy nebyl v nočním lese. Vůně utahané a létem vydrancované země mu byl příjemná. Ticha se bál. Všechno je lepší než Slonice. Vybavil si obrázek z loňských Vánoc. Přímo před očima viděl Slonici, jak divoce skáče po beztvaré hromádce plsti. Cítil kapičky slin dopadající najeho obličej. Jednu olízl. Byla hořká. Stejně jako jeho vlastní slzy.

"Ty nejsi žádnej Charlie! Ty seš Ticháček!" řvala na něj a drtila obřími podpatky buřinku na miliony beztvarých žmolků.

"Všechno je lepší než Slonice."

Nahlas a pro odvahu.

Roztavené kapičky smoly padaly na zem a dělaly na ní zčernalé puchýřky. Obešli hranici a šplíchli na ní rudé světlo ze čtyř světových stran.

"Zapaluji oheň ve jménu lásky....," řekla Slávka a vsunula voňavou pochodeň do spodního patra pagody. Slávka by mohla ve jménu lásky dělat úplně všechno. Jedovaté plamínky přeskočily nenažraně z pochodně na utemované klestí a začaly jej naprosto veřejně požírat. Slávka ustoupila z nepříjemného žáru a nechala si ve jménu lásky spálit ofinu a hroty dlouhých řas. Kytary zvedly Vlajku až k oji Malého vozu.

Frigo poškrábal svědivé puchýřky na krku a hřbetech dlaní.

"Kamarádi...". Nejistě si odkašlal.

Třeba to s ním nemyslela zle....... třeba i v tom jejím neurvalém jednání byla láska podivným způsobem zakódovaná.......... možná, že... . Houbeles! "Ty nejseš žádnej blbej komik! Ty seš Ticháček! !!!" Otočil se bázlivě za záda. Tma mu narazila do obličeje. Přilípla se až na zaslzelé oční bulvy. Přidal. Nohy se zapletly do ostrých šlahounů ostružin a lesních malin. Ostré zahnuté háčky projížděly látkou kalhot a vrývaly mu do lýtek nesmazatelné autogramy. Každý krok byl krokem do ostnaté pasti. Občas se zamotal tak, že upadnul. O dvě čísla větší boty sdrátovaly urvané šlahouny do nerozvázatelných uzlů. Prstama narazil do hrubé kůry stromu.

"Zapaluji oheň ve jménu lásky..." Odnikud.

Už zase ty hlasy. Jak se mohl domnívat, že on odejde a ty bestie zůstanou za plotem. Jednou vyřčená slova kašlou na všechny zámky, dráty i zavřené dveře.

Plamínky, které uviděl, byly skutečné. Stejně jako melodie a černé siluety postav rostoucí přímo z plamenů. Srubem na kraji lesa málem prošel. Oslněn plameny nerozpoznal jeho siluetu a nechráněným obličejem do něj vrazil. Nedovřenou okenicí ucítil proužek sladkého dýmu a zatetelení tepla. Zmrzlými prsty ji otevřel a nahlédl dovnitř. Tiché zaskřípění pantů skryl zpěv od ohně. Očazené ešusy se vyhřívaly na teplých plátech kamen. Pod rukou zašustila unika na péřovém spacáku a zavonělo ženské soukromí.

"Fúúúúj... Plackožrout....," hučely pochvalné hlasy kolem ohně.

Prcek vyskočil po vyslovení svého jména ze sedačky a rozřízl si ukazovák zafáčované ruky o prstenec Saturnu.

"Příště mu ty hnáty zlomíme už ve vlaku... Tři placky je vostuda," řičel nenávistně hlas závistivců.

"Prcku hobluj!" pochvalně hlas tlouštíků a přejících.

Výkřiky umlčely kytary. Po jednom kradly hlasy z hloučků debatujících, až je všechny slily do jediné melodie. Odlesky plamenů žádaly další a další. Akordy i hlasy setřásaly mrznoucí jinovatku ze stébel hynoucí trávy a zaháněly přízemní mrazík od tkaniček pohorek a kanad. S unikajícím ohněm mizely i mezery mezi jejich rameny, až se sešly v těsném neprodyšném kruhu.

Slávka šla spát až k ránu.

"Už zase...," sykla vzteky nad studenými kamny, když Ižíce zarachtala o prázdné dno ešusu. "Jako doma. Taky všechno sežere."

Kožich odhodila vztekle na lavici ke kamnům. Kanady stáhla z tlustých ponožek s úmyslně hlasitým vzdycháním a potom je stejně hlasitě skopla z palandy na zem. Z justu. Ze tmy se jí vrátilo podrážděné zabrblání, zašustění spacáků a někdo v protějším rohu začal naoko a nahlas chrápat. Z toho guláše si jen lízla před zapálením ohně. Frigo byl rychlejší než smrt. Frigo byl sobec a hamoun. Spacák si našla po hmatu. Skrčila kolena až pod bradu a chodidly našla otvor. Nohy zasunula do spacáku tak po kolena. Potom narazila na odpor.

"Frigo! Ty hade! Padej do toho svýho vypelíchanýho dekáče!" Teď už svůj hlas vůbec nekrotila. Zaťala dlaně v drobné pěstičky a začala jimi do zakukleného těla bušit. Za guláš, za nádobí, za třídní schůzky, množiny a vyjmenovaná slova. Za sovu pálenou a myš domácí. Jenom ať všichni slyší, jaký je jejich geniální, nepostradatelný a jedinečný Frigo.

Tělo ve spacáku zakňučelo, prohnulo se do tvaru luku a začalo se soukat pomalu ven. Čekala jak ohař u východu z nory. První co uchopila do dlaní byla plstěná hučka. Baterka jí vklouzla do ruky sama.

"Klucíííí. Ježišimarjá, klucí!!! Já mám ve spacáku nějakýho debila!" začala panicky ječet.

"No dovol," ohradil se Frigův hlas nedaleko.

Paprsky ostatních baterek začaly pobíhat zmateně po místnosti. Všechny se se sešly v jednom kruhu a jako reflektor ozářily forbínu palandy. Poskakujícího človíčka s obrovskými botami by si nedokázali vymyslet.

"Já nejsem debil! Já jsem Charlie," zatvářil se neznámý uraženě.

"Můj děda si dával pod peřinu gumovou flašku," rozštípl napjatou situaci Prcek..

"Moje žena vykopávky," přisadil si Frigo.

Na podlahu dopadla atomová bomba smíchu.

Charlie nikdy neosahal takové množství různorodých dlaní. Ještě nikdy neslyšel takové množství bláznivých jmen. Ani jedno z nich nebylo Ticháček.

Z půjčeného spacáku se vysoukal, když mraky prolétly první paprsky slunce. Slávka už seděla venku u ohniště a z otřískaného plecháčku srkala kafe. Hrubě rozemletá zrnka se jí usadila na zubech. Když se zasmála, byly ty černé střípky vidět. Každá dokonalost se stává lidskou až drobným kazem.

"Chceš kafe nebo čaj?" zeptala se ho.

Oddechl si. Čekal úplně jiné otázky.

Kluci se začali batolit ven až k poledni. Vypadalo to, jako by je v té boudě někdo teprve před chviličkou sešrouboval. Jejich trhavé a nekoordinované pohyby se stávaly lidskými až po pěti minutách bezcílného pobíhání. Plechových hrnků přibývalo. S nimi i slov.

"To chodíš na vandry vždycky takhle bez?" přilétla k němu další otázka.

"Jak bez?" Bezradně se na Prcka podíval.

"Řekni mu, že jo," zachránila ho Slávka. "Já chodím na vandry taky bez. Ti blbouni nikdy nezkusili, jak to škrtí."

Nepochopil to. Věděl jen, že to je určitě k smíchu. Ostatní taky.

Po obědě začali balit. Bublající motor auta ani neslyšeli. Bílá Škoda 1203 zajela až před srub. Tlustá paní ve fialových montérkách neklepala. Zaplnila celé dveře a řekla jenom "Fuj! " a "Je tady!". Skrz háďata její rozcuchané trvalé projely ostré šípy poledního slunce.

"Karle, svěrací kazajku!" vykřikla úsečně na někoho za zády. Před srubem třískly hlasitě dveře a zaduněly kroky.

"Paní, kdo vám dal vůbec právo...," nastartoval jako první Frigo.

"Já jsem tu právo! A ty si kdo?" podívala se na Friga s převahou státního úředníka.

"Tady mi říkaj Frigo. A vy?"

"Karle! Vem s sebou ještě jednu!" udělila za záda další povel.

Před srubem opět zavrzaly a hlasitě třískly dveře automobilu.

Ani se nestačili rozloučit.

Pro Friga si přišli následující pátek. Nervózně přešlapovali před vchodem jak žluťásek barevné budovy a zvědavě nakukovali do zamřížovaných oken. I tady venku, pod lucernou podzimního slunce, na ně padala tíseň, známá z bledých, latexem natřených chodeb nemocnic. Zatím si jich všimlo je pár lidiček v parku, česajících donekonečna vypražený trávník. Ale i ti se vrátili po chvíli do svého soukromého světa, který pitvali ostrými hřebeny hrábí. Frigo vyšel ze dveří s nejistým úsměvem na tváři. Kráčel k nim těžkopádně a funěl, tak jako by chtěl v jedné vteřině vydýchat všechen použitelný vzduch atmosféry.

"Ty vole, to vás rád vidím...," řekl jim místo pozdravu a v těch pár slovech bylo úplně všechno. Otočili se a odešli loubím spleteným z větví stoletých lip do nekonečného prostoru.

"Do prdele, Ticháček! Kdo vám dovolil čučet z toho okna!" zasáhl ho do zad nekompromisní hlas Slonice. Otočil k ní obličej a probodl ji nenávistivým pohledem. Potom si pomalu nasadil buřinku, rozevřel špičky bot do širokého "Vé", protočil hůlku mezi prsty a odešel do svého pokoje. V úplném tichu přivítal první stíny dobře známého stmívání.

vybral Jiří moravský Brabec



ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 2000, Zlin Net a.s.
All rights reserved.