ZPĚT na titulní stranu


Kniha pro mne



Milena Hübschmannová


Romské pohádky




Ta knížka způsobila loni na podzim poprask. Právem i neprávem. za všechno může tupost gádžů. Milena Hübschmannová je v tom nevinně. S pečlivostí etnografa sebrala 71 pohádek, která si vyprávějí (či vyprávěli) Romové. Možná to bylo na poslední chvíli. Romská autentická kultura se bohužel, zdá se, rozpouští jek loňské sněhy. Autorka tedy s magnetofonem v padesátých (1953-54) a především v šedesátých letech (1967-70) od gramotných i negramotných Romů zaznamenala pohádková vyprávění včetně toho, že se snažila věrně zachytit osobitý vypravěčský styl každého interpreta a nijak neretušovala ani jasné lapsy ve vyprávění (postava v průběhu děje změní jméno), natož jisté nelogičnosti a anachronismy v ději, které jsou naopak půvabné. K pohádkám napsala čtivou a fundovanou předmluvu, kde upozorňuje, že pohádky v romské kultuře mají jiné místo než v naší (nehledě k tomu, že ty české byly monumentalizovány různými Němcovými a Erbeny.

V romské kultuře jde o příběhy, které si vyprávějí především dospělí mezi sebou. Proto pochopitelně jejich tématika i otevřenost v jistých oblastech je naprosto odlišná od české. Ostatně, kdo zná pohádky grónské, indiánské či třeba orknejské, ten to jistě dobře zná a necítí se tím zaskočen. Vznikla tak kniha, která mohla potěšit několik tisíc fajnšmekrů této literatur, stejně jako antologie pohádek výše zmíněných exotických zemí.

Problém ovšem nastal v okamžiku, kdy se vydání chopilo nakladatelství Fortuna, které pochopilo, že vydělat se dá tak, že knihu vytisknou pěkně velkými písmeny, označí jako učebnici a vydají ve velkém nákladu a doporučí školám. Slovo Pohádky v názvu pak dokonalo dílo zkázy, neboť ani učitelé se zřejmě neliší od většiny obyvatel a předmluvy nečtou a usoudili, že kniha patří čtenářům mladšího školního věku – inu pohádky.

pravda, už názvy signalizovaly, že i pro dítka odkojená Želvami Ninja, princeznou Xenou (tu krávu tak dostat do rukou) a jinými Železnými nesmysly, to může být dost drsná životní škola: Svině nevěsta, O Romovi, kterému se posmívali, že jí zdechliny, O krvesmilném otci, O dvou kamarádech a jedné ženě, O Svrabuncem Jak chudák přestal jíst děti, O snědené holčičce, Jak Rom uměl krást, O Romovi, kterému chomout připomínal chomout, Kdo všechno zastřelil faráře...

I vyrukovali pak mnozí s výkřiky, že je to hrůza, že podobné knihy českou xenofobii spíš posílí (jak říkám i já trpím Xenofobií, ten seriál nesnáším), že je to jasný důkaz o degenerovanosti romského etnika a podobně.

Abych se přiznal, jedna věc mi na těch pohádkách vadí, ale ona proniká i do českých pohádek nové doby, včetně těch filmových, troškovských. Chybí v nich princip zásluhovosti. Kdysi tam Maruška dopadla líp než její starší sestry, protože byla nějak hodná, milá, laskavá, což bylo v úvodu zdůrazněno. Hloupý a líný Honza začal svou pouť po světě dobrým skutkem – dal dědečkovi buchtu. A přesně podle našich křesťanských tradic, tato jedna milost převážila spoustu špatných vlastností, dědeček se odvděčil a Honza dostal princeznu. V romských pohádkách i v těch moderních, ten prvek často úplně chybí. K tom,u, aby to dobře stačilo, úplně stačí, že dotyčný prostě je na světě.

O když možná, že taková pravda o člověku je bližší záměrům Božím. Kdo ví. Nabízím vám šest pohádek, které jsem z knihy vybral. Ta první patří k nejdelším, je ukázkou mistrné romské fabulace a živosti stylu. je v ní několik rysů dost pro romské pohádky typických – víra v mnohost světů, jiné pojetí draků než máme my Češi, záliba v okázalé nádheře: zlato, stříbro, diamanty, nedotknutelnost švagrové, systém nejdřív majzni, potom mysli a podobně.

Stejně charakteristický mi připadá ve srovnání s dalšími delšími pohádkami i vypravěčský styl, ve kterém se beztrestně nedopoví slibně načaté téma, narazí-li vypravěč stržen dějem na téma ještě slibnější.





O Hajnálkovi

Byl nebyl jeden starý člověk. Ten starý člověk byl tak chudý, že neměl co jíst ani pít, jen jednu starou ženu měl, a oba byli chudí, chudičcí.

Volá jednou starý muž: "Ženo moje, nedá se nic dělat, půjdu chytat ryby, nemáme co jíst, půjdu tedy chytat ryby."

Dobrá. Šel k vodě, hodil udici, hodil udici do vody, vytáhl ošklivou rybu.

Volá ten člověk: "Jsem chudý, má žena je chudá, ale tak ošklivou rybu přece jen jíst nebudeme."

Hodil rybu zpátky do vody.

No nic, šel kilometr dolů, kilometr dolů šel, zase hodí hák, zase chytí tu ošklivou rybu. Rozzlobil se, hodil rybu zpátky do vody. Co může dělat? Jde zase kilometr dál, to už jsou dva kilometry, a zase ta ošklivá ryba, pověsí se mu na hák.

Ryba volá: "Neházej mě zpátky, starý člověče, dones mě domů své ženě, ať mě sní. Máš kočku, dej ze mě nažrat i kočce, jen ty ze mě nejez."

Vzal starý člověk rybu, jde domů. Žena rybu sní, nazítří velké břicho. Čeká tři dny, čtyři dni, čtvrtou noc - tři zlatí chlapečci, krásní, že jim v celém světě rovno není. Tři krásné chlapečky porodila. No, pojmenovali je: nejstaršího Jožka, prostředního Pišta a nejmladšího Hajnálka. Děti by byly, ale kdo půjde křtít?

Volá ten starý člověk: "Ženo moje, kdo nám půjde křtít? Jsme chudí, nikomu nic nemůžeme dát, kdo nám ponese děti ke křtu?"

Volá takto stará žena: "Poslyš, muži, ve městě prý žije chudý dráteník, toho pozveme ke křtu."

Jde starý muž do města, najde dráteníka, volá: "Poslyš, můj drahý dráteníku, jsem chudý, peníze ti dát nemohu, ale co se mi namane,

z toho ti dám polovinu, půjdeš nám křtít?"

Dráteník tedy šel ke křtu, byl kmotrem všem třem chlapečkům. Jedli, pili a chlapci byli tak velcí, že za jeden den jim minul rok.

Volá ne starší: "Tati, mami jsou z nás muži, jděte ke králi zeptejte se ho, jestli by nás nevzal do služby, abychom něco vydělali."

Jde starý muž za králem, král povídá jo, a dal je k prasatům, obstarávat prasata. Každý den přivezli domů vůz masa, mouku, chleba, všelijaké jídlo.

Jedli a byli sytí. Nejmladší zůstal doma. A ti starší chlapečci byli při prasatech už tři měsíce.

Nejstarší bratr takto volá: "Hledej, bratře, hledej. Jsme tu už tři měsíce a stále nevíme, co král v zámku chová. Pojd, poohlédneme se tu."

Chodí po komnatách, dvanáct komnat prohlédli, všude zlato, a ve třinácté komnatě koukají na stěně spolu zápasí tři meče.

Volá nejstarší: "Pojď sem, bratře, něco takového jsi ještě neviděl."

Pišta se jde podívat, meče ho sekly, bratři se polekají, utíkají ve strachu domů. Celí smutní utíkají.

Volá otec, volá takto matka: "Co jste takoví smutní?"

"Jaj, tati, něco jsme našli! Našli jsme tri meče, jak se bijí, jdeme k nim, ale nepodařilo se nám je vzít. Jaké by bylo pěkné mít ty tři živé meče! Tři bratři - tři meče. Hodilo by se meče vzít, ale jak?"

Nejmladší takto volá: "A to jste chlapi? To jste hrdinové? Zítra mě vezmete s sebou."

Nazítří šel Hajnálka s bratry.

"Ukažte, kde máte ty meče."

Sám vešel do třinácté komnaty, sundal zápasící meče ze stěny, dva rozdal bratrům, třetí meč zastrčil za pás.

"To jste chlapi? To jste hrdinové?"

A jdou domů.

"Teď už budeme mít co jíst, protože máme živé meče. Půjdeme s nimi zkusit štěstí. Mami, připrav nám něco k snědku, jídlo, pití, jdeme do světa, jsme velcí hrdinové."

Vyšli starší bratři, nejmladšího, Hajnálku, nechali doma.

Ale zapomněl jsem ti říct, že když se ti chlapci narodili, vyrostly jim pod oknem tři stromy. Takové stromy, že jak vyrostly, hned kvetly.

Volá nejmladší: "Poslyšte, hloupí chlapci, jak poznám, jestli jste ve světe nezemřeli?"

"Jdi k oknu a podívej se, kvetou-li naše stromy. Pokvetou-li, poznáš, že jsme naživu, uschnou-li, jsme mrtví."

Šli dva bratři, najdou dvě cesty.

Volá nejstarší: "Kterou cestou chceš jít?"

"Poslyš, bratře, půjdu, pravou cestou, ty jdi levou cestou."

"A jak poznám, jestli jsi neumřel?"

Byl tam právě velký strom.

"Vezmi nůž a řízni do stromu. Poteče-li ze stromu krev, bude to znamení, že jsem mrtvý, poteče-li ze stromu voda, jsem naživu."

Bratři se políbili a jdou každý svou cestou. Nejstarší putuje velkým lesem, tak velkým lesem, že ještě nikdo tak velký les neviděl. Našel si tam místo, a že bude spát. Tady budu spát, povídá. Právě kolem běží malý zajíček, třínohý zajíček, přiběhne k nejstaršímu.

"Co tady děláš? Kdyby se o tobě dozvěděl můj otec, jsi namístě mrtev. Seber se a jdi domů."

Nejstarší se sebral, domů nešel ke své škodě, putoval dál. Jde, co má dělat. Šel celou noc, celý den, přišel do města. A město bylo čistě černé, čistě černě potažené. Akorát tu stojí domeček, v něm dvě sestry čarodějky.

Chlapec vejde dovnitř, volá: "Dej vám Bůh dobrý den."

"I tobě, hrdino, kde se tu bereš? Takového krasavce jsme ještě neviděly."

"Přišel jsem se podívat, co se tu děje. Proč je to město černě potažené?"

"Jaj, chlapečku náš, protože tu už patnáct let neteče voda. Kdo se chce napít, musí splnit podmínku - (tu podmínku si dal drak) - odevzdá drakovi jednu mladou ženu. Král měl tři dcery, třikrát nevydržel žízeň, a zítra veze drakovi třetí dceru."

"No, milá matičko, jdi k tomu králi a zeptej se ho, co dá člověku, který mu nainstaluje zpátky vodu, který mu vrátí všechno, co drak zprovodil ze světa."

Čarodějka jde ke králi, král že prý dá takovému člověku na vybranou, která dcera se mu zlíbí, tu si může vzít za ženu, a zároveň se stane mladým králem.

Dobrá, chlapec jde ke králi, volá: "Neplač, králi, ničeho se neboj, dva páry koní, fiakr, děvče ať nasedne, já budu kočírovat, a nic víc, víc ať za mnou nikdo nechodí."

Jedou k tomu dračímu lesu, kde drak přebýval.

Chlapec volá na princeznu takto: "Bůh tě chraň, abys mě budila.

Vzbuď mě, teprve až ze studny budou šlehat plameny, dřív ne, nebo umřeš i ty, umřu já."

Princezna se velmi bála, plakala, a jak plakala, slzy jí kapaly na chlapce. Ty slzy ho probudily. Právě byl čas vstávat. Měla ty slzy narychtované jako hodiny. Drak leze ze studně, už je napůl venku chlapec skočí, utne mu všech sto hlav.

Hned vytryskla voda, ale ta voda byla celá zkrvavená, čistá krev prýští ze studně, lidé se tlačí, chtějí nabírat vodu.

"Nenabírejte, nenabírejte, nebo se všichni otrávíte. Počkejte, až se voda vyčistí," volá chlapec.

No, voda se vyčistila, každý občan si naplnil džber a spokojeně odešli domů.

Král čeká na princeznu. Ale princezna sedí u studny, protože chlapec musí studnou dolů na jiný svět. Bydlí tam tři draci, tři bratři, jednoho zabil, toho, co měl sto hlav, toho nejmladšího - ale prostřední má dvě stě hlav a nejstarší tři sta hlav, tak velký drak to je. Dvě starší královy dcery jsou za ty draky provdané.

Našel chlapec dračí dům, právě jde královská dcera se zlatým vědrem pro vodu.

"Kdyby můj muž věděl, že jsi přišel, ještě nestačí skočit oknem do pokoje, a už budeš zabitý."

"Ničeho se neboj, co Bůh dá, to bude. Uvidíme, jak všechno dopadne."

No, princezna nakrmila chlapce, napojila, povídá: "Schovej se."

Ale on, že neschová: "Já se schovávat nebudu."

Drak přijíždí na ohnivém koni, nebe čistý oheň, čisté plameny. Chytne klacek, praští jím, půl budovy spadne, ale dračí kůň volá: "Hohó, takový ty jsi silák? Sedával jsi na mně, ale více sedět nebudeš.

Drak jde domů, volá: "Jakou to návštěvu jsi mi tu přijala, ženo moje?"

Chlapec vyskočí: "Mě! Mě tu přijala. Mě!"

"Pročpak jsi přišel?"

"Přišel jsem pro tvou hlavu."

"Hohó, bratra jsi mi zabil, ale mě nezabiješ!"

"Ničeho se neboj, zabiju. Ani nechoď dovnitř."

Drak chlapce chytil, mrštil jím, chlapec je po pás v zemi. Vyskočí chlapec, popadne draka, drak je v zemi až po krk, koukají mu jen hlavy. Všechny hlavy mu ten chlapec pozutínal.

Volá na ni, na princeznu: "Ty hlavy pěkně posbírej, schovej do pytle a odnes domů. A kde bydlí tvá sestra? Kousek cesty? Dobrá."

Tam byl třistahlavý drak. Tři sta hlav, víš, co to je! Chlapec se ani nenajedl, ani nenapil a honem za tou třetí sestrou. Ta v chodbě šije. Kouká na něj.

"Ježíšmarjá, takový krásný člověk, kde se tu bereš? Kdo sem přijde, toho drak zahubí."

Chlapec princeznu pěkně pozdravil, ona, aby šel dál.

"Ničeho se neboj, dva už jsem zabil, tohodle zabiju taky. Vysvobodím vás všechny tři. Už jsem vysvobodil tvoje dvě sestry, jedna na mě čeká u studně."

No, najedl se, napil se, nasytil se.

"Jojojoj, schovej se, zabije tě," pláče ona, princezna.

"Ničeho se neboj," on na to.

Drak přichází domů, takto volá: "Co to máme v domě za cizáka?"

"Nemůžu za to, přišel, přece ho nevyhodím, pojď hezky dovnitř a podej mu ruku."

"Proč jsi přišel?"

"Přišel jsem pro tvou hlavu."

"Dva bratry jsi mi zabil, ale mě nezabiješ."

Chlapec tasí meč, čtyřicet hlav utne najednou.

Drak volá: "Nezabíjej mě, daruju ti život."

"Ty mně daruješ život?"

A chlapec všechny hlavy dolů. Volá na ni, na princeznu: "Posbírej ty hlavy, budeme je potřebovat. Schovej je do pytle a ulož někde v bytě."

"Jak se odsud dostaneme?" ptá se princezna, ale pak povídá: "Neboj se, bydlí tu takový starý člověk, za chvilku se u nás staví, ten nám řekne, co a jak."

Starý člověk přišel, volá: "Poslyš, Jožko, odsud se nedostaneš. Odsud se nedosteneš, leda, bys odklidil jednoho takového, co tu je. Jak jej odklidíš, máš otevřenou cestu, jak ne, máš cestu zavřenou. Lehce jsi přišel, těžko budeš odcházet."

"A kdo to vlastně je, ten, co ho mám odklidit?"

"Jen pojď za mnou, já ti ho ukážu. Pojď, zabiješ ho. V tom tvoru je dvanáct včel. Včely budou chtít uletět, ale ty je chyť a spolkni. V těch včelách je síla dvanácti světů, ta síla přejde do tebe."

Nato se princezna zaradovala. No a teď jde starý člověk a vypustí býka, železný býk, co dovede zmařit celý svět. No jistě, i chlapci se srdce zachvělo.

Býk jde, chce ho nabrat na rohy, volá: "Tak tys mě přišel zahubit?"

Ale chlapec popadne meč, ani ne, meč sám začne sekat, usekne železnému býkovi hlavu, rozpáře ho, z býka vyletí dvanáct včel, chtějí letět pryč, ale chlapec všechny pochytá a sní a má sílu dvanácti světů. A teď všichni skočí na koně, jen ať máme dost masa na cestu, chlapec věděl, dobře věděl, nač ty dračí hlavy kázal schovat - přece aby měli po cestě čím krmit koně. Nasedli na koně, chlapec, dvě princezny i ten starý člověk, a v pytlích dračí hlavy.

"Hoďte mi něco žrát, nebo padnu slabostí," volá kůň.

Snědl všechny hlavy, a ještě nebyli venku.

"Hoďte mi něco žrát, nebo padnu slabostí," volá ten kůň znovu, a hlavy žádné.

"Tak tu všichni zůstaneme."

"Vezmi nůž," volá nejmladší princezna, "vezmi nůž a uřízni mi pravý prs."

Uřízl jí pravý prs, vložil koni do úst, kůň volá: "Tak dobré maso jsem v životě nejedl!"

No, donesl je domů, všechny tři sestry, král se velice zaradoval.

"Vyber si za ženu, kterou chceš."

Vzal si tu nejmladší, velká svatba, za čtrnáct dní po svatbě volá chlapec: "No, už jsem se dost natrápil, promiňte mi, ale teď si zajdu na lov."

Ona volá, jeho žena: "Jdi, ale ne abys zabloudil."

"Neboj se, nezabloudím."

Přijde Jožka k velké vodě, a tam čarodějka na lodi, vesluje, jezdí sem a tam, převáží.

Chlapec volá: "Převez mě na druhou stranu."

Čarodějka ho vzala na loď, vytáhne mast, namaže mu trochu čelo, a chlapec zkamení, zkamení ten hrdina. Bylo tam spousta kamenů, vzala i jeho, hrdinu, a hodila ho mezi ostatní zkamenělé.

Doma král pláče, všichni lidé chodí sem a tam, hledají, ale mladého krále ne a ne najít.

Kde se vzal tu se vzal, už je tu Pišta. Jde tou cestou, co se bratři rozloučili, přijde, vytáhne nůž, řízne do stromu, ze stromu teče krev.

"No no no, bratr je nebožtík."

Pišta přijde právě do toho města, kam přišel i nejstarší bratr. Jak se Pišta zjeví, všichni mu padají k nohám, líbají je, vždyť je to mladý král! Byli si totiž podobní, ti bratři.

Přišla noc, jdou spát, Pišta s princeznou, muž se ženou - neurazte se, ale co dělá v noci muž se ženou? - jenže Pišta ne, vytáhne meč, položí ho mezi sebe a princeznu, volá: "Poslyš, ať na mě ani ruku nepoložíš. Jak na mě ruku položíš, meč ti ji usekne."

Co se dalo dělat? A ona celou noc proplakala, vzala šátek, zabalila jím meč a stejně si vedle Pišty lehla. Ležela tak celou noc, on to věděl.

Ráno vstane: "Jdu na lov."

"Ničeho se neboj, nezabloudím."

A zase ta stejná čarodějka, kde se vzala tu se vzala, už je tu na vodě v lodi, převáží. "Převez mě na druhou stranu," volá on, Pišta. A čarodějka - trochu masti na čelo - z Pišty je kámen. Hodila ho na hromadu mezi ostatní.

Princezna pláče, král pláče. A doma zatím nejmladší bratr vyjde ven, kouká, oba stromy uschly. Jen jeho strom kvete, jen ten jediný.

"No no no, mami, tati, už je po bratrech. Připravte mi něco na cestu, půjdu za nimi."

Sebral se chlapec, Hajnálka, jde stejnou cestou, jako šli jeho bratři. Přijde do téhož města. A lidé aplaus, tleskají, vždyť je to mladý král !

I nejmladší jde večer spát s princeznou. Meč položí doprostřed, mezi sebe a ženu, volá: "No, ať na mě nepoložíš ruku."

Ona volá: "Proč mi tohle už podruhé děláš? Proč mi tohle už podruhé říkáš?"

"Zapřísáhl jsem se, že tři roky nebudu spát se ženou."

Ráno vstali, on jde na lov. A už je tu čarodějka na lodi.

Chlapec volá: "Převez mě na druhou stranu."

"Jen pojď, jen pojď."

Chlapec na ni skočí, popadne ji za vlasy, a čarodějka: "Nezabíjej mě, Hajnálko, vrátím ti oba bratry."

Nezabil ji: "Kde jsou moji dva bratři?"

"Tady máš železnou hůl, tou holí udeř po kamenech." Udeřil holí po kamenech, všechny lidi osvobodil, rozešli se domů, bratry nechal naposled.

"Proč si nás budil, tak dobře jsme spali," volá nejstarší.

"Spali jste, spali, ale zkamenělí."

Oba bratři volají: "Bratříčku, vysvobodil jsi nás, ale teď dej pozor sám na sebe."

"Ničeho se nebojte, dám na sebe pozor, vy dva můžete jít domů. A ne abyste se prali! Pánbůh chraň, abyste se prali a bili! Ty si žij se svou ženou, ty se můžeš oženit s tou druhou princeznou, mají tam dvě sestry, proč by sis nevzal ženu ze stejného domu, je to fajnová rodina. Jen se mi neperte."

No, políbili se, a Hajnálka ještě volá: "Nezlob se, bratříčku, spal jsem vedle tvé ženy, ale položil jsem mezi nás meč."

Nato se nejstarší velmi rozlobil a uťal Hajnálkovi hlavu, svému nejmladšímu bratru. No, Pišta to viděl.

Co to děláš, bratře?"

Vzal tu čarodějnou mast, pomazal Hajnálku, praštil ho železnou holí, Hajnálka je zase vzhůru živý.

"Dobrá, bratři, nechme hádek. Jděte si, kam chcete, já půjdu sám."

Políbili se a každý jde svou cestou.

Tou cestou, co putuje Hajnálka, jedou auta, vozy, nákladáky, autobusy nacpané lidmi, vlaky - na stupátkách visí princové, pospíchají, ať je Pánbůh ochrání, a nakonec starý Židáček, hubený koníček, malý vozíček.

Hajnálka volá: "Kampak jdete, Židáčku?"

"Hohó, pojď se mnou, zvítězíš," povídá Židáček. "Tři sestry budou házet jablkem, ke komu se jablko zakutálí, ten princeznu dostane."

Chlapec volá na Židáčka: "Jo? Vážně?"

"Jo," povídá Žid.

Chlapec sedne na vozík, převleče se za žebráka-pobudu, aby na něj všichni plivali. A už všichni lidi přicházejí, je dvanáct, a ty tři sestry že budou házet jablka z okna.

Volají na chlapce: "Proč jsi sem přišel, žebráku-pobudo.

Přišel sem se podívat, co se tu děje."

Je dvanáct a král volá: "Pst! Ticho! Hází nejstarší."

Nejstarší hodí jablko, on na ni kouká, jestli je hezká, a jablko je u něho, u starého žebráka-pobudy.

Jeden dudák na něj volá: "Koukej, starý člověče, prodej mi to jablko za dvě stovky."

"Proč ne," prodal mu jablko za dvě stovky.

Hází prostřední princezna, a zase je jablko u žebráka. Přijde k němu zahradník: "Prodej mi to jablko, starý člověče, dám ti za něj čtyři stovky."

"Proč ne," prodal mu jablko.

Hází nejmladší princezna, a ta už se mu zalíbila, hází, a jablko je u něho. U koho je jablko? ptají se všichni. Jablko je u žebráka- pobudy. Když ho princezna uviděla, srdce jí chtělo puknout. Takový starý člověk, takový žebrák, takový pobuda! No ale byla na to smlouva s podpisem, že ke komu jablko padne, toho si musí princezna vzít, byl na to dekret. Král vystrojil velkou svatbu, že taková svatba ve světě ještě nebyla, a jeho, žebráka-pobudu, Hajnálku, dali spát mezi krůty do kurníka. Starý člověk, a nikdo mu nedonese ani najíst, ani napít. Ale on jen foukl, a jak foukl - zlaté talíře, najedl se, napil se, nasytil. Nikdo to neviděl. Mysleli, že umřel.

Dcera přece jen volá: "Tati, jdu se podívat na toho starého člověka, donesu mu kousek masa."

"Jdi si podivíne, volá král. "Hned tě zastřelím, jestli to uděláš!" Tak volal na dceru, na tu nejmladší. "Takovému člověku patří jen pomyje. Pomyje mu dones."

Nejmladší jde za žebrákem, a žebrák volá: "Proč jsi za mnou přišla?"

"Přinesla jsem ti jíst."

"Nebudu jíst, jen řekni svému otci, ať nakrmí druhé dva zetě, dudáka a zahradníka, já jsem jen starý člověk, já nejím."

Dobrá, přešly dva týdny, volá dudák, že jde na lov.

Nejmladší princezna jde za žebrákem-pobudou.

"Vidíš, dudák jde na lov, aby něco zastřelil, aby přinesl něco

k snědku, a co ty?"

Jak vyšel dudák na lov, v osm hodin, Hajnálka, ten žebrák-pobuda, čistě zlaté šaty na sebe, zlatý kůň, letí nebem a spustí se právě tam, co je dudák.

Vyjde ven velký medvěd, volá: "Nestřílej mě, Hajnálko, dám ti celý svět."

"Nedá se nic dělat, musím tě zastřelit."

A Hajnálka, ten žebrák-pobuda, medvěda zastřelil.

Přijde k němu dudák: "Buď tak laskav, jasný králi, dej mi medvěda, co za něj chceš?"

"Já peníze nepotřebuju, ale pojď sem, sundej kabát, vyříznu ti kousek masa ze zad."

Dudák shodí kabát, Hajnálka mu vyřízne kousek masa ze zad a jde domů, do kurníku mezi krůty. Jde domů i dudák, nese velkého medvěda.

"Ohó," zaradoval se král, "ohó!" a vystrojil veliký bál.

Přijde princezna za Hajnálkou: "Vidíš, dudák zastřelil tak velkého medvěda a co ty?"

"Nech toho, já jsem starý člověk, stejně umřu."

Dala mu najíst, odešla. On jen foukl - stáj čisté zlato.

Příští den jde na lov zahradník.

Princezna za ním, za Hajnálkou, a takto volá: "Vidíš, zítra jde na lov zahradník, aby něco zastřelil, donesl."

"Jo a v kolik hodin?"

"V osm."

Znova se oblékl, osm hodin, čistě diamantové šaty, čistě diamantový kůň. A do cesty mu přijde liška.

"Nezabíjej mě, Hajnálko."

"Musím tě zabít."

Zabil ji, zastřelil.

Přijde k němu zahradník. "Dobrý den, veliký králi, právě takovou lišku bych potřeboval. Kolik za ni chceš?"

"Peníze mi nejsou k ničemu, ale pojď sem, vyříznu ti kousek masa z paže, kousek síly."

Zahradník přišel domů: "To jsem zastřelil já."

A král se raduje, udělali kvůli té lišce velký ples.

Třetí den jde na lov král. Hajnálka si oblékl stříbrné šaty, stříbrný kůň, jde, právě vychází z lesa krásný jelen.

"Nestřílej mě, Hajnálko."

"Nehněvej se, musím tě zastřelit."

"Mám šest dětí, kdo je bude živit? Je mě škoda.

"Musím tě zastřelit. Neboj se, tvé děti se nějak uživí. Jelen se uživí spíš než člověk, nemám pravdu?"

Vzal flintu, jelena  astřelil.

Volá na něj tchán: "Já jsem král, ty jsi král, co chceš za toho jelena?"

"Nechci od tebe nic než kousek masa od pupíku, tlustý jsi dost, kousek špeku se tam najde."

Vyřízl maso od pupíku, strčí je do kapsy, jde do kurníku.

Dívka volá, ta princezna: "Koukej, co můj otec zastřelil, a ty nic!"

Král povídá: "Zaneste i tomu žebrákovi, tomu pobudovi, litr pálenky, ale ať mi ho nevodíte sem, zaneste mu to do kurníku."

Ale on, Hajnálka, volá: "Odnes mu to zpátky, tomu tvému otci, ať si pije sám, já za dva dny umřu, bude ti dobře. Jen buď tak dobrá, pojď se podívat, co se mi to tady dělá."

Nejmladší princezna je milosrdná, jde se podívat, rozepne pobudovi kalhoty, kouká, něco se tu třpytí jako zlato, a žebrák má čistě zlatá stehna. Princezna upadla, plakala.

"Donesu ti k jídlu, co si budeš přát."

"Nebudu si přát nic, jen jdi pěkně domů."

Minuly dvě neděle, starý král s ostatními králi musí do boje. Ona přijde za žebrákem.

"Co je nového?"

"Ale, otec jde zítra do boje."

Vyřiď otci, že i já mu budu nápomocen."

Král už je na frontě, přichází druhý král, a on, Hajnálka, je tu, zlaté šaty, všechny pobil, a jeho tchán: "Co vám za to dám?"

"Já nic nepotřebuju."

Přijdou domů z války, velký bál, a princezna za žebrákem, donesu mu něco jíst.

"Tak co je nového?"

"Můj otec zvítězil, můj otec je silný a má dobré vojáky."

"Víš co, nepřinesla bys mi trochu napít?"

Zafoukl - a byl čistě démantový, zafoukl - a byl zase žebrák jako před tím. A ona už postřehla, že to není jen tak někdo obyčejný.

Zase píšou králové, zase zvou tchána do boje, žebrák zase čistě démantové šaty, zase vyhrál, ani jednoho nepřítele nenechal naživu, a zase král. "Co ode mne chceš?"

"Nechci nic jenom buď tak dobrý a zavaž mi nohu."

Sekl se totiž do nohy.

Král vzal zlatý kapesník, na tom kapesníku měl zlatým písmem napsáno, co a jak, zavázal Hajnálkovi nohu. Žebrák-pobuda je ve stáji, v kurníku mezi krůtami a noha ho bolí. Král pořádá veliký bál, a princezna za ním, za Hajnálkou.

"Co je nového?"

"Otec zase vyhrál."

"Jdi a řekni otci, ať uspořádá takový bál, že na ten bál musí přijít všichni lidé z celého světa, z celého světa všichni lidé, af ani jeden nezůstane doma."

A ještě povídá ten starý: "Jsem starý a bolí mě srdce, že od té doby, co jsem s tebou, jsi mě ještě ani jednou nepolíbila."

A ona: "Ještě jsi mě o to nepožádal, já se v takových věcech nevyznám."

"No dobrá, tak odpusť."

A král vystrojil bál, pozval na něj všechny lidi na světě.

On povídá: "Jdi za svým otcem a vyřiď mu, že přijdu i já."

Jde, vzal si tři masa přes rameno, dudákovo, zahradníkovo a královo, a nohu má ovázanou královským kapesníkem.

Přijde tam a povídá: "Poslyšte, pánové, buďte tak dobří a poslouchejte pohádku, co vám budu vyprávět."

"Jaj, starý člověče, co na tom, že jsi ošklivý, jen povídej, v našem státě máš stejnou možnost jako my."

"No tak, pánové, co si zaslouží takový člověk, o jakém vám povím. Měl j sem tři jablka, první jsem prodal dudákovi, druhé jsem prodal zahradníkovi, třetí jsem si nechal, protože třetí princezna se mi líbila. Nechal jsem si její jablko pro sebe. A protože jsem starý člověk, dali mě do chléva, do kurníku mezi krůty, nedali mi najíst, jen ona mi sem tam přinesla jídlo, že je milosrdná. Pak jsem zastřelil medvěda."

"Medvěda jsem zastřelil já!" volá dudák.

"Dudáku, pojď sem. Svlékni si kabát. Pasuje ti tohle maso do zad?"

"Pasuje."

"Pak jsem zastřelil lišku."

"Já jsem zastřelil lišku!" volá zahradník.

"Zahradníku, pojď sem! Pasuje ti tohle maso do tvé paže? Koukejte se pánové, jak mu je to maso akorát. Akorát do jeho paže. Je to tak, pánové?"

"Je."

"A teď jde na lov starý král, můj tchán, ale jelena nezastřelil on, já jsem zastřelil jelena. Tchán mně chtěl dát bohatství, ale já že ne, povídám, ukaž pupík, tlustý jsi dost, uříznu si kousek masa. Svlíkni se, králi, ukaž se králům. Je to maso od králova pupíku, pánové?"

"Je."

No, a pak Hajnálka všechny zavřel do kurníku mezi krůty, museli tam žít celý život. On vystrojil novou svatbu a stále žije se svou ženou.

Tu pohádku jsem slyšel od svého otce. Je to stará romská pohádka. Takovéhle pohádky si vyprávějí jenom Romové.





Druhou pohádku jsem si vybral ze tří důvodů. Jednak je důkazem jisté nezásluhovosti hlavního hrdiny. Co udělal kladného, že se mu dostalo štěstí? Potom je zde půvabná kouzelná rekvizita. A konečně je zde nádherný závěr, promítající do pohádkového světa běžné soužití normální rodiny. Žádné české "...a měli se rádi až do smrti a jestli neumřeli, žijí dosud." Rómsky to ještě pokračuje...





Princezna - ptáček

Byl jeden král, a ten král měl dceru a syna. Ten syn byl takový chudák, že už tři roky marodil, ale jednou, že se půjde porozhlédnout po světě, protože už tři roky neviděl svět, pořád jen marodil a zůstával doma.

Vyjde ven, volá na něj ptáček: "Kam jdeš, hrdino? Jsi-li nemocný, pojď za mnou."

Šel za tím ptáčkem, a ptáček ho dovedl do velkého hotelu. V tom hotelu nebylo nic jiného než samé pušky, flinty, kulomety a meče.

"No," volá ptáček, "vyber si, co potřebuješ."

Vzal si pušku, tu nejošklivější pušku.

"Vybral sis?"

"Vybral."

"Tak pojď, pospěš, musíme ještě do sklepa pro zlatou sklenici. Ve sklepě je zlatá sklenice se zlatou vodou, tu vodu mi přineseš, protože se musím napít."

Zlatou sklenici hlídali čtyři hrdinové. Chlapec tři roky marodil, nevycházel z domova, nikoho neviděl, a tak se jich polekal, div neupadl.

Ale nejstarší hrdina volá: "Ničeho se neboj, vezmi si sklenici, jen ji nes tak, aby ti z ní ani kapka neukápla. Jak ti jen kapička ukápne, je po tobě."

No, nesl sklenici a nevylil. Donesl vodu ptáčkovi, ptáček se napil, vyskočila z něho krásná princezna, volá. "Už jsem tvoje a ty jsi můj, ale dvacet let mě neuvidíš. Tu pušku si vezmi domů, pověs si ji nad postel a puška ti vždycky řekne, co máš dělat."

No, jak došel domů, princeznu chytili ti tři hrdinové - byli to draci - a odnesli ji pryč. Byli to draci zakletí v hrdiny a princ je vysvobodil z lidské podoby zpátky na draky. Co se dá dělat.

"Kam mě nesete?" volá princezna.

"Neboj se, nic se ti nestane."

Dobrá, chlapec šel spát. Najednou flinta vystřelí: "Vstávej, obleč se, vezmi si na sebe ty nejlepší šaty, hoď si mě přes rameno a pojď. Odnesli ti princeznu na takové místo, že nevydáme-li se za ní dnes, víc už ji neuvidíš."

Rychle se oblékl, dvanáctero kabátů, dvanáctero kalhot, flintu přes rameno a šli.

Přišli do hor, flinta volá: "Uhoď mnou o zem."

Uhodil flintou o zem, proměnila se v koně, zlatý zvonek na něm zvoní, volá: "Tu jsem. Můžeš jíst, co ti dají, ale nejez z prostředního talíře, jez jen z toho posledního. Jestli se ti něco přihodí, jen přijď a já ti řeknu, co a jak dál."

No, došel tam a ona šla právě se zlatým vědrem pro vodu, ta princezna ptáček. Uviděla ho, upadla samou radostí, skočila mu kolem krku: "Ach, už nikdy se odsud nedostaneme. Co ti poradil kůň?"

"Abych jedl a pil, ale ne z prostředního talíře, jen z posledního."

Jí z posledního talíře, přijde drak: "Co tu děláš, pobudo?"

"Nejsem pobuda, přišel jsem si pro princeznu ptáčka."

"No, na to musíš mít dobrou hlavu, že ses dostal až sem."

Přijde druhý a třetí drak: "No, bratříčku, vysvobodil jsi nás z lidské podoby, my tě z té lidské podoby také vysvobodíme. Už jsi jedl?"

"jedl."

"Chceš žít dlouho nebo krátce?"

"Ani dlouho, ani krátce, jen tak dlouho, jak je mi určeno."

No dobrá, přivedou princeznu, je celá černá - a to s ní udělali ti draci - sedne si vedle něho, vedle marodného prince.

"Já vedle takové černé ženské sedět nebudu, taková se ke mně nehodí."

"Nic se neboj, však já budu zase bílá jako ty," volá princezna.

Drak mu dal vypít pohár vína, chlapec usnul, už ho chtějí roztrhat. Ale vtom kůň zakopal do dveří, promění se ve flintu, skočí mu na rameno, volá: "Nespi, lajdáku!" A flinta sama střílí, všichni se rozutekli.

Přišla půlnoc, flinta volá: "Poslyšte, už tu nemáme co čekat, chytni ji za ruku a jděte. Ale ať se žádný z vás neohlédne."

Neohlédli se, ani on, ani ona. Vzal ji za ruku, jdou ven, flinta se zase změní v koně: "Posaďte se ne mě," volá.

"Máš meč?" ptá se kůň.

"Nemám."

"Tak ti jeden půjčím. Vezmi si meč, rozetni princeznu na dvě půlky a zevnitř ji vymyj.

Přišli k potoku, vzal meč, rozťal princeznu na dvě půlky a hezky ji zevnitř vymyl, vymyl všechnu špínu, co do ní draci naskládali.

Kůň dal chlapci zlatou hůl, volá: "Uhoď princeznu ptáčka tou holí."

Uhodil ji zlatou holí, princezna srostla a už byla zase taková zlatá jako předtím. Přijeli domů, starý král zemřel, a tak se vzali, vládnou a žijou ještě dnes. Jen když se princ opije, přijde domů opilý a chce princeznu bít, tak se princezna vždycky promění v ptáčka a odletí pryč, ale pak zase přiletí, protože žena nemůže být bez muže a muž nemůže být bez ženy.





Třetí z mnou vybraných pohádek je vlastně variací na Sněhurku a sedm trpaslíků. Jenže zde jde o bratry, a tak nemotorné dvoření Šmudlovo by zde vlastně bylo incestem. Na pohádce je úchvatné použití moderních rekvizit (bikinky), a pak závěrečné skóre s dvanácti zbytečně mrtvými, které je i přesto považováno za happy end. jinak úvodní věta se "sladkým a požehnaným" je jakési dost tradiční zaklínadlo romských pohádek.

Ještě poznámka – jsou sice mezi romskými pohádkami i ty o krvesmilstvu a nevěře, ale z vybraných ukázek je snad patrno, že tyto činy odporují romské morálce víc, než sníst sem tam nějakou tu zdechlinu nebo v době nouze manželčin prs.





O sestře dvanácti bratrů

Byl nebyl, sladký, požehnaný, byl jeden Rom a jedna Romka. Žili spolu, ale neměli děti. Neměli děti, ani když byli mladí, tím spíše se jim ta nevedlo k stáru. Chtěli mít děti, pro všechno na světě chtěli mít děti, aby jim jednou měl kdo lžíci vody podat.

Muž povídá: "Poslyš, ženo, jdi na půdu, a tam najdeš fazoli. Víš, že tvůj otec hospodařil, třeba tam po něm zbyla jedna fazolka. Tu fazoli spolkni a uvidíme."

Žena spolkla fazoli a obtěžkala. Porodila dvanáct synů. Než stačil muž dopít pivo, chlapci vyrostli a odešli pracovat do lesa jako myslivci, jako zbojníci.

Chodili po lese, chodili, chodili, už jsou unavení, sedli si ke studánce, tady zůstaneme, odpočineme si trochu. A tu vidí zámek, v zámku bydlela ježibaba se svou dcerou. Ježibaba tam bydlela, na mou čest.

"Pojďme si odpočinout do zámku", povídají. Šli tam, a ježibaba, ať prý se k ní nastěhují. Dobrá, nastěhovali se k ní. Bylo jim to docela po chuti.

A ježibaba povídá: "Poslyšte, chlapečkové, když budete dobří, když se budete pěkně chovat ke mně a k mé dceři, tak vám moje dcera bude hospodařit, vařit, prát, prostě co se patří, a než se vrátíte z lovu, budete mít všechno připraveno."

Dobrá, a poslyšte, vrátili se z lovu, na mou čest, měli všechno připravené, jak se sluší a patří, jídlo, čisté šaty, vyžehlené košile, vyžehlené kalhoty, puky, zkrátka všechno.

A teď, rok jako den, dva roky jako dva dni, tři roky jako tři dni, starý Rom se svou ženou zase nemají žádné děti. Dvanáct synů, ale ti jsou někde v lese, a holčička žádná. Kéž bychom měli holčičku, dcerušku. Je to ostuda, že žádnou nemáme.

"Poslyš, ženo, teď k stáru to už nepůjde. Ale jestli mermomocí chceš, jdi na půdu, najdi tam fazolku, spolkni ji, až ji budeš polykat, řekni třikrát za sebou: "Ať obtěžkám, ať obtěžkám, tak rychle ať obtěžkám, jak rychle jsem tu fazolku spolkla."

A tak se jim narodila holčička, dceruška. Rok jako den, dva roky jako dva dny, tři roky jako tři dni, čtyři roky, pět let a holčička už je moudrá.

Povídá: "Mami, jsem první nebo poslední?"

"Jsi naše první dítě," povídá matka.

"Poslyšte, má milá maminko a můj milý tatínku, kdybych měla sto párů střevíců roztrhat, musím najít ty, co byli přede mnou, protože já vím, že nejsem první, ale že jsem poslední. Jsem vaše poslední dítě."

Ta holčička, dceruška, byla totiž moc chytrá a věděla pravdu.

Sebrala fotky a vůbec všechno, co se patří, na cestu, a šla. Přijde na tu louku, na louce studánka, tráva kolem studánky všechna slehnutá. No jistě, tam chodili odpočívat její bratři, a tak tu trávu uváleli.

Její bratři zbojníci. Holčička je unavená, že si tak odpočine. Ulehla do trávy u studánky, usnula.

Jak tam leží, přijdou ti zbojníci, dvanáct zbojníků, její bratři. Nevěděli, že je to jejich sestřička, neměli ponětí, kdo ta holčička je. Nejstarší bratr povídá: "Neuděláme nic jiného, než že ji zabijeme. Kdyby těch děvčat bylo dvanáct, každý z nás by si mohl jednu vzít jako svou milou, ale co s jednou ženskou na dvanáct chlapů. To se nehodí."

Ale nejmladší bratr povídá. "Nic takového. Vzbudíme ji, vyptáme se, odkud je, kdo je, ať se nám legitimuje, adresa, ať pěkně ukáže fotky, a jestli to bude někdo z naší rodiny, tak ji budeme chovat při sobě, když to bude někdo cizí, tak ji pošleme pryč. Nač ji zabíjet, byla by jí škoda."

Ale ona všechno slyšela, protože nespala. Jen tak ležela a slyšela, co ti zbojníci mezi sebou hovoří. Pak se trochu vzchopila, ale měla strach.

Bratři povídají: "Neboj se, neboj se, jen nám pověz, odkud jsi, ukaž nám legitimaci, třeba jsi někdo z naší rodiny.

"Otec mi vyprávěl, že jsem měla dvanáct bratrů, ale že odešli na lov a nevrátili se, a tak jsem se vydala je hledat.

"Nemáš sebou nějaké fotky?"

Ukázala jim fotky, bratři křičí: "Poslyšte, teď budeme naší sestře přísahat, že se jí od pasu dolů nedotkneme. Od pasu dolů na ni nesmí žádný z nás položit ruku, protože to je naše věrná sestra."

A tak si ji vzali domů, ježibabí dceru vyhnali, zaplatili jí výplatu, prémie, přídavky na děti, jdi zpátky do zámku, my tu máme sestru.

A teď sestřičku poučovali, aby nikomu neotvírala, aby nikam nechodila, dvanáct dní a dvanáct nocí u ní zůstali a všemu ji učili, ve všem ji radili. A pak, že už toho ví dost, že může zůstat doma sama, a oni že půjdou na lov. Sestřička zatím vařila, prostřela stůl, talíře, všechno jak se sluší a patří.

Ale ježibaba měla vztek, že její dceru vyhnali, že si nechali tu malou, tu sestřičku. Měla vztek, protože její dcera si u dvanácti bratrů vydělala slušné peníze, každý měsíc záloha, výplata a teď najednou nic.

Přišla ježibaba před domek, povídá: "Otevři mi, holčičko, otevři."

"Dej mi pokoj, bratři mi přikázali, abych nikomu neotvírala."

"Jen mi otevři, kdybych byla muž, neřeknu, ale žena ženě otevřít může."

A holčička otevřela. Ježibaba jí navlekla punčošku, a v tu chvíli byla holčička mrtvá. Bratři se vrátí z lovu, jídlo bylo uvařené, připravené na talířích, ale sestřička v posteli, natažená, jako mrtvá.

"Podívejte se, sestřička spí."

"Jen ji nechte spát, je maličká, pětiletá, takové dítě se unaví, když má vařit pro dvanáct mužských."

A tak jí dali pokoj, najedli se, odpočívají, hodina, dvě hodiny, nejstarší kouká na hodinky: "Bratři, je půl páté a ona ještě spí, to není samo sebou."

A už je jim smutno, už vědí, že se něco stalo. Koukají, sestra má na noze novou punčošku. Na jedné noze byla punčoška natažená, a ta noha byla mrtvá, na druhé noze punčoška shrnutá, a ta noha jako by žila.

"Jak to ale, bratři, uděláme, zapřísáhli jsme se, že se jí od pasu dolů nedotkneme. Jak jí ty punčochy sundáme? Co dělat?"

Bratři se styděli, ne, sahat na nohu dívce, vlastní sestřičce. Ale pak přece nějak tu punčošku stáhli a holčička se posadí na posteli. Ach jak dobře se mi spalo!"

"Že se ti dobře spalo? Byla jsi mrtvá, a byla bys mrtvá do smrti, kdybychom ti nestáhli tu punčochu z nohy. A teď nám pověz, kdo tu byl."

"Nevím, kdo tu byl, byla tu nějaká stará žena."

"Ježibaba?"

"Ježibaba."

"Tak poslyš, holčičko, naše sestřičko, ať už sem víckrát ježibabu nepouštíš!"

Ale ježibaba se stejně dozvěděla, že holčička žije, že ji ty punčochy nezahubily. Dobrá. Bratři hlídají sestřičku dvanáct dní a dvanáct nocí, ale pak, že už je holčička dost rozumná, a že může být sama doma. Šli na lov. A ježibaba je tady. Tentokrát přinesla plavečky, moderní, kratinké plavečky, bikinky.

"Otevři mi, holčičko."

"Neotevřu, bratři mi to zakázali."

"Otevři mi, mám pro tebe plavečky, kratinké moderní, bikinky."

Ale holčička neotevřela, a tak se tam ježibaba vloupala, oblékla holčičce plavečky násilím. A holčička je vyřízená. Mrtvá. Bratři už vidí, co se stalo. Punčošky jsme jí mohli jakž takž stáhnout, ale jak jí máme stáhnout plavečky? Zapřísáhli se, že od pasu dolů na ni nepoloží ruku. A tak bratři vytáhli meče, dvanáct mečů, jeden druhému uťal hlavu, a ten co zbyl naposled, sám sebe zastřelil. Ale napřed ji , holčičku, zanesli pod most, pod takový mostík, a teprve pak si usekali hlavy.

Co se nestalo? Jede tudy princ, jede v kočáře, a ten jeho kůň ne a ne jít dál. To proto, že tam ležela mrtvá holčička. Kůň na ni nechtěl šlápnout.

Princ povídá: "Co to, že kůň nechce dál. Jdi se sluho odívat co to tam leží." Ale už vidí dívku. "Ach, bozi, co je to za krásnou ženu. Mrtvá, ale jako by žila! Jdi, sluho, zavolej sanitku, ať ji hned odvezou do nemocnice!"

Sluha zavolal sanitku, ale v nemocnici nevěděl nikdo, jak ji oživit. "Dobrá," povídá princ, "vezmu ji domů." Odvezl ji domů, ve stěně si udělal takový otvor, do tohoto otvoru ji položil a celé dni i noci byl s tou krásnou mrtvou zavřený ve svém pokoji.

A princova matka povídá: "Co jsi takový smutný? Jindy ses odněkud vrátil, hned jsi volal: Mami, co máme k obědu? Povídal jsi mi o tom a o tom, smál ses, a teď mlčíš, ani se mnou nepromluvíš. Ani se mnou, ani s tatínkem, pořád jsi takový smutný, utrápený, mladý člověk a tak utrápený, co teprve až zestárneš?"

"Dej mi pokoj, mami, nech mě být."

"Dřív, když jsi odcházel, nechával jsi dveře otevřené, teď pokaždé zamykáš a klíč si bereš s sebou. Co to má znamenat? Myslíš, že ti něco ukradnu?"

"Mami, mami, nech mě na pokoji."

No ale jednou zapomněl klíč ve dveřích, odjel do města, a matka vešla do pokoje. Vidí tam krásnou mrtvou, omdlela.

"Podívejte se, který hlupák jí oblékl tak těsné plavečky? Vždyť ji to musí škrtit, chudinku! V pase je dost silná, gumička se jí zařezává do života, do sádla."

A princova matka stáhla dívce plavečky.

"Ach jak dobře se mi spalo!"

"Byla bys spala až do smrti, milá holčičko, nebýt mě."

Syn se vrátí, matka volá: "Pojď se honem podívat, co tu máš."

On utíká, jak utíká, zakopne o sirku, natáhne se, jak dlouhý, tak široký, rozbil si nos samou radostí.

No, hned zásnuby, svatba. Starého Roma, dívčina otce, i její matku vzali k sobě, do nového bytu, a žijou dodnes, jestli nezemřeli.

Bratři jsou ovšem odstřelení, co se dá dělat, je to škoda.





Ano a teď jedna pohádka s prvky kanibalismu. Tedy ne že by mu hlavní hrdinky přímo holdovaly – jíst nos a oči to ne, ale uvařit z lidské hlavy výživnou polévku, to dokáží. Přiznám se, fascinovalo mne na ní i jméno hlavního hrdiny. A je zde (konečně) zřetelný motiv zásluhovosti – dát ptáčkovi vodu (aneb co jste tomu nejmenšímu učinili...)





O Preparúdovi

Byla jedna Romka a ta měla tři dcery. Jedna se jmenovala Jolanka, druhá Aranka a jak ta třetí? Třeba Verunka. Jolanka byla nejstarší, Aranka prostřední a Verunka nejmladší. Romka bydlela se svými dcerami daleko v polích u lesa. Muže neměla, žily samy, matka a tři dcery. Matka chodila posluhovat gádžům do vesnice, pracovaly, jak se dalo, v lese, na poli, jako chudí lidé, jako chudí Romové.

Jednou k nim přišel velký pán. Zastavil se tam - bylo asi dvě hodiny odpoledne - děvčata sama doma, dal se s nimi do řeči, vykládali, vykládali, a ten pán poprosil tu nejstarší, Jolanku, aby mu přinesla vodu. Že prý má žízeň. Jolanka přinesla vodu, pánovi se nechtělo pryč. Seděl, seděl, a přišla noc.

"Kam se poděju tak pozdě? Nechte mě přespat," povídá.

Romka nechtěla ani slyšet. Jako by pochopila, že to není obyčejný člověk. Ale děvčata, jen ho tu nech, jen ho tu nech, kam ho poženeme tak pozdě v noci.

Pán u nich zůstal přes noc. Vstal časně ráno a Jolana ho šla doprovodit. Jdou, jdou, jdou, už jsou daleko od koliby, a najednou se pán ztratí, namísto něho se kutálí zlatá koule, Jolana běží za zlatou koulí, chce kouli chytit, ale chytit ji nemůže. A koule se kutálí přímo k Preparúdovi. Jolana běží, běží, běží, a najednou je v tmavém lese. Velký černý les, nikde nikdo. Jolana je docela sama, začíná se bát. Tu se před ní zjeví zámek, a ve dveřích černý, ďábelský chlap, vousy až po pás.

"Bojíš se, Jolanko, co? Já jsem Preparúdo, největší ze všech čarodějů, jakého kdy svět viděl. Za to, že jsi byla hodná k lidem, za to, že jsi jim pomáhala, za to tě teď potrestám. Staneš se mou ženou. Staneš se mou ženou a budeš poslouchat, co ti přikážu."

Jolana se dala do pláče, plakala, plakala, ale nebylo jí to nic platné.

Preparúdo ji vzal do bytu a povídá: "Podívej, Jolanko, tady máš lidskou hlavu a z té mi uvaříš polévku. Nos a oči sníš ty."

Jolana zůstala jako mrtvá, když to slyšela. Ale co může ted dělat? Musím poslouchat, nebo mě sežere. Vezme vědro, jde pro vodu.

Na dvoře je studna, nad studnou stříška, na stříšce sedí holoubek, povídá Jolaně lidským hlasem: "Dej mi napít, Jolanko, podej mi trochu vody."

"Dala bych ti napít, holoubku, ale nemám čas, pospíchám, musím vařit Preparúdovi polévku z lidské hlavy. Jestli ji neuvařím, zabije mě. Pospíchám, pospíchám, nemůžu ti podat vodu."

Odešla, doma rozdělala velký oheň, dala vařit hlavu. Hlava se vaří, Jolana přemýšlí: Přece nebudu jíst lidský nos a lidské oči! To přece jíst nebudu. Vzala nůž, vyřízla nos a oči, hodila je do kouta.

Jen to udělala, vrací se Preparúdo, povídá: "Tak co, Jolanko, udělala jsi, co jsem ti poručil? Snědla jsi nos a oči?"

"Jak by ne, to víš, že jsem je snědla."

"Hned uvidím," povídá Preparúdo. "Nose, oči, kde jste?"

"Tady jsme," ozvalo se z kouta.

Preparúdo nečekal a Jolanu zabil. Zabil, hodil do zadního pokoje, kde byly naházeny i ostatní mrtvoly.

Příští den se Preparúdo sebral, oblékl se za pána, ale za jiného pána, než byl ten první, a znovu za Romkou. Krásný, mladý člověk, jen aby se zalíbil i té prostřední, Arance.

Zastavil se u koliby, povídá: "Aranko, doneseš mi vodu? Mám žízeň. Chci si trochu odpočinout."

Aranka donesla vodu, a pánovi se nechce pryč, sedí, sedí, vykládal, a už je noc.

"Necháte mě tu přespat? Je tma a nevím, kudy se dát tím lesem."

Stará matka ne a ne, nechce ani slyšet, už jednu dceru jí odvedl gádžo, ten, co tu byl včera, a o druhou nechce přijít, bojí se.

Ale prostřední dcera Aranka: "Mami, nech ho tu, nech ho tu, kam ho poženeme teď v noci, jsou tu velké lesy, zabloudí."

A matka svolila.

Sotva slunce vyšlo, pán byl vzhůru a Aranka ho šla vyprovodit. Jdou, jdou, vzdalují se od koliby a pán se najednou ztratí: Namísto něho zlatá koule. Kutálí se před Arankou, Aranka ji chce chytit, běží za zlatou koulí, utíká, utíká, ale chytit ji nemůže. Ajak pospíchá, najednou se octne v černém lese. Velký černý les, ani živá duše, nikde nikdo. Dívka se polekala, kde to jsem? Dala se do pláče, volá matku, najednou se před ní zjeví zámek a ve dveřích Preparúdo.

Černý kabát, vousy až po pás, směje se a povídá: "Vidíš, za to, že si byla hodná k lidem, za to tě musím potrestat. Nesnesu, když jsou lidé dobří, všechny dobré lidi chci vyhubit, trestám je, kde je najdu. Vezmu si tě za ženu a budeš mi sloužit."

Co mohla dívka dělat? Musela poslechnout.

Popadl ji, vede ji do bytu a povídá: "Tady vidíš lidskou hlavu. Než se vrátím domů, ať je ta hlava uvařená. Připravíš mi z ní polévku. Nos a oči sníš ty. Jestli ne, zabiju tě."

Aranka se dala do pláče, ale co mohla dělat? Musela poslechnout, když chtěla zůstat naživu.

Jde s vědrem pro vodu, holoubek sedí pod stříškou u studny, prosí: "Podej mi trochp vody, Aranko, dej mi napít."

"Nemůžu, holoubku, pospíchám, jestli nebude polévka uvařená, než se Preparúdo vrátí, zabije mě."

Doma rozdělala velký oheň, dala vařit lidskou hlavu, ale jíst lidské oči a lidský nos, to jí není po chuti, to není jídlo pro mě, povídá si. Odřízla nos a oči, hodila je pod sporák do popele. A už je tu Preparúdo. "

Tak co, Aranko, snědla jsi nos a oči?

"Snědla, můj drahý muži, snědla."

"Hned uvidím. Nose, oči, kde jste?"

"Tady jsme," ozvalo se zpod sporáku.

Ani nedopověděly tady jsme, Preparúdo skočil, zabil Aranku a hodil ji k těm ostatním zabitým do zadního pokoje.

Minula noc a Preparúdo se znovu vydal k Romce. Ale tentokrát se oblékl za žebráka, za chudáka. Přijde o berlách ke kolibě, prosí o vodu. Nejmladší Veruna vzala džbán a jde pro vodu. Žebrák se napil, posadí se, dá se do řeči, povídají, povídají, už padá noc, je tma, a žebrák prosí, jestli by ho tam nenechali přespat. Matka nechce ani slyšet, dvě dcery jí zmizely, ani slyšet nechce. Ale Veruna je chytrá, hned věděla, že ten žebrák není obyčejný žebrák, že je to člověk který má co dělat s jejími sestrami. "

"Jen ho tu, mami, nech přespat, uvidíme, co bude."

Nakonec stará Romka žebráka uložila, ať tedy u nich přespí do rána. Ráno ještě ani slunce nevyšlo, Preparúdo se chystá ne cestu. A Veruna, že ho půjde doprovodit. Jdou, jdou, vzdalují se od koliby, žebrák se jí ztratil z očí, místo něho zlatá koule. Koule skáče před Verunkou, kutálí se, Verunka za ní běží.

Koule dovedla Verunku právě do toho velkého lesa jako před tím její dvě sestry. Do toho velkého, černého lesa. Verunka se rozhlíží, všude kolem plno smutku, žádná radost, nikde nikdo, pustota, ani kvítky, ani tráva, ani vítr nezafouká. Smutno, smutno, jako by všechno bylo mrtvé.

Tu se objeví Preparúdo, zjeví se ve dveřích zámku, černé šaty jako ďábel, jako zlý pes.

"Za to, že jsi byla taková hodná k lidem, Verunko, za to, že jsi jim pomáhala, za to tě teď potrestám. Nenávidím dobré lidi, chci je vyhubit ze světa. Ty se za trest staneš mou ženou. Budeš dělat, co ti přikážu. Když ne, čeká tě smrt. Čeká tě smrt jako tvé dvě sestry."

Vede ji dovnitř, do bytu.

"Tady máš lidskou hlavu, uvaříš mi z ní polévku, nos a oči sníš ty. Než se vrátím, ať je všechno přichystáno."

A odešel na lov.

Verunka rozdělala oheň a jde pro vodu. Na dvoře je studna přikrytá stříškou, pod stříškou holoubek, promluví na Verunku lidským hlasem: "Verunko, podej mi trochu vody, dej mi napít, studna je hluboká, bojím se, že bych do ní spadl a utopil se."

Verunka dala holoubkovi napít.

"Kdyby mně tvé sestry pomohly, kdyby mně byly daly napít, mohly být teď naživu, mohly být zachráněny. Ale neměly na mě čas, pospíchaly, pospíchaly. Pospíchaly si pro smrt." A dál povídá holoubek: "Ty, Verunko, dobře poslouchej, co ti povím a jak máš přemoci Preparúda. Až přijde domů, chovej se k němu jako opravdová žena jako dobrá žena, neboj se ho, mluv s ním laskavě. V zadním pokoji, co jsou poházené mrtvoly, najdeš dvě masti, jednu černou, jednu bílou. Černá mast je mast smrti, bílá je mast života. Vezmi si ty masti, a jak bude Preparúdo jíst, pomaž ho tou černou mastí, pomaž mu čelo, rozteče se ti na kolomaz. Tou bílou mastí pak pomaž všechny kosti a mrtvoly obživnou."

Dobrá," povídá Verunka, "dobrá, děkuju ti, holoubku."

"A ještě něco," povídá holoubek. "Nos a oči schovej do záňadří,

vím, že na ně nemáš chuť."

Verunka přišla domů, postavila na polévku, odřízne nos a oči, schová si je do záňadří.

Přijde Preparúdo, ptá se: "Tak co, Verunko, snědla si nos a oči jak jsem ti poručil?"

"Jak bych je nesnědla, můj drahý muži. Jsi můj muž, poroučíš, a co poručíš, mileráda udělám."

"Hned uvidím. Nose, oči, kde jste."

Nos a oči se neozvaly. Preparúdo se diví, ale neříká nic, sedne za stůl a jí.

Verunka rychle skočila do zadního pokoje, vzala živou a mrtvou mast, mrtvou mastí namazala hadr, zpátky do pokoje, kde Preparúdo obědvá. Jak tak chodí kolem něho, šťouchla ho do ruky. Preparúdo vylil lžíci s polévkou.

"Jak to jíš, můj drahý muži, jak to jíš? Nemůžeš mít kolem sebe rozlitou polévku, to není žádná kultura. Ještě si zničíš šaty. Ukaž, já ti utřu stůl."

Vzala hadr, ten s tou černou mastí, utírá stůl, a jak utírá, otřela Preparúdovi čelo černou mastí. V tu chvíli je mrtvý, roztekl se na kolomaz. Verunka skočila do zadního pokoje, a tam leží tolik děvčat, tolik povražděných žen, že není kam šlápnout. Maže kosti bílou mastí života, a hned všechny obživly. V zámku je veselo, zpívá se, tančí se, všechny dívky děkují Verunce.

Mezi těmi kostmi našla i svoje dvě sestry, Jolanku a Aranku, ty pomazala zvlášť krásně, dvojnásobnou dávkou masti, už jsou zase živé.

No, všechny se rozutekly domů. Jolanka, Aranka a Verunka jdou domů ke své staré matce. Sotva přišly, přijeli za nimi tři princové, vzali si je na své zámky, starou matku Romku s sebou, a žijou, žijou, jestli neumřeli, žijou dodnes.

Bydlel tu jeden Rom od Michalovec, Fitom, či jak se jmenoval, ne, Fijal mu říkali - byl to houslista. Ten nám vyprávěl pohádky. Ale to už je delší doba, umřel asi před čtyřmi lety. Chodili jsme k němu, muži i ženy, seděli jsme po večerech a on vyprávěl. Teď už se pohádky tolik nevyprávějí. Ti mladí nic neznají a staří mlčí, když je nikdo neposlouchá. Já dětem vyprávím. Čtu jim česky a vyprávím romsky. Děti znají dobře česky i romsky. Já si pohádky od starých zapisuju a překládám do češtiny. Je mi lito, že by se pohádky měly ztratit. Nikdo s tím nic nedělá a to je škoda, velká škoda, aby to naše umění zmizelo ze světa. A do češtiny je překládáme proto, aby z toho měli nejen Romové, ale i ostatní. Aby ostatní viděli, že Romové dovedou vytvořit také pěkné věci.





Další pohádka se už jmény přiznává k jinému slavnému vlivu – O Jeníčkovi a Mařence. Motivy zde jsou ovšem nádherně pomotány a v průběhu děje se přechází do jiného opusu. Drobné radosti: Hezky je vysvětlena existence jen dvou sourozenců. Oddělení dětí od sebe v průběhu děje a naprosté zanedbání osudů Jančušky (ač jde o titulní postavu). A hezké sadistické potrestání ježibaby.





O Jančuškovi a Marčušce

Byl jeden chudý Rom, měl dvě děti, ostatní umřely hladem. Hladověli tak, že Rom chodil žebrat i po domech. Povídá: "Ženo moje, podej mi tu rezavou pušku, zastřelím zajíce."

Zajíce nezastřelil, ale na louce našel shnilou vránu.

Přijde domů, povídá ženě: "Ženo moje, dej vařit to maso, snad najdu ještě jednu vránu."

Žena šla pro vodu a mezitím jí kočky a psi shnilou vránu sežrali. Žena se vrátí, maso nikde, vidí břitvu, uřízla si ňadro a dala je vařit do hrnce místo vrány. Naložila muži na mísu.

"Ženo moje, v životě jsem nejedl tak dobré maso."

"Muži můj, kdybys věděl, co je to za maso! To je lidské maso, z mého ňadra."

"Ženo moje, nikdy jsem nevěděl, že je lidské maso tak dobré."

"Muži můj, až přijdou děti ze školy, uvařím ti Marčušku, zítra Jančušku."

Děti přišly ze školy, Marčuška i Jančuška, Jančuška je velice smutný.

"Co jsi tak smutný, bratříčku?" ptá se Marčuška.

"Kdybys věděla, sestřičko! Maminka tě chce uvařit. Dnes tebe, zítra mě. Ale počkej, až tě bude maminka česat a položí ti pentličku na klín, chytnu pentličku, uteču a ty utíkej za mnou."

Utekli. Jdou. Kde se vzal tu se vzal Pánbůh s Petrem.

Marčuška povídá: "Já mám hlad."

Pánbůh povídá: "Tak si upeč placky v popelu."

"Kolikrát už jsem zkoušela upéct placky v popelu, ale nikdy

z toho nic nevzešlo."

"Jen to zkus znovu," povídá Bůh.

Marčuška tedy rozdělala oheň, uplácala placky, a Bůh přikázal Petrovi, aby kolem placek namaloval kruh boží holí. Placky se upekly a byly to nejlepší placky ze všech světů. Marčuška kousek snědla, kousek ulomila Jančuškovi, kousek Pánubohu, kousek Petrovi. Ale z placek neubývalo. Zapili to vodou, pak oblékl Pánbůh Marčušku do nových šatů, tak luxusní šaty to byly, že z nich prýštilo stříbro, Jančuškovi dal novou košili a hůl, proměnil se s Petrem ve dva holoubky a odletěli.

Marčuška s Jančuškou šli dál, přišli na rozcestí, jedna cesta sem, druhá tam. Buď sbohem, jdi sbohem, políbili se, Jančuška šel jednou cestou, Marčuška druhou.

Padla noc, Marčuška si našla kopku sena a vlezla do ní. Právě šli kolem princové a s nimi psík. Hlavní princ hodil psovi koláč, a psíček odnesl koláč Marčušce. Znova a znova.

Princ povídá druhému princi, ten hlavní tomu podřadnému: "Běž se, kamaráde, podívat, komu ten náš pes nosí koláče."

Druhý princ jde: "Jaj, kamaráde, do kupky sena spadl měsíc!"

Hlavní princ nechtěl věřit, jde se podívat sám, vidí Marčušku. Líbila se mu tak strašně, že se mu spustila z nosu krev. Na jednu tvář ji políbil, do druhé tváře ji kousl, a že bude svatba. Posadil Marčušku do kočáru, jedou, potkají ježibabu. Ježibaba měla dceru a dlouho už pomýšlela na to, že svou dceru provdá za prince. Najednou kouká, na princově kočáře Marčuška, ježibabě z toho bylo smutno, ne, povídá si: utopím ji. Udělala Marčušce velkou žízeň, Marčuška prosí o vodu.

"Nemůžu ti dát vodu, leda že slezeš z kočáru."

Marčuška slezla z kočáru, ježibaba strčila do kočáru vlastní dceru a Marčušku hodila do moře.

"Abys neměla žízeň!"

Marčuška se topí v moři, jde kolem nějaký chudák pro vodu.

"Chudáku, chudáku, vyčerpej tu vodu z moře!" volá Marčuška.

Chudák vodu nevyčerpal, ale podal Marčušce hůl, vytáhl ji, doma ji usušil na kamnech.

"Chudáku, nemáš náhodou korýtko?"

Měl korýtko, podal jí ho, a Marčuška mu ze sebe naždímala plné korýtko stříbra.

"Abys měl pro děti."

Chudák šel do města, nakoupil dětem jídlo a Marčušce bonbóny.

Marčuška se ptá toho dobrého člověka: "Nevíš, jestli tu náhodou někde není svatba?"

"Je tu svatba, hlavní princ se žení."

"Poslouchej, jdi k nim do bytu a zeptej se, jestli by nechtěli jednu chudou holku, co vypravuje pohádky. Řekni, že umí vyprávět pohádky, jaké ještě nikdy nikdo neslyšel."

Chudák jde na zámek, ptá se: "Nechcete tu jednu chudou holku, co vypravuje pohádky?"

"Jakpak ne, pohádky se vždycky dobře poslouchají," povídá princ.

Ale ježibaba křičí: "Jen ji sem nepouštějte, jen ji sem nepouštějte."

"Nebuď blázen," povídá princ a Marčušku pustil.

Marčuška vypráví, jak princ našel jednu stříbrnou romskou dívku v kupce sena, jak se mu zalíbila, posadil ji do kočáru, že se s ní ožení, ale ježibaba ji hodila do moře a strčila do kočáru vlastní dceru.

Jen to dopověděla, volá princ: "Dejte sem slepého koně!"

K tomu slepému koni přivázal ježibabu i její dceru, kůň s nimi skákal po celém světě, až z nich maso lítalo. Princ se oženil s Marčuškou, žijou spolu šťastně ještě dnes, a jestli umřou, tak až zítra.





A poslední krátká pohádka – vlastně spíš anekdota. Vybral jsem ji proto, že byla podle mého soudu vtipná.





Jak Rom vyhrál husu

Jeden Rom pracoval u faráře jako sluha, víte? Farář sedí venku a povídá Romovi:

"Jdi, cikáne, jdi za mou služkou a vyřiď jí, ať mi pošle husu. Pečenou husu."

Rom jde, nese husu, krásně vypečená, a Rom hladový. Postaví pekáč na stůl, olizuje se, farář na něj kouká.

"Dal by sis, člověče, co?"

"Jistě, drahý člověče, jistě bych si dal, kdybys mi dal."

"Dám ti, cikáne, dám ti, ale poslouchej: Když do té husy zapíchneš nůž, zapíchnu já nůž do tebe. Když ji nabereš na vidličku, naberu já tebe na vidličku. Když jí utrhneš nohu, utrhnu já nohu tobě. Když se do ní zakousneš, zakousnu se já do tebe. Co uděláš ty s tou husou, to udělám já s tebou, tak si jen klidně vezmi."

Rom přemýšlí, pak strčí huse prst do zadku, pěkně husu zdvihne a začne olizovat.

"Posluž si, faráři, člověče drahý, jen se mnou dělej, co já s tou husou."

No a Rom vyhrál. Vyhrál husu a pěkně si ji odnesl domů.

Romské Pohádky, Milena Hübschmannová, vydala Fortuna, 1999, stran 312, náklad a cena neuvedeny.

ISBN 80-8071-658-1

Knihu vybral, z knihy vybral a komentář dopsal

Jiří moravský Brabec




ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 2000, Zlin Net a.s.
All rights reserved.